Pomineme-li problémy související se lpěním na minulosti a strachem z budoucnosti, tak docházím k názoru, že za veškerým lidským utrpením stojí především striktní dualismus mysli, doslovné chápání a neschopnost rozeznat s časovým odstupem příčiny jednotlivých životních událostí, a to od těch nejdrobnějších, až po ty klíčové.

1) Vše nebývá černobílé

Všímám si, kolik lidí kolem mne má zažitý striktní dualismus. Tím myslím onen způsob myšlení "tohle je vždy černé a tohle je vždy bílé". Často však přitom stačí málo, abychom si uvědomili, že dobré je to, co za dobré právě považujeme a naopak. Vezměme si hod mincí, kdy rub budete považovat za "minus" a líc za "plus". V dalším hodu si to můžete bez výčitek převrátit a kladný bude tedy rub. Je to totiž stále jedna a ta samá mince, a je tím pádem zcela na Vás, jak se na ni budete dívat v různých situacích.

Samozřejmě, zjevně existují určité oblasti, kde je "správně" a "nesprávně" asi dáno už od počátku existence lidského vědomí?Někdy je však možné ? a pod tlakem osudu snad i nutné ? rub a líc v mysli prohodit. Kupříkladu krádež je tradičně vnímána jako zlo, ale pokud má zachránit Vaše dítě před umíráním hlady, najednou jako by ono "nepokradeš" přece přestávalo platit. Další obdobné příklady si určitě každý dovede doplnit bez problému sám, a to podle toho, kde zrovna praktikuje již naznačený zkostnatělý způsob myšlení.

Možná už si uvědomujete, že "černobílost" s sebou často nese tabu. Životní přístup, jenž zde nazývám striktním dualismem, nám značně komplikuje život. Nevím, zda za to může mysl a její mechanismy, výchova anebo interakce obojího. Pouze často a rád navrhuji vnímat relativitu věcí a událostí. Nehodnotit. Tedy alespoň ne příliš. Vím, že často se v tomto směru apeluje na to, že co říká srdce, je ono správné, jenže zde musím namítnout, že hlas srdce je často zaměňován s hlasem strachu, tedy s oním "ale co když?" atp. Toto většinou vychází ze souboru našich minulých zkušeností. Přináší nám to ovšem automaticky možnost přehodnocovat své postoje, což souvisí s potlačovanými duševními obsahy. V prosincovém čísle 2012 jsem se pokusil důležitost tohoto tématu ukázat na Jungově postavě Stínu, kterou má každý z nás a jež k nám často promlouvá (mimo jiné) formou snů...

2) Vše nebývá doslovné

Na sny zde mohu plynule navázat. Po celý život jsme prakticky obklopeni znaky - vše něco znamená, a to od každodenní mluvy jakožto realizace jazykových znaků, přes barvy na semaforu, až po sny. Jako lidé přisuzujeme význam i věcem, které ho do té doby neměly. Mohou to být významy individuální, ale i výrazně rozšířené napříč celým společenstvím, tedy kulturně ukotvené. Charles Sanders Peirce (1839?1914) rozlišil tři typy znaků: ikon, index a symbol.

Ikon je znak založený na podobnosti ? v jazyce jsou to metafory, přes které mnohdy vnímání dvou věcí skrze podobnost můžeme často pochopit, až když se zamyslíme nad tím, proč je například ucho hrnku zrovna ucho, proč můžeme někoho nazvat naší pravou rukou, proč kamna dýchají, proč už počítač šlape atp. Záměrně uvádím příklady, kdy něco připodobňujeme projevům lidským, neboť to je pro nás jako lidi typické (ale k tomu snad zase někdy jindy).

Index se zakládá na určité souvislosti, na "poukazování": například kouř značí oheň, jazyková metonymie "do posledního dechu" znamená "do vyčerpání", protože k označení celé skutečnosti využívá jednu z jejích součástí (udýchání). Index je, když ve snu vidíme klíče, které označují celý náš dům a tak dále...

Symboličnost je založená na jisté náhodnosti, jakési "kulturní domluvě" čili konvenci: tak například postava Ježíše Krista ve snu bude pro většinu z nás mít význam čistoty, lásky a obětavosti, protože jsme vyrostli v judaisticko křesťanské civilizaci a stěžejní Ježíšovy rysy povětšinou známe. Symbol je i to, když zelená na semaforu znamená "jdi / jeď" ? dovedeme si totiž představit, že tento význam začneme po domluvě označovat třeba barvou modrou...

Možná důležitější je však pro nás osobní symbolika, tedy nikoli ta široce sdílená. Když uvidíte z okna autobusu na billboardu něco, co Vám připomíná člověka, kterému se máte zrovna ten den ozvat, je to znak / znamení pro Vás. Pro člověka sedícího vedle Vás to nebude znamenat nic, anebo přinejlepším něco úplně jiného. Směřuji tím k tomu, že je důležité brát v potaz synchronicity (viz číslo 11/2012). Někdy tyto "náhody" bývají úsměvné, a to proto, že je chápete jen Vy. Jsou to znaky šité na míru právě Vám, a právě v daný den či období.

Z toho, co již víme ze seriálu Psychologie snu (7, 8, 9, 11, 12/2012) o snové symbolice, by nám mělo být jasné, že symboly budou mít často takový význam, jaký jim přisuzujeme, a to ať už vědomě, či nevědomě. Tendujeme především k tomu chápat znaky, obrazy přímo, doslovně. Například smrt ve snu většinou nemá s reálnou smrtí nic společného a tak dále...

Život je tedy plný ikonů, indexů a symbolů. Vzpomeňme si na to vždy, když budeme něco chtít interpretovat doslovně. Rozvíjejme obrazné myšlení, náš smysl pro ikony, indexy a symboly, které se realizují hojně v umění. Rozvíjejme to, co nám jako západním lidem chybí právě v dnešní době orientované ještě stále více na logiku a analýzu.

3) Vše nebývá náhodné

Západní tradice má pojem synchronicity, ta východní karmy. Tyto dva pojmy se však vůbec nevylučují. Carl Gustav Jung, jehož dílo Rudolf Starý nazval "integrální antropologií", nabídl západní civilizaci popis fenoménu synchronních událostí. Jde o korespondence vnitřních dějů daného člověka a vnějších událostí, jež ho bezprostředně obklopují. Čím jsou tyto náhody "větší", tím spíše můžeme mluvit o tom, čemu východní civilizace říkají karma...

Dále o tom, že náhody neexistují, necítím potřebu teoretizovat, jelikož si myslím, že čtenáři tohoto časopisu s tím mají své vlastní zkušenosti - to je nakonec to nejcennější.

Závěrem

Na závěr mi dochází, že všechny tyto tři vcelku nenápadné problémy nemusí příliš řešit prototypická "východní mysl" ? nejen, že nehodnotí a oproti nám západním lidem tolik nelpí na nálepkách "černé" a "bílé", ale mnohdy užívá obrázkové písmo, jež podporuje obrazné, tedy metaforické myšlení. Co se týče třetího problému, většině asijských zemí je vlastní věrouka karmy a reinkarnace. Vyšlo mi, že popisované problémy lidské mysli jsou vlastně problémy hlavně "západní mysli", z čehož vyplývá to, o čemž už psala řada jiných autorů: prototypický západní člověk nemá svou mysl ochočenou. Pracujme na tom, ale nepřemýšlejme o tom zase příliš!

Pozn.: Za vznik tohoto článku autor nepřímo vděčí několika inspirativním osobnostem: Carlu Gustavu Jungovi, Kamile Němečkové a Ireně Vaňkové.

Z doporučené literatury:
Černý, Jiří - Holeš, Jan: Sémiotika. Praha: Portál, 2004.
Starý, Rudolf: Podobnosti II. Astropsychologická hermeneutika. Dolní Břežany: Sagittarius, 2009.
Vaňková, Irena et al.: Co na srdci, to na jazyku. Praha: Karolinum, 2005.

Ilustrace: Jitka Dvořáková

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2014.