Květiny jako zhmotnělá zvěst o nebeském životě

Víme, co nám roste před domem či na zahrádce? Nebo raději - víme, podle čeho si chceme volit osázení záhonu? Nebo - co k nám od země vzhlíží při procházkách přírodou? Máme květenu jen jako rozmar pro hezký pohled očí? Nebo je tu něco víc?

Někdy žijeme v poněkud absurdní situaci: honíme se za lepšími a ještě lepšími zduchovňovacími metodami či autoritami, ale kdyby se nám podařilo vytvořit si víc vnitřní samostatnosti, soustředění a touhy po kráse, poznáme, jak nám ty nejlepší meditačně-ozdravné náplně strká sama příroda až pod nos - a to doslova: vůně, tvary a barvy květů jsou nejkrásnějšími božími díly, harmonizátory i léky, přímo zhmotnělými. Zatímco různá "zduchovňovadla" či metody jsou dílem lidským, květiny jsou bezprostředním dílem nebeských bytostí. Dokážeme si to plně uvědomit?

Berme tento malý seriál o květinách spíše meditačně. Pak se nám může otevírat nekonečný zdroj radosti a obohacení pro náš vývoj. Setkáváme se s obdivuhodnými tajemstvími kosmicko-zemského bytí, o kterých běžná věda nepojednává. Začínáme tušit či prožívat, že květina kvete z lásky pro lásku a že je oplodňována, ba spoluvytvářena kosmickými mocnostmi. Osvěžíme se milosrdenstvím nebeských duchů jako květ rosou. Zatoužíme možná žít také láskou - láskou kvést, láskou vydechovat svůj vlastní život ke všemu tvorstvu, jako květ vydechuje vůni. Podobně jako příroda, i duše ukládá plody své duchovní práce do země tím, že vše, co dobrého vytvořila, obětavě pokládá na oltář lidstva. Nežije jen vlastní osobní přítomnosti, ale myslí na budoucnost země a pomoc lidstvu.

Můžeme se učit vysunovat k novým obzorům tykadla či antény vnitřního postřehování. I kdyby se dotkly těchto obzorů zprvu jen nepatrně a letmo, přinášejí do našeho já z těchto tajemných světů nové a nové hodnoty a síly.

Prozáření domova určitým duchovním aspektem či paprskem může být i jednodušší, než jak si podle učených návodů někdy představujeme. Jen si lehce uvědomme, jak krása, která se vylévá z kosmu, se prostřednictvím květin může vylít i na nás. Květy jsou zhmotnělá zvěst o nebeském životě. Jsou to klenoty nebes, nabídnuté člověku k povznesení. Posbírané prvky z nebeských velechrámů se střásají do hmotného projevu květu. Jejich prožitkem sytíme své astrální (cítivé) i éterické tělo (to je tělo životní, pránické, nositel zdraví i povahy). Musíme se ale dívat dlouho, ztišeně, soustředěně, pokorně a bez chtivosti. Květy nám pak poukazují k vytváření souladu všeho dění v našem životě i k tomu, abychom se alespoň trošičku stali složkou kosmického souladu. Odtud nenápadně plyne harmonie a zdraví. V dalších dílech se proto nebudeme zabývat ani známou Bachovu květovou terapií, ani bylinkářstvím, ale něčím, co je "za".

Nebeský život v květinách a jak ho vnímat

Květiny jsou našimi ozdravnými průvodci na Zemi. Na Botticelliho obrazu Primavera (Jaro) byste v okolí ústředních bohyní napočítali na pět set kvítků ve čtyřiceti druzích. Všechny jsou detailně vypracovány. Obraz tají mysterium proměny lásky muže a ženy od té nejhrubší až po její samu božskou podstatu. Květiny u tohoto děje proměny lidstva významně "asistují". Na to už lidstvo zapomnělo. Byly doby, kdy malíři pronikali hluboce k vnitřnímu životu květin a přenášeli tato mysteria na plátno.

Kdysi se vědělo, že se až do květin projevuje šumění nebeského života trvalou hymnou souznění lásky, zdraví, moudrosti a harmonie. Poodhrňme v dalších číslech cíp této dávné moudrosti. Prostoupíme-li se v soustředění krásou a vůní květů, může se nám prožitek rozšiřovat, až nás - zde stojící u tohoto květu - prostoupí svět nebeské něhy, lásky, blaženosti a požehnání, které se rozlijí našimi těly. Ta se pak ozdravují jaksi sama od sebe, neduhy v nich slábnou a vypařují se jako sníh pod jarním sluníčkem. Nehledejme v tom vysoké metafyzično, na okraj tohoto prožitku se dostáváme "obyčejným" vnímáním vůně a krásy, jen je třeba setrvat déle a hlouběji. Soustředěně - ale "jen tak", bez primárního chtění výsledku. Podobně jako krev napájí údy našeho těla fyzického, tak i láska květinových světů může prostoupit naše tělo astrální i tělo éterické, které je tím léčeno. Je to pak ta nejčistší meditace, ba nejčistší bílá magie, podobně jako pravá modlitba. Tak jako květy voní do okolí, živme i my okolní bytosti tím, co v sobě máme nejlepšího. Nejlépe se uzdraví ten, kdo touží uzdravovat okolí!

Duchovní inspirace z květin neplyne náhodně. Rostliny mají své skupinové - druhové duše v devachanské (nebeské) úrovni, kde sídlí jejich pravé duchovní vědomí. Tyto duše trvale sní boží lásku a vydechují ji. Svou podstatou jsou vkořeněny do duchovních světů. Jaká je povaha konkrétní skupinové duše, takové síly jsou pak vetkány i do hmotného těla všech květin toho druhu. A co to znamená pro naše zdraví? Vyvolali-li jsme určitými negacemi jim odpovídající chorobu, můžeme ji léčit protilehlými vlastnostmi příslušné rostliny - pokud si ovšem pro přijímání těchto vlastností vytvoříme v sobě prostor. I u bylinek závisí právě na tom, proč jednomu zázračně pomohla a druhému na tentýž neduh nezabrala.

Tak jako je lepší poznat na klidné procházce kousíček přírody, než projezdit deset zemí ve dvou týdnech, nemusíme mít v bytě ani na zahrádce "květinářský festival", stačí jen několik druhů nám nejbližších. Pak pochopíme i to, že nemůžeme být majiteli květin, ale pouze jim připravujeme podmínky pro jejich růst.

Pelargonie - miniaturní zpívající duše

Pro tentokrát se zastavíme u pelargonie (muškátu). Bývala volena pro vytváření harmonického domova. A její inspirace? Oprávněně můžeme její květy nazvat květy radosti a rodinného štěstí. Jsou jako miniaturní zpívající duše, které oslavují neustálou činností tiché, skromné a oddané práce svého Tvůrce. Něžná duše pelargonie se podle popisů vidoucích zjevuje jako rozkošná andělská hlavička smavého pohledu, věčně zpívajících úst, ze kterých se linou perlící tóny jasných skřivánčích trylků. Její oči jsou usměvavé s hladícími pohledy, laskajícími vše, na čem spočinou. Touží přinést všude, kam vnášíme její květy, požehnání, mír, radost a útěchu. Její hořící květy volají k úsměvu a prosí, aby duše člověka přijala radostné poselství o tvůrčí plamenné síle lásky. Duše pelargonie se stará o ty, kteří o ni pečují. Jsou to proto květy rodinného štěstí, pořádku, zdraví a mravnosti. Asi proto jimi tak rádi zdobíme naše okna, která pak dávají tušit radostný a čistý domov. U nás jejich tradice s šedí totality i šedí domů upadla. Zachovala se spíše na venkově. Když jsme po otevření hranic mohli navštívit jižní sousedy, byla muškátů všude plná okna. Působilo to přívětivě. Od oné doby se i u nás mnohé změnilo, města "prokoukla" pestrými barvami domů i hladivými gejzíry muškátů. Jak by bylo krásné pochopit jejich poselství a umisťovat je za okny z touhy podělit se o naši domácí harmonii s kolemjdoucími. Pak zde plní pelargonie svůj účel.

Ztajené síly mají i ty nejobyčejnější květinky podél cest. Dávným symbolem věčně věrné lásky, zatím nenaplněné, bývala obyčejná čekanka. Proč se tak nazývá? Někteří z nás musí trpělivě čekat podél cest života na toho pravého partnera (či se snažit sami být tím, kdo se jako dobrý partner nechá nalézt), tak jako v dávné báji čekala víla na svého ženicha.  Ani smutek osamění ji nezlomí, čeká stále. Ví, že skutečná láska je plodem skutečného povahového a duchovního zrání a charakterové čistoty. Pověst, vížící se k čekance, rostoucí a čekající skromně v prachu na krajích cest, inspirovala kdysi moudrého člověka, chápajícího tuto symboliku, k výtrysku těchto veršů:

V toužebném nekonečném čekání
čekala dívenka den co den na stráni
blankyt očí svých s touhou upírala v dál
prosila Boha, by hocha jí nazpět dal.

Minulo jaro, odkvetl již květ
smutné dívence slzou zamlžil se hled
avšak dále věrně na stráni
den co den čekala až do klekání.

I přišla jeseň, padl list
čekala dívenka dál, i když větrů svist
v korunách stromů burácel a hvízdal zuřivě
když chlad a tma se rozestřely po nivě.

Mlha jak rubáš bílý v údolí stála
ubohá dívenka uplakané oči upírala
se stejnou vroucností k obzoru dál
a modlila se, by vrátil se lásky ideál.

I přišla zima a led a sníh
přimrzly slzy opuštěné dívce v hled
a bílá její duše vzlétla k oblakům
neboť uvěřila věčné lásky zázrakům.

A když jaro rozvilo se zase
kde dívka čekala v blankytné kráse
na místě věrných očí čekanka vykvetla
a věčně se dívá s touhou lásky do světla.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2014.