O sebepoznání, psychickém potlačení a projekci

Nejprve trochu výkladu podle Jungovy analytické psychologie: Každý nosíme v sobě dvě složky - Personu a Stín.

Persona je naše vnější prezentace, naše tvář, nastavovaná světu, často maska. Zároveň je to skupina vlastností a představ o správném chování nositele té role, kterou zastáváme. Persona je z velké části "odkoukaná" v zájmu naší dobré pověsti, dobrého postavení nebo i uspokojení samolibosti. Stín ukrývá to, co by se jevilo na škodu Personě: vše nepřijatelné, nežádoucí, potlačené. To, co nevnímáme jako přijatelné, chvályhodné, zasunujeme do našeho nevědomí.

V tomto smyslu se dá říci, že náš vývoj k lepšímu znamená poctivé a pokorné rozkrývání svého Stínu a s důvěrou v Boží pomoc osvětlování a proměňování jeho obsahů.

S tímto poznáním můžeme zajímavě a užitečně pracovat a poznávat sebe i okolí. Je prospěšné vyrovnávat cit a na druhé straně bdělé logické myšlení, jasný postřeh, celoživotní touhu po získávání moudrosti od těch, kteří nás vývojem předešli.

Stín by se dal přirovnat k ezoterickému pojmu Malý Strážce prahu. Je to naše součást, nesoucí a zobrazující všechny naše nedobroty. Nakolik je sebepoznáním zpracujeme, natolik Malého Strážce osvobozujeme, až září krásou. Pak se totiž proměňuje, nabývá andělské podoby a působí i na harmonii okolí.

Vzdáleně se mi toto téma připomnělo v úplně odlišné situaci: Když jsme měli nedávno pořad k nedožitým padesátinám malíře mystických obrazů Václava Švejcara, známého i z našeho časopisu, zahájil ho Štěpán Rak. Kromě zcela unikátní kytary od Grega Smallmana z australské buše, mi ukazoval jinou vzácnou kytaru - Svoboda. Dá se říct, že to je nejen světové unikum, ale i významný vynález v oblasti stavby kytary. K mnohem plnějšímu a sytějšímu zvuku totiž napomohla maličkost. V těle kytary, asi decimetr stranou od hmatníku, přibyla po straně kulatá dírka, tak asi na prst v průměru. Dosavadní kytary vydávaly zvuk převážně jen navenek, resp. též z otvoru ve středu nástroje. Zde se "ventiluje" i zvuk z nitra kytary tak, jak zní tam, když se opírá o horní oblý záhyb kytarového těla. Jde tedy ven i cosi dalšího z nitra (a zde jsme u asociace se zušlechtěným Malým Strážcem, jak jsem o něm psal výše). Štěpán mi na ukázku jednou rukou hrál a druhou střídavě ucpával a uvolňoval onen otvor. Rozdíl je veliký. Zas jeden z malých "zázraků", které se kolem tohoto člověka občas dějí.

Často je "srdce" jen zástěrka za mentální lenivost

Proč se o tom zmiňuji: I k takovémuto vynálezu byla nutná harmonie moudrosti, odvahy a estetického cítění, které se dá nazvat citem. Dochází dnes totiž, zejména v tzv. duchovních kruzích, k jakémusi zplošťování a zjednodušení v podobě představy, že jedině citem lze někam proniknout. Vše rozumové se pohodlně ztotožňuje jen s oním podchlazeným nižším sobeckým rozumem, jako by neexistoval i rozum osvícený, moudrý, správně směrující.

Tak se před časem například rozesílala agitace pro volbu jedné dámy, hrající stále sebezálibněji roli neohrožené hrdinky bojující za pravdu (už ta formulace - jako by měla jen ona patent na pravdu), která se posléze ocitla v póze statečné světice, čelící zlu a špíně hnedle celého světa, přinejmenším toho politického. A bylo tam napsáno - Volím srdcem. Juj, to by to dopadlo. Všimněme si, že mnohdy to "srdce" je jen zástěrkou za mentální lenivost, dezorientaci v hodnotách, etickou bezradnost a neujasněnost apod. Ona "srdíčková" mentální rozpatlanost se zaostří jedině jasným úsudkem. Duchovnost = Ducha přítomnost. Bezpečnost citu může být dána jen bezpečností životní logiky, rozvahy a moudrosti. Na to nepotřebujeme žádná exotická cvičení ani jasnovid, jen svou mentální poctivost, bdělost a dobrotu. Připomeňme si slova Ch. Morgensterna pro duchovní vývoj: "Kdo se chce do toho, s čím se lze dnes v oblasti spirituálně-božského světa setkat, jen cituplně ponořit a ne do něj vniknout s plným poznáním, podobá se analfabetovi, který celý život spí se slabikářem pod hlavou". Cit musí pramenit z moudře propracovaného a projasněného nitra, musí být podněcován jen tím, co je hodno božího pohledu, musí být eticky i esteticky vědomě podložený. Pak má velikou sílu a obrozující schopnost. Jinak je pouhou smíšeninou stínů nevědomosti, sympatií, antipatií, pudovosti, samolibosti, falešných cetek, i těch "duchovních" apod.

A ještě několik úvah k poznávání Persony a Stínu

Veškeré prožívání a jeho kvalita vytváří mezi námi a světem psychický koridor (dráhy či body duše), kterým se zcitlivujeme, alergizujeme na vše, co jsme v sobě roznítili a buď někam hlouběji zasunuli, nebo i mentálně někam či někomu vyslali. Je to koridor toho kterého rysu, a jím si z reality vybíráme, ba přitahujeme to, co je nám takto nejbližší. Přesněji - máme tendenci dávat okolnostem (situacím, lidem kolem sebe) psychické a kvalitativní nálepky podle svých nezpracovaných nežádoucích, a většinou tedy i nepřiznaných obsahů. Proč se někdo z nás dostává do stále stejných či obdobných situací? Nejsou to objektivní okolnosti, spiknutí okolí či celého světa, ošklivé náhody, ani "životní smůla", ale výsledek naší podvědomé mysli, který jako magnet přitahuje náš negativ. Vida, a máme tu karmu. Jistě, že každá situace se dá na povrchu nějak vysvětlit. Šéf mi pořád křivdí, další z mých partnerů byl zas takový tyran jako ti předešlí, zas nějaký náfuka mne jako ctitelku odkopnul, ta příšerná vláda zas vše zkazila a za vše může, příbuzní mne zas z něčeho podezírají, jsou všichni "na jedno brdo", je to hrůza kam to všechno spěje... Náš život z bláta do louže klouže, poté z druhého bláta do druhé louže...  Podobně i do náhledů na veřejné dění vnášíme svoji skepsi, závist, marnost, defétismus. Kdosi napsal: "Ten kdo sám nic nedokáže, neumí ani nic ocenit". Nebo Gándhí: "Chceš ve společnosti změnu? Staň se sám tou změnou."

Pokud se učíme dívat na okolnosti a situace s primární zodpovědností vlastní osoby, bude to úleva. Spatříme i mnoho odpovědnosti kolem sebe, ba i nejvýše. Poznáme, že si budujeme obraz světa a okolí zabarvený tím, co máme v sobě jako Stín. Lidskou bytost chápeme jako kombinaci či svár Persony a Stínu. A jako u všeho, je nejlépe začít poznávat u sebe.

Poznáme, že právě to, co máme takto "zašoupnuto", nás často silně irituje a popuzuje u druhých. Někdy i fascinuje (někdo se odvážně "zmůže" na projev něčeho třeba nízkého, ostudného, vše ironizujícího či provokativního, na bonmoty jakési umaštěné verbální svaloviny, a je pro nás "hrdinou"), kterým bychom nepřiznaně taky rádi byli, nebo ho aspoň někam zvolili.

A dále: Na Stín reagujeme buď potlačením (nepřiznáváme si něco u sebe, uhýbáme před skutečným sebepoznáním, zasouváme to). U někoho takovéto "zašupování pod koberec" vede až k chorobnému zbytnění ega. Zejména v tzv. duchovních kruzích bývá ego odsunováno mimo vědomí, takže se démonizuje, a všechny jeho projevy jsou pak vydávány pod nějakým bohulibým a úhledným pláštíkem. Druhá možnost, jak naše psýché zachází s nežádoucími obsahy, je projekce. Promítáme nežádoucí obsahy směrem ven. Zvnějšňujeme své nitro a zrcadleně se nám jeho obsahy jeví u kolegy, klienta, učitele, v politice, v celém světě. Mnohá lidová pořekadla obsahují právě tento poznatek (Podle sebe soudím tebe, Každý cikán svou planetu hádá, Co kdo v sobě chová, do tváře druhého to schová aj.). Na fungování psychiky, nazývané projekcí, narážíme obzvláště v povoláních, kde jsme v častém pracovním resp. vztahovém kontaktu s lidmi, tedy hlavně v pomáhajících profesích.

Není harmonie bez pokory

Oboje - potlačení i projekce, jsou největší zátěží a zábranou harmonických a opravdových lidských vztahů (malá odbočka - a o tom s přítelem pojednáváme v seminářích s názvem Cesta k životní harmonii, pro pečovatele, sestřičky či další pomáhající, ať už doma nebo v zařízeních). Harmonie není možná bez pokory. Podle Morgensterna pokora vyzařuje teplo. Věci "hovoří" a vyjevují svou podstatu docela jinak, když je ozáří mírné nebe pokory. Svět se před pokorným stává bezpečným a důvěrným. Pokorného člověka věci přijímají, milují a obdarovávají.

Zakončeme textem z knihy Provázení, kterou jsem určil právě pomáhajícím v sociálních službách. Může se to ale vztahovat i na zdravotníky, speciální pedagogy, i na leckoho z nás: Dodejme si odvahy a pojďme se na sebe podívat hlouběji. Snad to zprvu trochu zabolí nebo se "oženeme vůči nařčení", ale v důsledku to může přinést lepší orientaci v sobě, ve své práci, a tedy i úlevu. On ten obrázek sebe samého bývá někdy rozporný. Je lákavé se identifikovat raději se svým perfekcionismem, altruismem, vírou (tedy se považujeme za "bohu milejší"), upřímností (co na srdci to na jazyku), oblibou, přepracovaností... Tím se někdy odvádíme od skutečného sebepoznání vlastních zdrojů a potřeb. Jsme sladěni se sebou skrze své profesní činnosti a výsledky. Není to však skutečné sladění do hloubky, ale jen "nátěr". Ten může časem oprýskat nebo zreznout.

I odpočívání je umění

Jak vlastně pečujeme o sebe a o pravdivé sebepoznání? Umíme být na sebe přísní i laskaví? Umíme si cíleně vyčlenit čas na skutečný odpočinek (nikoliv prolelkování)? I odpočívat je umění: neměli bychom při něm myslet na to, co nás čeká udělat, ani se v duchu s někým hádat či se litovat. Skutečný odpočinek vyžaduje poctivý a odpovědný přístup. Umíme si vyčlenit čas na jídlo a pití tak, abychom se při tom nerozptylovali něčím dalším a pochutnali si? Takové jídlo dává mnohem víc energie tělu i duši.

Ale především - jak se umíme postavit sami k sobě, k motivům svého pomáhání, k ochraně před vyhořením, k tomu jak se naše povolání prolíná s naším životem a rodinou? Položme si proto zdánlivě banální otázku: proč pečuji? Od odpovědi na ono proč se mnohdy vyvine i odpověď - jak, či jaké má moje práce vyhlídky.

Při svém několikerém pobytu v dětství ve zdravotnických zařízeních, jsem zažil ošetřování řádovými sestrami (byly to vymírající zbytky dříve kvetoucí péče řádů, které režim nechával v 50. a 60. letech dosloužit při nedostatku zdravotních sester). Jejich péče byla vzorná. Když jsem si v dospělosti evokoval dojmy, které ve mně zanechaly, daly by se tyto řádové sestry rozdělit do dvou odlišných skupin: jedna kypěla srdečností a radostností, druhá se starala sice rovněž dobře, ale studeně. Pro ni byla péče prostředkem k vlastní spáse, k zalíbení se Pánu.

A jak je to se zalíbením se sobě? Za přemrštěnou dobrotou a vzorností péče je v mnoha případech skryta naše žízeň po sebeúctě, touha plnit přání někoho nad sebou, a zejména nedostatek kvalitního mínění o sobě, což si i péčí stále znovu vydobýváme. Jestliže jsme byli dítky přehlíženými a rodiči nedoceněnými, peskovanými či nedosahujícími na jejich požadavky, pak stále prahneme po pochvale. Potřebujeme se konečně doplnit do celistvosti, do kýžené hodnoty, po které podvědomě stále toužíme.

Tyto veličiny - životní scénář a naše hodnota - jsou vytvořené již v pěti či šesti letech a celý život určují postoje člověka k okolí. Pokud to neodhalíme, marně se potýkáme s křivdami, neporozuměními, zneužíváním... Točíme se v bludném kruhu a často dospějeme v pomáhajících profesích k vyhoření, za něž jsme si v tomto smyslu nevědomky sami vinni.

Ta dávná nedoceněnost z dětství vyvolává stálou touhu po svém doplnění. Vyčerpáváme se službou druhým a bažíme po chvále a srdečném opětování naší laskavosti od dědouška nebo babičky. Ti mají mnohdy svých starostí dost, někdy jsou stářím neteční nebo to berou jako samozřejmost (platí si to), a nám se toho zase nedostává. A už to jede: Mám já takovouhle dřinu zapotřebí? - Ani za "děkuju" jim nestojím. - Já se na to vykašlu, už nemůžu. - Vytírám tu zadečky, dřu jak mezek a odezva žádná, všechno je samozřejmost. Vytrácí se elán, chuť vydávat se, radost z práce je ta tam. Hlavně pomáhající činnosti dávají prostor pro takový smutný scénář. Upřímná vděčnost od seniora však přichází málokdy a tak naše nadšení opadává, střídá ho vyčerpání a přes vzájemnou závislost směřuje pomáhající - příjemce služby,  k vyhoření. V horším případě - nedokáže odejít a je odsouzen otročit. Nadřízení mnohdy vidí až onen důsledek, ale příčinu s námi neřeší, snad to není ani v jejich silách a možnostech. Potřebnou pochvalu a ocenění někdy zanedbávají. Je to na nás. Cesta ven vede. Potřebujeme tuto šablonu v sobě rozklíčovat a na základě jejího poznání zrušit podvědomé návyky, představy a touhy. Po duchovní stránce pomůže vědomí posvátnosti každé práce, ke které nás Pán postavil, po psychické stránce buď správně vedený hovor s moudrým člověkem, nebo ještě lépe - usíme si pomoci sami. Není to nemožné a přinese nám to větší spokojenost jak v zaměstnání, tak v životě.

Karel Funk

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2014.