Seznámily jsme se jako šestileté děti ve školce, kde jsme ve školním představení hrály Charlieho andílky. Okamžitě mezi námi vzniklo pevné celoživotní pouto, jež jsme stvrdily plácnutím dlaně o dlaň a jejím popliváním pro zvýšení účinku.

Jako desetiletá děvčátka jsme snila o Irsku, kde bychom chodila bosa, obarvila bychom si vlasy nazrzavo, kamarádila se s místními kluky a žila na hradě zahaleném do mlhy.

Místo toho jsme si hrály jen s dětmi ze sousedství. Ve třinácti jsme se chtěly stát slavnými herečkami a dostat Oscara. Obecenstvo by nás odměnilo bouřlivými ovacemi a my bychom se zapsaly do historie.

Místo toho jsme se dívaly na televizi.

V šestnácti jsme toužily po kariéře ve znamení nezávislosti. Založily bychom si prosperující firmu, jezdily vlastním mercedesem, měly na účtu dost peněz a netrápily bychom se žádnými starostmi.

Místo toho jsme si sehnaly letní brigádu.

V osmnácti jsme si plánovaly pěstovat vlastní ekologickou zeleninu, žít v komuně a bojovat za práva zvířat, odmítat make-up a poutat se ke stromům obětovaným stavbě dálnice.

Místo toho jsme šly studovat na vysokou školu, každá jinam.

Ve dvaadvaceti jsem ukončila studium a našla si své první místo. Hleděla jsem do budoucna a svoje vztahy jsem vyplnila zodpovědností a nadějí.

Místo toho ona řešila závažnější problémy.

V pětadvaceti jsem na svět přivedla své první dítě. V té chvíli jsem toužila po stisku její ruky, po jejím ujištění, že můj andílek je nejdokonalejší a nejkrásnější, prahla jsem po společném sdílení tak výsostného štěstí. Ale ukradl mi ji bílý prášek, mocnější než všechny přísahy věrnosti. Místo ní se na děťátko přišla podívat její maminka. Teď je nám třiatřicet a ona sedí s hlavou v dlaních, obličej pokrytý rozmazanou maskarou jako pozůstatek večerního vzletu do oblak, po němž ráno následoval krutý a vražedně bolestný pád. A když jí bylo nejhůř, když se svíjela na podlaze hospodského záchodu mezi špínou a plivanci, když v zející temnotě před ní nezajiskřila jediná hvězdička naděje, když už nedokázala ani sama vstát, zavolala mi.

Jela jsem pro ni.

Pomohla jsem jí otočit se k propasti zády.

Koneckonců, přísahaly jsme si věčné kamarádství.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 7/2008.