Mnohý z pražských kostelů byl přestavován nebo zbudován na místě původního kostelíka nebo kaple, přičemž se měnila jeho tvář, a někdy dokonce i jméno patrona. Pověsti, které se pak vážou k příslušné lokalitě, přináleží k různým časům v rozmezí až tisíce let.

První pražské lázně

Existuje několik pověstí o vzniku lázní v naší vlasti a dokonce i v cizině, kde se hovoří o panovníkovi, který na lovu stíhal jelena, a jehož kůň zakopl o kámen nebo pařez, načež tam ze země vytryskl pramen. U nás k tomu prý došlo nejen při založení Karlových Var, ale také v Praze. Tím panovníkem měl být podle pověsti svatý Václav, který neprodléval celé dny jen na modlitbách, ale byl prý také vášnivým lovcem. Jednou se vracel z lovu v hustém lese, který se tenkrát táhl od Vyšehradu až do míst, kde je dnes Národní divadlo. Cestou dostal žízeň a marně se rozhlížel po nějaké studánce. Stalo se však, že vyplašil jelena, a ten utíkaje před lovci zakopl a vyvrátil při tom pařez. Zpod něj pak vytryskl pramen dobré vody. Král tu pak dal vybudovat studánku a návazně i lázně zvané Na Zderaze.

Později tu byl postaven kostel Petra a Pavla. Lokalita nesla jméno Zderaz podle pána z družiny krále Břetislava, který býval kdysi oblíbencem svého pána. Pak se ale jaksi znelíbil a kdosi z knížecí družiny ho připravil o život. Zderazův syn Letoslav potom na památku svého otce dal postavit chrám, který tu stál víc než půl tisíciletí.

Dva kostely dvou svatých

Týmž dvěma patronům, Petru a Pavlovi byl zasvěcen též chrám na Vyšehradě. Dal ho postavit král Vratislav II. a při stavění základů dokonce sám donesl na stavbu dvanáct košů kamení. Přikázal i sedlákům v okolí, aby nelenili, a pilně přinášeli stavební materiál. Do této bohulibé činnosti prý byl zapojen i ďábel. Nosil kameny až z daleké Itálie či dokonce z Palestiny, ač velmi nerad. Ze vzteku pak kameny cestou trousil a odhazoval. Nejvíc jich upustil prý na Táborsku, to jsou tak zvané bludné kameny. Není zcela jasné, jaké donucovací prostředky svatý Petr používal, aby přiměl čerta k poslušnosti. Podle pověstí to ale byl trest za to, že pekelník zlobil sedláčky, kteří nosili kámen na stavbu kostela. Jednomu splašil nebo dokonce ochromil koníka, jinému zase zlámal nápravu na voze.

Nejstarší kostel

Chrám svatého Jiří na Pražském hradě je nejstarší dochovaný kostel v Praze. Pochopitelně, že ne v původní podobě. Jeho nynější tvář je docela jiná, než jak vyhlížela stavba, kterou zbudoval otec svatého Václava a syn svaté Ludmily. Kostel měnil svou podobu několikrát. Tak již při založení ženského kláštera benediktinek, jehož první abatyší se stala blahoslavená Mlada. To bylo těsně před koncem prvního tisíciletí a k další přestavbě došlo o pár set let později, kdy byla abatyší sestra Přemysla Otakara I., Anežka.

V polovině 16. století kostel vyhořel při velkém požáru pražského hradního areálu. Požár se tenkráte rozšířil i dolů na Malou Stranu.

V podzemí chrámu je pohřbeno mnoho ostatků svatých. Především je to svatá Ludmila. Ta byla pochována nejprve na Tetíně, kde ji zastihla mučednická smrt (byla pronásledována hněvem kněžny Drahomíry). Za Karla IV. bylo tělo světice, babičky svatého Václava, přeneseno do baziliky svatého Jiří, kde byla pro tento účel zbudována nová kaple. Tam nalezlo její tělo místo svého odpočinku vedle hrobu blahoslavené Mlady. Současně bylo abatyši kláštera propůjčeno právo spolukorunovat české královny. Toto privilegium zrušil až Josef II.

Když došlo k odkrytí původního místa odpočinku svaté Ludmily na Tetíně, byla prý rakev již tak ztrouchnivělá, že nešla otevřít. Nakonec se to přece jen podařilo a tělo světice se prý nacházelo zcela neporušené. Spolu s ním byl prý do Prahy odvezen i kámen, který byl před smrtí poznamenán její vlastní krví. Ten byl pak umístěn ve zvláštním výklenku ve zdi kaple.

Z pozdějších let se váže ke kostelu ještě další pověst. Týká se abatyše Žofie neboli Albíny z Helfenburgu. Ta prý byla v mládí velmi krásná a měla velké množství nápadníků. Nakonec ji otec zaslíbil jednomu z nich, ačkoli nevěsta se bránila. Chtěla jít do kláštera a stát se nevěstou Kristovou, avšak podlehla naléhání otce. Při zásnubní hostině, kdy jí podle pověsti budoucí ženich navlékal na prst prsten, ten se rozlomil ve dví. To bylo zlé znamení, které zapůsobilo na všechny zúčastněné. Nakonec tedy přece jen ze svatby sešlo a dívka mohla vstoupit do kláštera, v němž se později stala abatyší. V této své hodnosti setrvala třicet let a korunovala dvě královny. Choť císaře Matyáše Annu a manželku Ferdinanda II. Marii.

Sloup nebo slup

Kostel Panny Marie na Slupi obsahuje ve svém jménu název části Prahy, který se používá dodnes. O vzniku tohoto názvu existují hned dvě pověsti, obě dosti pravděpodobné.

Podle první z nich je název odvozen od množství pastí na ryby, slupů,   zhotovených z proutí, jichž prý bylo kdysi v potoku Botiči dost a dost. Druhá pověst je složitější a také poetičtější. Kdysi ještě za kněžny Libuše býval v těchto místech pohanský háječek. Uprostřed háje stál vysoký sloup a na něm socha Svantovítova. Sem přicházeli pohané uctívat božství, a to dokonce ještě i za časů počínajícího křesťanství. Až biskup svatý Vojtěch dal pokácet stromy z háje a spálit sochu Svantovíta. Sloup však zůstal zachován a v pozdějších letech, za  Karla IV., byl kolem něj postaven kostel Panny Marie.

Tolik legenda. Jisté je, že tento nevelký kostelík byl sloupem rozdělen do dvou částí. Sloužil až do doby svého zrušení Josefem II. Poté chátral a pustl, až v polovině 19. století byl poněkud opraven a dočasně fungoval jako kostel přináležející k ústavu pro duševně choré.

Chrám před Týnem

Týnský chrám nesl původně jméno Matky Boží před týnem. Podle pověsti stála na místě chrámu původně tvrz čili týn a před ní byl zbudován kostel a vedle něj nemocnice pro chudé. Ve 14.stol. už je doloženo, že tu byly hotové postranní lodě chrámu a nový kůr. Střední loď měla jen prozatímní střechu, takže do kostela zatékalo a peněz na opravu po předchozích husitských bojích nebylo. Nalezlo se řešení, ale to mnohým nevyhovovalo. V té době totiž byl chycen a uvězněn Jan Roháč z Dubé, loupežný rytíř, bývalý hejtman na hradě v Lomnici a přívrženec táboritů. K popravě Roháče z Dubé a jeho 52 kompliců mělo být na stavbu šibenic použito dřevo, které bylo již připraveno na opravu střechy. To se také stalo, a císař Zikmund mínil, že po popravě lze dřevo použít k původnímu účelu. Konšelé však nesouhlasili, protože podle nich bylo dřevo popravami znesvěceno. Nakonec to dopadlo docela jinak.

Císař Zikmund zemřel a českým králem se stal Ladislav Pohrobek, jemuž se ihned počala chystat velká svatba s nevěstou z Francie. Při té příležitosti se měly konat na Staroměstském náměstí velké turnaje, a tak se hned na podlahu bojiště začaly přivážet vozy dřeva. Proti všemu nadání však ženich náhle zemřel ještě před svatbou, a tak dřevo našlo uplatnění na dlouho odkládanou stavbu střechy kostela. Ta však neměla dlouhého trvání, protože již po pár letech uhodil do jedné z kostelních věží blesk a střecha navzdory úsilí hasičů lehla popelem.  Chrám se dostal později do rukou kališníků a až v l7.stol. přešel opět do rukou katolíků.

Jak vznikla Pinkasova synagoga

Snad nejpitoresknější je pověst vztahující se tentokrát nikoli ke kostelu, ale k synagoze.  Podle ní žil v 15. stol. chudý žid Pinkas, který měl svého mecenáše, hraběte, který mu z útrpnosti každý týden z vlastní kapsy doplácel, co se mu nedostávalo na chudou domácnost. Pinkas vždy poděkoval a začal velebit Boha za jeho dary. To hraběte zlobilo, že Pinkas velebí Boha a ne jeho, a tak se rozhodl, že ho vyzkouší. Jednou před velikonocemi se zase dostavil Pinkas pro podporu, ale hrabě mu oznámil, že je ve finanční tísni, a tentokrát že nedostane nic. Pinkas odešel s prázdnou, ale i tak velebil Boha, že mu jistě pomůže. Doma ho žena pořádně vyhřešila, že se dal odbýt. Na svátky že jsou bez haléře. Pinkas se do noci modlil a prosil Pána o řešení. Po půlnoci najednou cosi vletělo oknem do pokoje. Pinkas nevěřil svým očím - byla to mrtvá opice.

Probudil ženu, a rozhodli se, že opici spálí v kamnech. Když ji obrátili, vypadl jí z úst dukát. Byla velmi těžká, a tak jí rozpárali břicho a nalezli plno zlatých dukátů. Peníze omyli a opici rozčtvrtili a spálili. Když druhého svátečního dne přišel hrabě na návštěvu, podivil se. Byt byl svátečně vyzdoben a stůl plný lahůdek. Ještě více se hrabě divil, když vyslechl celou historku. Byla to totiž jeho opice, která se mu před několika dny ztratila. Hrabě často zkoušel pravost svých dukátů zuby a opice zřejmě myslela, že jsou k jídlu, a tak je spolykala, čímž si způsobila smrt. Její mrtvolu pak nějací uličníci hodili do okna Pinkasovi jako dobrý žert.

Pinkas chtěl hraběti vrátit zbytek dukátů, ale ten peníze nepřijal a ponechal je Pinkasovi, který byl jeho chráněncem, jako odměnu za jeho neotřesitelnou důvěru v Boha.

Pinkas peněz dobře využil. Byl zvolen primasem židovské obce a ze své funkce dal postavit četné příbytky pro chudé a nakonec i zbudovat synagogu, která dodnes nese jeho jméno.

Uschlá ruka v kostele svatého Jakuba

Doba středověku přála požárům a obzvlášť často hořely kostely, některý i třikrát, jako tomu bylo u kostela sv. Jakuba i s klášterem, v němž sídlil řád minoritů. Počátkem 14. stol. shořel nádherně vybudovaný chrám při požáru vzniklém v Židovském městě.

Karel IV. značně podpořil výstavbu nového chrámu, avšak ten znovu vyhořel v 17. stol. při požáru založeném francouzskými žháři. Za pár let byl obnoven a bohatě vyzdoben. Ze staré výzdoby se zachovala socha Panny Marie Bolestné, které byla propůjčována velká moc. Přání prosebníků prý bývala přečasto splněna, a tak přibývalo dárků z vděčnosti, hlavně šperků, jimiž byla soška ověšena. To pokoušelo nenechavé zloděje, až se jednou jeden rozhodl, že se nechá na noc zavřít v kostele a pak se uvidí. Sotva ale vztáhl ruku na její šperky, Panna Marie prý uchopila paži zloděje a stiskla. Držela ho tak pevně, že nikdo nemohl stisk uvolnit. Konečně prý přivolali kata a ten na místě ruku utnul. Ruka byla v kostele zavěšena všem zlodějům pro výstrahu a visí tam dodnes.

Kdyby zašlo Podskalí...

V jisté době patřilo Podskalí k nejznámějším pražským čtvrtím. Ještě v minulém století se zpívalo "Kdyby zašlo Podskalí, Čechové by plakali." Existují o něm záznamy jako o malé vsi již ve 12. století. Tato čtvrť měla nadprůměrný počet hospůdek a také kostelů. Jeden z menších byl kostel Nejsvětější Trojice, nazývaný také kaple řemeslníků. Pověst vysvětluje tento název docela věrohodně.  Když se z příkazu Karla IV. kdysi budoval kostel na Slovanech, zjistilo se, že materiálu spíše přebývá. Zedníci a tesaři se rozhodli, že stavební materiál využijí na stavbu "svého" kostelíka. Práci na stavbě se prý věnovali zdarma ve svém volném čase, zatímco kamení, cihly, písek i vápno měli prý ze stavby kláštera na Slovanech. Ta se prodražila tak, že nakonec klášter s kostelem přišel o dva groše dráž než celý Karlův most. Pravda je, že mnozí tuhle pověst popírají s tím, že kostelík vznikl až po husitských válkách o sto nebo více let později.

Střílna z kostela

Od poloviny 17. století stojí pod Letnou kaple zasvěcená svaté Máří Magdaleně. Patřila řádu cisterciáků, kteří měli svůj kostel a klášter na druhém břehu. Při posledním vpádu Švédů do Prahy se rozvinuly  v těchto místech boje se studenty; ti tvořili valnou část bojovníků protistrany. Švédové se nejprve v kapli ukryli, a pak si z ní dokonce udělali střílnu.

Vyprávělo se, že obě strany měly vynikající střelce, kteří se navzájem trumfovali. Nakonec vyhrál jeden staroměstský, poté co svého soupeře oklamal vystrčením klobouku na holi, tak jak jsme to vídali někdy ve filmu. Švédové odtáhli a kaple byla znovu vysvěcena. Sloužila pak až do chvíle, kdy Josef II. kapli i řád zrušil.

Poutní místo u svatého Matěje

K nejhezčím Hašlerovým písničkám patří ta "U svatého Matěje, když se slunko zasměje, na pouti je hezkých panen, jak když máku naseje." Ještě za první republiky byla velmi populární tahle pražská pouť, která se tehdy konala v místech dnešního kulaťáku (Vítězného náměstí) a za ním. Kostel sv. Matěje je z 18. stol. a byl zbudován na místě původního kostelíka ze 14. století. Ale nedosti na tom, i ten prý byl postaven místo ještě staršího, o jehož vzniku panuje pověst spojená s prvním křesťanským biskupem Vojtěchem.

V dávných časech tu byly husté hvozdy a v nich dostatek příležitosti k lovu. Rád sem jezdil na lov Boleslav Pobožný, synovec svatého Václava, jemuž zbožnost nevadila v jeho lovecké vášni. Jednou se svou družinou křížil šárecké lesy, ale ocitl se náhle ode všech oddělen a sám, když tu ho přepadl medvěd. Šelma se hnala přímo na něj, ale v posledním okamžiku se objevil bělovousý stařec, a ten zvíře zaplašil. Král se tázal, jak může svého zachránce odměnit, ale stařec mu vyprávěl, že to zvíře nebylo obyčejný medvěd, nýbrž zlý duch. Těch se tu potuluje několik, protože v těchto místech byli pohřbeni padlí muži ze Ctiradovy družiny v Dívčí válce. Chce-li král poděkovat Bohu, má tu vybudovat kostelík k Boží slávě. Král Boleslav se svěřil s událostí biskupovi, svatému Vojtěchovi, a ten mu poradil, aby v těchto odlehlých místech dal vybudovat kostelík svatého Matěje, který snad měl být duchem vtěleným do záhadného starce.

Pověst není doložena, ale kostel sv. Matěje z pozdějších časů stojí na stejném místě dodnes. Také pouť svatého Matěje je oblíbená i dnes, i když byla již dávno přeložena na jiné místo a s obrazem původní pouti již nemá nic společného.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2014.