Fráňa Drtikol napsal: "Ve vyzařování, v dávání nabýváme jistoty sjednocení s Bohem. Vyzařovaná síla neubývá, neb prýští z nekonečného Zdroje Božství. Takový dárce poznává, že splývá v naprostou jednotu s darem a obdarovaným.  Vysíláme li duchovní proudy, síly (lásku, moudrost, poznání, radost, zdraví atd., zkrátka dobro) někam nebo někomu, nesmíme o tom pochybovat, zda tam ta síla působí, když nevidíme těmahle lidskýma očima nebo tímhle lidským rozumem, že by se něco stalo, nebo že by to mělo nějaký účinek. Tak jako síla tělesná, působí i síla duchovní a o mnoho silněji. To by bylo podlamování té síly. Naopak, věřit tomu a vírou to ještě zesílit. Nestarat se o takzvané viditelné účinky. Jak působí ta síla, to přenechme Bohu."

Odtělení od nás potřebují duchovně duševní potravu. Tak jako jsou pro nás zdrojem potravy osetá pole, jsou pro mrtvé takovými poli duše spících lidí. Duše na onom světě doslova pospíchají ke spícím lidským duším a pátrají po myšlenkách a ideách, které v těchto spících duších jsou, neboť potřebují tuto potravu, živí se jí. Ve chvílích po usnutí, kdy ztrácíme vědomí a nemáme ani sny, začínají žít i vyšší ideje a myšlenky, pokud ovšem prošly naším vědomím za našeho bdělého stavu. Pro duše na onom světě se tyto ideje stávají téměř živými bytostmi, jejichž bytí se účastní, cítí se jimi být živeny. "Tam" žádnou duchovní potravu zatím nenacházejí. Podle jasnovidných popisů je otřesné pozorovat zemřelé, kteří každou noc přicházejí ke spícím pozůstalým ? přátelům a příbuzným ? a chtěli by se osvěžovat jejich živými duchovními myšlenkami, které s sebou vzali do spánku, a přitom u nich mnohdy nenacházejí nic, co by pro ně bylo výživné.

Proč? Pokud se po celý den zabýváme jen materiálními stránkami života, zajímáme li se jen o to, co ve fyzickém světě může být k našemu prospěchu výhodně vykonáno, nebo čemu zabráněno, a jestliže ani před usnutím nemáme žádné myšlenky na duchovní pravdy či světy, pak zemřelým neposkytujeme žádnou potravu. Přenášíme li do spánku jen myšlenky, které tam žít nemohou, shledávají zemřelí "pole pustá", a jsou na tom tak, jako když ve fyzickém těle měli hlad. Neužiteční jsme pro naše zesnulé i v případě, že bychom byli podle zevních lidských měřítek slušní, dobráčtí lidé, pokud se však opravdově a do hloubky nezabýváme vyššími idejemi či nežijeme alespoň chvíli denně skutečnou živou meditací. Naše hmotařské celodenní naladění na zemi způsobuje těm na onom světě duševní hladomor. Proto pro nás bude jednou dobré, pokud zde při přechodu na druhý břeh bytí zanecháváme spojení s lidmi, kteří nám mohou po naší smrti poskytovat tuto potravu.

I když dvojice uzavřely sebekrásnější přátelský, manželský či jiný vztah, pak ten, kdo zemřel dříve, nemůže svým duchovním okem nalézt onu na zemi zůstavší duši, pokud v sobě nepěstovala myšlenky, které mohou být z onoho světa vnímány. Má pocit, jako by pro něho zhasla. A jsou to myšlenky oživené duchem, tedy duchovně prohřáté a prozářené. Pokud pozůstalý člověk, byť byl sebelepší, věnoval svůj čas a pozornost jen materialistickým obsahům svého nitra (a sem patří i vnějškové účasti na zmrtvělém náboženství či povrchně pojímaném duchovnu), pak je pro svého zemřelého partnera jako němý. Neprojevuje se "řečí", po které zemřelý možná touží, je pro něho nenalezitelný.

A naopak: ten, kdo v sobě na zemi chová byť jen tu a tam nějakou skutečně duchovní myšlenku a nechává ji živě proudit svou duší, je "viditelný", zavnímatelný pro svého blízkého, který pohlíží sem na zemi. Je pro něho nadále duší reálnou, a jeho živé duchovní myšlenky jsou pro odtěleného srozumitelné, ba mohou jej prohřát, prozářit. A tak lze uskutečnit to, co může být důležité pro obě strany, totiž předčítání zemřelým. Někdy i ti zemřelí, kteří se zde o nic spirituálního nestarali, mohou po něčem takovém zatoužit. Prahnou po nějakém posilnění, a to jim mohou poskytnout jen ti, se kterými se znali ? jinak nikdo z naší, ani z "jejich" úrovně.

Duše odtělených mají naprosto jasné pociťování o našem vztahu k nim

Vnímají jak naši lásku, tak nenávist. Naše výčitky či antipatie jsou těžkou překážkou pro jejich duchovní vývoj. Je to srovnatelné s překážkami životními. Některý zemřelý nachází po smrti velkou zátěž pro své nejlepší úmysly právě působením myšlenek nenávisti ze země, které jej pronásledují. Nedostává se mu útěchy v láskyplných myšlenkách těch, kteří jej na zemi měli rádi, pokud je nemůže vnímat pro jejich materialismus. Naopak láska, která k němu ze země proudí od duchovně probuzenějších pozůstalých, mu přináší ulehčení.

Avšak i když zemřelým neposkytujeme noční niternou obživu, přece zde může nadále existovat vztahové tkaní, a to i z jejich strany. Jejich vědomé spolužití s dušemi, které tu zůstaly, může být dokonce intenzivnější, vřelejší, než tomu mohlo být ve fyzickém těle. Těm, kteří si zde na zemi vytvořili určitý vztah, se vytvořilo pod prahem vědomí jisté zájmové pole sounáležitosti. Kdyby zde ve fyzickém těle byli spolu ještě delší dobu, pak by se možná vztah nemohl za poměrů tohoto života dost intenzivně prohloubit. Proto ten, kdo přešel na druhý břeh bytí, může pracovat na dalším prohloubení a vyladění vztahu s blízkými lidmi zde na zemi. Takovéto vyladění by často nebylo možné při poměrech, jež by život jinak přinesl. Vztah tedy může být dovršen, naplněn i prací toho, kdo nás předešel. My tady snad cítíme bolest osamění, ale na druhé straně nastává intenzivnější spolubytí s našimi myšlenkami. Shledání poté, co opustíme fyzickou pláň, může být proto tím hlubší a krásnější. Co jsme zde prožili byť jen na vteřinu, a nejen vztahově, třeba i v umění či meditaci, lze tam protáhnout do libovolného naplnění a prostoupení. Ale i naopak, co jsme tady neprožili, nemůžeme prožít ani tam, a tedy na tom ani pracovat.

Vzájemné prolínání s blízkou odtělenou duší se během času mění

Zejména v první době po smrti můžeme být my oporou zemřelému. Čím více se však zesnulý spojuje se sférami duchovního světa (pokud si k tomu na zemi vytvořil předpoklady), tím spíše může být on sám pro nás dárcem světla a inspirace. Můžeme tuto posilu a inspiraci nevědomky dostávat pro různé životní situace, umělci někdy i přímo pro svoji tvorbu. Je například znám údiv Puškina, když při psaní Evžena Oněgina překvapeně sděloval příteli: "Představte si, Taťána si Oněgina nevezme". Bedřich Smetana uvádí, že celé jeho dílo bylo spoluinspirováno jeho zemřelou první ženou Kateřinou. Ve skutečné lásce, bez sobeckých přání, ve zbožné oddanosti je možné udržet styk s lidmi, kteří přešli přes práh smrti.

Hloubka a kvalita vztahu s odtělenými souvisí i s naší životní duchovní hloubkou a kvalitou. Proto to, co z duchovních představ a idejí přijmeme ve zdejším životě (myšleno do celé bytosti, nikoliv mrtvé nastudované vědomosti), se stane schopnostmi po naší smrti. Pokud si již zde správně a s touhou osvojujeme představy o duchovním světě, pak se nám jednou otevřou z duchovního světa "okna" sem do světa fyzického na cokoliv, co zde je. Pronášíme tedy branou smrti výsledky svého zdejšího zrání. Nezralé duše pak mohou mít jen vzpomínky na minulost v pozemském světě, ale nemohou do něho průběžně nahlížet.

Pokud nás tedy předešel někdo blízký, s námi harmonický, pak je v našich duchovních myšlenkách, hledí na ně. Máme li moudré myšlenkové pochody, jestliže mu tedy v duchu něco vyprávíme, co víme nebo myslíme o duchovních světech nebo mu myšlenkově aktivně předčítáme, pak je s těmito myšlenkami spojen. Pak přispíváme k zesílení pouta mezi touto a onou stranou. Pěstujeme li tedy živé duchovní myšlenky, uschopňujeme se tím vysílat vzhůru obrozující sílu, která může dát živý pokrm zemřelému, který je takto s námi.

Odejde li tedy někdo, kdo nás miloval, a my se zabýváme jen plytkými vnějškovými myšlenkami, pak jeho duše nemůže nahlédnout do naší. Po smrti může mít tento bolestivý zážitek: Hledá nás, avšak jiným "zrakem". Hledá naše duchovní oživení, tedy to, co jsme z duchovních pravd a kvalit skutečně živě vstřebali a čím žijeme. Jeho duše se vrací zpátky do doby, kdy tady byla s námi spojena. Obzvláště v čase po přechodu na onen svět obrací pozornost na milovaného pozůstalého. Nenachází li nás pro naše rozrušení, sebestředné uvažování atd., zmírá mu jeho pohled. Nemůže  s námi vejít ve spojení, nemůže nás nalézt, i když ví, že bychom tu měli být, jen kdyby v naší duši byly spirituální myšlenky.

Pokud jsme pro něho viditelní, může nám náš blízký z onoho světa pomáhat tím, že nám sesílá inspirace a náhledy k něčemu, na čem právě pracujeme nebo co řešíme. Naše přiblížení či napojení s ním usnadní, když se soustředíme na jeho rukopis nebo podobenku (samozřejmě bychom neměli zkoušet používat tento způsob paušálně ze zvědavosti nebo z lenivosti cosi samostatně rozhodnout a vykonat).

A. Steffen připomíná, že cit vděčnosti je předpokladem, abychom se přiblížili ke světu našich blízkých duší na druhém břehu. Měli bychom umět děkovat světu za to, že nás nechává žít, a že náš život neustále obohacuje novými dojmy. Uvědomujeme li si často, že vlastně celý život je skrz naskrz darem, pak s námi zemřelí najdou společné ovzduší. Máme totiž pak i cit vděčnosti vůči nim, že pro nás v životě něčím byli. Oni se k nám totiž mohou přiblížit jen prostřednictvím citu vděčnosti - jinak je mezi námi a jimi stěna. A tento dík se musí vztahovat především na zemřelé samé. Když jsme někoho ztratili a přejeme si jej zase nazpět, a nemůžeme li se vzchopit k vděčnosti za to, že jsme jej měli, pak nás nenajde, nebo alespoň nemůže k nám vyslat svou myšlenku. Právě sobecké a lítostivé city, které lidé často chovají ke svým blízkým mrtvým, jsou překážkou, aby se mrtví k nim mohli přiblížit.

Nemáme lpět na představě, že je nyní nemáme, neboť to je pocit nevděčnosti, vzato v širším smyslu života. Dejme tomu, že jsme ztratili dítě. Pocit pospolitosti, který je nutný, uplatníme například tím, že si představíme, jak sedíme s dítětem pospolu, jak si s ním hrajeme tak, že nás hra právě tak zajímá jako dítě samo. A můžeme li takto na dítě myslet, že nás hra zajímá jako dítě samo, pak máme náležitý pocit pospolitosti, jako má vůbec smysl hrát si s dítětem, jen když jsme sami hračičkové jako dítě. To poskytuje ovzduší, jaké je nutné pro pocit pospolitosti.

A předčítání zemřelým?

Může to být jednodušší, než by se zdálo. Nejnáročnější je patrně soustředění na duchovně hodnotný, kvalitní obsah a jeho prožívání.

Podejme si několik hlavních bodů předčítání, částečně podle R. Steinera:

• Měli bychom k němu přistupovat zcela klidně, bez trémy, s radostným vědomím mimořádně užitečného účelu.
• Ujasněme si, že běžný pojem "duch někoho" je poněkud pověrčivý. Není tu nic strašidelného. Je to ON SÁM tak, jak jsme ho znali, pouze v jiném prostředí, s jiným prožíváním a s jinými úkoly.
• Představme si zemřelého v situaci, která je nám nejbližší: třeba jak sedí na svém oblíbeném místě nebo stojí v hezkém okolí.
• Nemysleme o něm, ale vůči němu nebo s ním, zcela normálně, důvěrně.
• Odtělený se k nám může dostávat někdy jen zvolna. Je na nás znenáhla upozorňován vřelou myšlenkou, kterou se k němu obracíme.
• Nejsnazší je předčítání člověku blízkému. Lze předčítat i člověku vzdálenějšímu, pokud jsme k němu měli osobní vztah, a jestliže jsme s ním měli v životě nějaký společný názor, společnou myšlenku.
• Předčítání se může dít v kterékoli době. Slovo za slovem musíme věci procházet, jako bychom to vnitřně odříkávali. Pak čtou zemřelí s námi.
• Čtení začíná být hluboce vnímáno teprve tehdy, když se text stane naší živou myšlenkou. Pak čte odtělený spíše naše myšlenky. Nedokážeme li text plně prožívat, mějme k němu alespoň náladu devoce (například když předčítáme počátek Janova evangelia ? Na počátku bylo Slovo...).
• Bylo by omylem se domnívat, že po smrti se duše dozví vše o duchovním světě. Odtělení nemohou pochopit z onoho světa nic, co si nevydobyli jako vědění o něm již za života na zemi. V duchovnu toho vydobýt nelze. Mají li se tedy tzv. mrtví něco dozvědět o duchovním světě, musí se to dozvědět prostřednictvím těch, kteří se to dovídají sami na zemi. Jen my odtud jim můžeme ukazovat a osvětlovat duchovní svět.
• My odtud musíme svými myšlenkami poskytovat zemřelým ,,četbu". Čím jsou pro nás fyzické knihy, tím jsme my pro duchovní svět - ,,živými knihami". Má li být kniha čitelná, musí být naplněna tím, co je pro ně viditelné, vnímatelné. Naplňujeme li se jen materialistickým myšlením, obsahujeme jen to, co je v duchovnu neviditelné, a tak zbavujeme duchovní svět četby. Poznání musí být založeno na zemi a odtud vyneseno do duchovních světů.
• Nevíme, zda odtělený naslouchá? Zda je na nás napojen? Nemáme schopnost si to spolehlivě překontrolovat? Ani toto není rozhodující. Jsme li však pozorní, když se obíráme vzpomínkou na něho, můžeme postřehnout, že se při předčítání šíří zvláštní teplo,  a ponenáhlu nás může překvapit pocit, že naslouchá. Nedaří li se nám to, pak se řídíme dále pravidlem: Když mu předčítáme, prospíváme mu v každém případě, jestliže nás slyší. Neslyší li nás, plníme i tak svoji povinnost, a takto naplněni myšlenkami z předčítání mu poskytneme duchovní potravu alespoň ve spánku. A časem může přece jen slyšet. Není proto za žádných okolností nic ztraceno, když předčítáme to, co je dnes jako duchovní moudrost dosažitelné. Tak se může dělicí stěna mezi žijícími a tzv. mrtvými stále ztenčovat správným způsobem.

Ostatně, předčítáme li s klidným soustředěním nejhodnotnější texty, jako například počátek Janova evangelia nebo 16. kapitolu Markova evangelia (o zmrtvýchvstání), jsou to hodnoty, které fixujeme i tak do zemské aury. Můžeme sami sebe znenáhla vychovávat k postoji, kdy jakékoli prožívané hodnoty, ať z umělecké hudby nebo četby aj., v duchu sdílíme s celým lidstvem. Pak jsou naše duchovní prožitky hostinou pro auru země s vtělenými i odtělenými i v dobách, kdy právě nemáme nikoho blízkého, kdo přešel na druhý břeh. Dospíváme pak k poznání jednoty obou světů, protože zde neexistuje prostorové oddělení, ale duchovní svět je všude kolem nás. Můžeme nabýt i pocitu, jako by sdělujícím byl onen odtělený, a my tím naslouchajícím.

Představme si ještě toto: v duchovní četbě se dozvídáme něco úžasného, kus pravdy, který nám "zapadl do nitra", ze kterého jsme nadšeni a hluboce si ho prožíváme. Když jsme žili s naším blízkým tady, třeba bychom za ním s onou četbou hned běželi se podělit, nebo mu o tom mailovali a podobně. Tedy se "běžme podělit" s ním v duchu. A nejlépe hned, dokud je prožitek živý. Hezky v klidu, bez překotnosti. Pokud jsme byli zvyklí myslet souběžně, vstřebávat pravdy se společným zaujetím, pak se toto neztrácí. (Samozřejmě že to platí pro skutečné duchovní pravdy či světové myšlenky, nikoliv k ukájení zvědavosti prchavými senzacemi, nesouvisejícími s duchovní realitou.) Nemusíme svého zemřelého horečně přivolávat, jen si oživme spoluprožívání, tedy radost z ožívání některé duchovní pravdy v našich nitrech. Uchopme v mysli onu pravdu a sdělujme mu ji. Někdy to půjde hned, jindy to budeme muset chvilku vylaďovat, asi jako když stoupáme krajinou, a tušíme či vidíme nějakou scenérii či horu nejprve v mlze. Až nadejde okamžik, kdy se v nás rozlije plné uspokojení, když spatříme onu horu v plném slunci. A jsme spolu.

A toto je celá ta "věda", i když bylo užitečné si projít některými výklady.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2014.