V pět ráno Rick usnul za volantem, spadl z třímetrového náspu a narazil do stromu. Dalších šest měsíců strávil v "hnízdě" se zlomenou páteří. Měl najednou spoustu času na přemýšlení o životě a na něco takového ho třináct let školní docházky nepřipravilo. Jen dva týdny po návratu z nemocnice, když se jednou odpoledne vrátil domů, našel svou matku ležet téměř v bezvědomí na zemi, protože spolykala nějaké prášky na spaní. A Rick zase zůstal sám na rozpor mezi tím, co mu dala škola, a společenskými a citovými nároky života.

Po několik měsíců mu v hlavě zrála myšlenka na to, že by bylo dobře zavést do osnov předmět, který by studenty vybavil dovednostmi důležitými pro život: vysokou sebeúctou, schopnostmi navazovat a prohlubovat vztah a zvládat konfliktní situace. Rick se dal do zkoumání, co všechno by v takovém kursu mělo být. Prošel si studii Federálního ústavu pro výchovu a vzdělávání. Tisíc třicetiletých osob v ní mělo odpovědět na otázku, zda si myslí, že je střední škola vybavila takovými dovednostmi, jaké jsou pro opravdový život potřebné. Přes 80% dotázaných odpovědělo: "V žádném případě."

Tito třicetiletí byli také dotázáni, čemu by se bývali chtěli naučit. Na prvním místě jmenovali dovednosti týkající se vztahů: jak lépe vycházet s lidmi kolem sebe, jak si najít a udržet práci, jak řešit konfliktní situace, jak být dobrým rodičem, jak porozumět normálnímu vývoji dítěte, jak se vypořádat s financemi a jak jít za smyslem života.

Vize vyučovacího předmětu, který by všem těmto věcem studenty naučil, Ricka pohltila do té míry, že odešel z fakulty a začal jezdit po středních školách celé země, kde se ptal studentů na jejich mínění. Získal více než 2 000 odpovědí a projel 120 středních škol. Všem kladl tyto dvě otázky:

1. Kdybyste měli sestavit program, který by vás ve škole připravoval na to, s čím se v životě setkáváte teď a co vás může potkat v budoucnosti, co byste do něj zahrnuli?
2. Napište deset nejzávažnějších problémů, se kterými jste se v životě setkali a u kterých byste chtěli, aby se jim škola i rodiče víc věnovali.

Nehledě na to, zda studenti pocházeli z drahých soukromých škol nebo z městských ghett, z venkova nebo z příměstských oblastí, jejich odpovědi byly překvapivě stejné. Na prvních místech seznamu vévodil pocit osamění a neláska k sobě samému. A navíc se jejich seznam dovedností, které by se chtěli naučit, shodoval se seznamem uvedeným třicátníky v oficiální studii.

Rick spal dva měsíce v autě, měl na všechno jen šedesát dolarů. Většinou žil o sušenkách a másle z burských oříšků. Některé dny nejedl vůbec nic. Peněz měl málo, ale svého snu se vzdát nechtěl. Jeho dalším krokem bylo sestavit si seznam nejlepších vychovatelů a psychologických poradců z celých Spojených států. Rozhodl se, že musí každého z nich navštívit a požádat je o jejich mínění a pomoc. Byli překvapeni jeho způsobem práce (ptal se přímo studentů, co by se chtěli učit) a neprojevili nijak zvláštní ochotu mu pomáhat. "Jste ještě moc mladý. Vraťte se na fakultu. Dodělejte školu. Dostudujte fakultu a pak se tomu klidně můžete věnovat." Nedá se říct, že by Ricka nějak zvlášť povzbudili. Ale přesto se nevzdal. Mezitím oslavil dvacáté narozeniny, prodal auto, oblečení, půjčil si od přátel a udělal dluh 32 000 dolarů. Někdo mu poradil, ať jde požádat o peníze u nějaké nadace.

První setkání s místní nadací bylo jedním velkým rozčarováním. Už při vstupu do dveří se Rick doslova třásl strachy. Viceprezident nadace byl mohutný tmavovlasý člověk s chladným a přísným obličejem. Půl hodiny neřekl jediné slovo, zatímco mu Rick vyprávěl o své matce, o dvou tisících studentů a o plánech na nový předmět pro středoškolské osnovy.

Když domluvil, viceprezident si urovnal šanony a prohlásil: "Chlapče, pracuji tu už skoro dvacet let. Financovali jsme všechny takové výchovné programy. A všechny zkrachovaly. Ten tvůj dopadne stejně. Důvod? Je nad slunce jasnější. Je ti dvacet let, nemáš ani zkušenosti ani peníze ani titul. Prostě nic."

Vytrvat a nevzdát se

Když Rick opouštěl kancelář, přísahal si, že tornu člověku dokáže, že se mýlil. Začal hledat nadace, které se zabývají projekty pro dospívající. Pak měsíce a měsíce psal žádosti o grant, pracoval na nich od rána do noci. Déle než rok usilovně psal žádosti, každou zpracovával zvlášť na míru zájmům a požadavkům jednotlivých nadací. Do každé vkládal naději a všechny se mu vrátily s odmítavým stanoviskem. Jedna po druhé byla zamítnuta. Když už jich bylo sto padesát pět, opustily Ricka i jeho poslední opory. Rodiče ho prosili, aby se vrátil zpátky do školy, a Ken Greene, vychovatel, který odešel z práce kvůli tomu, aby mohl Rickovi pomáhat s psaním žádostí, řekl: "Už nemám žádné peníze a musím živit ženu a děti. Zůstanu do příští žádosti. Jestli ji také zamítnou, budu se muset vrátit do Toleda a znovu začít učit."

Rick měl poslední šanci. Vybičován zoufalstvím a přesvědčením se dokázal probojovat přes několik sekretářek až k doktoru Russu Mawbymu, prezidentovi Kelloggovy nadace, s nímž si domluvil oběd. Při cestě na oběd šli kolem zmrzlinového stánku. "Dáte si zmrzlinu?" zeptal se Mawby. Rick přikývl, ale jak byl ochromený úzkostí, rozmáčkl si kornoutek a čokoládová zmrzlina mu začala téct mezi prsty. Horečně se snažil potají ji z ruky setřást, než si toho doktor Mawby všimne. Ale bylo pozdě. Dr. Mawby vybuchl smíchy a vrátil se zpátky ke stánku pro hrst papírových ubrousků.

Mladý muž nastoupil do auta. Byl celý rudý a cítil se bídně. Jak vůbec může požádat o financování nového výchovného programu, když si nedokáže poradit ani s kornoutem zmrzliny?

Dva týdny nato mu Mawby zavolal: "Žádal jste 55 000 dolarů. Ty, bohužel, rada zamítla." Rick cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Dva roky pracoval na svém snu, který měl teď přijít vniveč.

"Ale členové rady jednohlasně souhlasili s tím, že vám poskytneme 130 000 dolarů."

Od té doby získal Rick Little pro svůj sen přes 100 miliónů dolarů. Sociální a emocionální dovednosti jsou v současné době zařazeny do výuky na více než 30 000 školách ve všech padesáti státech a v třiceti dvou zemích. Tři miliony dětí ročně se mohou učit důležitým životním dovednostem, protože jeden devatenáctiletý mladík odmítl přijmout "ne" jako odpověď.

V roce 1989 už Rick Little dosáhl tak neuvěřitelného úspěchu, že dostal 65 milionů dolarů, druhý největší grant v historii Spojených států, a mohl tak rozšířit svůj sen a vytvořit Mezinárodní nadaci pro mládež. Jejím cílem je zkoumat a rozšiřovat po celém světě úspěšné výchovné programy pro mládež.

Život Rickyho Littlea je svědectvím o síle, vytrvalosti a věrnosti vysokému cíli, spolu s odvahou žádat tak dlouho, dokud se sen nezačne uskutečňovat.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2014.