Pozoruji, že se něco změnilo. Ptala jsem se sama sebe, co se děje... Zjišťuji, že mne nebaví brát sílu druhým, ani ji sama ztrácet. Baví mne, když se společně cítíme dobře, když se cítím dobře já.

Co to znamená? Vzdávám se. Vzdávám hold životu, kde hraje roli radost a úcta, láska a mír. Pro mne nikdo není víc ani míň než já. Není nic, co bych musela zatracovat či odsuzovat! Nikdo není skrznaskrz zlý. V každém je něco dobrého. Nikdo není ve všem jen hloupý. Každý má jistý druh inteligence. Nikde na světě není škaredé místo, i když jsem tam třeba prožila náročné chvíle. Není nikoho, koho bych nemohla mít ráda, i když jsem se cítila poškozená či zraněná. Už nehraju hru na prohru a výhru. Když hraju, tak proto, že jsem se rozhodla obohatit si společné chvíle se spoluhráči. Hraju, abych mohla sdílet napětí, souhru, smích. Už mne nebaví hodnotit dobře - špatně, a pokud tato slova používám, tak jen v jejich běžném, ne hlubším významu. Vím, že se věci dají dělat jinak. Ale kdo ví, co a jak má přesně být? Má rozhodovat o správnosti jen uzoučký pohled jedince?

Pokud dítě dlouhodobě neprospívá z matematiky či jiného předmětu, nemusí to být jen jeho vinou. Možná učitel nepodává informace povzbuzujícím motivujícím způsobem tak, aby nastartoval v mozku studujícího proces, který zapne patřičné receptory myšlení podporující expanzi inteligence.

Pokud nefunguje rodina, není to záležitostí jedince, ale celé rodiny. Rodina se podílí na společném učení. Děti zpravidla vědí víc než rodiče, protože z pozice duše přinášejí nové prvky do života. Pokud jedinci nechápou, že jsou spolu, aby se vzájemně učili životu nejen děti, ale i rodiče, pak může dojít k pocitu oddělenosti.

Pokud se ve vztahu odcizují muž a žena, děje se tak na poli neúcty k sobě samému. Žena si dostatečně neváží sama sebe, muž si dostatečně nevěří a naopak. Vztahy fungují, pokud se vzájemně posilují v důvěře, úctě a bezpodmínečné lásce. Lásce, která nezná omezení, hranic a slůvka: AŽ, NĚKDY, BUDEŠ.

Milovat bez podmínek začíná přijímáním sebe. Jsem, jaká jsem. Jsi, jaký jsi.

Co chci já?

Žít tam, kde jsem. Uprostřed otevřené reality, kde každý má své místo. Místo v mém srdci.

První pozici zaujímám já, druhé místo: rodina, třetí: prarodiče mých dětí, čtvrté: přátelé - jak z oblasti volného času, tak z oblasti pracovní.

Co se změnilo?

Už nechci žít s pocitem oddělenosti od ostatních, a nechci takový pocit přenášet na ostatní. Už jsme v mém světě jako jeden člověk. Kdybych se zlobila na druhého nebo mu něco vyčítala, ve skutečnosti bych škodila jen sama sobě. Proč si ubližovat? Vždyť jsem schopna milovat. Tuto schopnost si nikým a ničím nedám vzít!

Nezáleží mi na výtkách, že nemám Pravdu. Vím, že skutečná Pravda existuje jen jedna - můj krásný poklad uvnitř. Miluji navzdory všemu, co se děje, a co se mi snaží svět a lidé v něm předkládat. I když budu někdy klesat na mysli, tak jen proto, abych si mohla na ten poklad hluboko uvnitř sáhnout. A když uvidím druhého upadat v jeho slovech či chování, poprosím Boha o pomoc. Vždyť jsme milováni všichni stejně. Ti, kteří používají nehezká slova, odrážejí past nevědomosti či bahno, ve kterém se uvnitř nacházejí.

Ti, kteří nám berou iluze o světě, jsou našimi dočasnými učiteli. Ti, kteří ničí krásu světa, touží po pozornosti. Ti, kteří podléhají, nevědí, že by se měli otočit, jít svou cestou a začít jednat ve jménu svého blaha a nejvyššího štěstí. Na cestě se zeptat, co mohu za sebe udělat jinak? Jít svou cestou neznamená, že za sebou nechám poražené nebo opuštěné. Jdu svou cestou, a přesto uchovávám prostor v srdci. Kdybych tento prostor upírala ostatním jenom proto, že se nechovali podle mých představ, znamenalo by to, že ztrácím bezpodmínečnou lásku. Uzavřené srdce bere energii životu. Já chci mít srdce otevřené, protože už vím, že mne nikdo nemůže zranit. Pokud by se tak mělo stát, tak jedině v případě poukázání na moje vlastní slabiny. Neexistuje slabina, která by se nedala změnit na silnou stránku. Nadechuji se, abych si uchovala mládí a sílu. Mládí se vytrácí, když odmítám přijímat nové. Sílu dokáže brát jedině neochota na sobě pracovat.

P.S. Chtěla jsem jít na týden do tmy, do prostoru samoty, abych si uvědomila, co se se mnou děje. Ale po prožitcích během nemoci uprostřed rodiny tato potřeba pominula. Děkuji za to, že jsem mohla prožít tmu doma. Opouští mne strach z těžkostí. Nepříjemnosti zprostředkovávají náboj, který mohu zabít, nechat být, nebo použít jako energii k znovuzískání patřičné žádoucí síly. Děkuji mé rodině, manželovi, dětem, že mne v poslední době inspirovali k napsání tohoto článku, jakožto výrazu mých nejhlubších pocitů.

Oldřiška Kališová
Příspěvek čtenářky.
604 383 073
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
www.oldriska-masaze.cz

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2014.