Každý z nás může situaci morálního marasmu v naší společnosti umírnit, ba přímo řešit svým příkladem. A příklady táhnou! Na nevyřčenou otázku, komu vlastně jít příkladem, je jednoduchá odpověď a to: svému okolí.

Pochopitelně nejúčinněji můžeme jít příkladem svým dětem. Ty vnímají konání svých rodičů tak jemně, že to často oni samotní ani netuší. Když to na počátku jejich dospělosti pochopí, je síla jejich příkladu již pouhým odleskem zašlých možností.

A jak na to v kontextu vymývání mozků? Pochopitelně vlastní zkušenost zpravidla nestačí, v době dětství dnešních rodičů se mozky vymývaly navenek jinak, principy a především cíle se však nezměnily. Agresivita médií je v porovnání s minulostí o poznání vyšší. Děti jsou vlastně bombardovány tím, aby si uvědomovaly a prosazovaly svá práva. A na nás je, abychom jim ukázali, že každá mince má dvě strany a hranu. Tudíž práva jsou vyvážena povinnostmi, a na hraně se nedá dlouho balancovat. Pokud přijde devítiletá dcera s nářkem, že by nebyla svá, pokud nebude mít nalakované nehty, tak to velice pravděpodobně nemá ze své hlavy. Zde nejde o holčičí parádění, ale o to, co k tomu vede. "Buďte svá!" Nevyřčené: "Ať jste naše!" To je takový malý příklad, vypíchnutý z množství dalších, který lze prokouknout. A tady můžeme na děti působit i přímo. A jiné působení? Co zůstane v duši dítěte, které vidí maminku s tatínkem, jak se objímají a vodí se za ruce? A co v duši dítěte, které tatínka téměř nevidí, či je svědkem nekončících hádek rodičů? Odpověď je zde nasnadě...

Příkladem můžeme být i svému pracovnímu okolí, ač zde fungují jiná pravidla, než v rodině. Pokud se třeba kolegyně chlubí svými ložnicovými zážitky se svým nejnovějším objevem, nemusíme si hned vymýšlet podobné historky. Stačí jen naznačit, že pro nás je základem trvalý vztah a rodina. A že o takové hodnoty je třeba pečovat jako o květinu na zahrádce. Dokonce i v případech, kdy si myslíme, mlčeti zlato, tato slova v lidech zůstanou. Už jsou slyšet ta povzdechnutí, že kdyby toto ten či onen v práci zkusil, měli by ho v lepším případě za blázna, v horším pak za asociála, kterému je třeba házet klacky pod nohy. A kdo z nás má vnitřní sílu Matky Terezy, Ježíše, či Buddhy? A teď babo raď!

Mnohem méně stresující možností je prodchnout úsměvem lidi kolem sebe. Může to být v dopravních prostředcích, čekárnách na cokoliv, či jen tak na ulici. Tuto vlastnost mívají malé děti. Mezi zamračenými čekajícími pacienty stejně zamračeného lékaře dokáže jediné dítě svým nefalšovaným úsměvem rozzářit tváře lidí v temné čekárně. Tak proč si z něj nevzít příklad? Úsměv nic nestojí ani nejubožejšího z ubohých a přitom dokáže zázraky.

A ti, co jezdí jen autem a do čekáren nechodí? Ti mají příležitost hodit slušnou rukavici do rozzuřeného ringu na našich silnicích vlastně pořád. Proč být tím, kdo zde dodržuje přinejmenším psané zákony? Právě proto, abychom svým dílem přispěli k tomu, aby byl svět lepší, jako to zkusila hlavní hrdinka z Hříšného tance. Každý máme tu možnost!

Je velice zajímavé, že téměř všichni zhruba známe cíl mediálního vymývání mozků. Podsouvat lidem názory, které vůbec jejich nejsou, za jejich vlastní, snadnější ovladatelnost a do značné míry stádní chování nesroceného stáda. Posun morálních hodnot do dříve nemyslitelných hranic je jev, který bychom měli každý svým dílem ovlivňovat, a ne se mu poddat.

Václav Černý

www.sije.cz

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2013.