Pokud v srdci najdeš lásku k jiným, pak jsi dosáhl životního úspěchu.

Maya Angelou

Naše rodina se těšívá na každoroční "Supertýden" pořádaný naší církevní obcí. Užívají si to hlavně děti všeho věku, které hrají hry, vyblbnou se při soutěžích a obnovují stará přátelství. Roku 2000 se ten nádherný týden konal od 10. července u jezera Geneva ve Wisconsinu.

V naší rodině jsme měli balení zorganizované tím způsobem, že batohy a kufry jsem pro všechny chystala já a můj manžel Paul zatím odvezl děti na oběd do supermarketu. Všechno skvěle klapalo až do okamžiku, kdy jsem chtěla zahájit balení a uvědomila si, že velké kufry jsou v podkroví, kam se dá vylézt jedině po žebříku. K dispozici jsem měla jen menší, dětské kufříky... právě ty, jaké jsem v posledních třech měsících opakovaně balila naší dcerce Kendall do nemocnice.

Náhle mě zaplavil žal jako ledová potopa. Svírala jsem v prstech šedý kufřík a dusila se slzami. Teprve před pár týdny, 21. května, podlehla naše statečná dcerka Kendall zhoubnému nádoru mozkového kmene, s kterým udatně bojovala po celých pět měsíců. Původně jsme chtěli letošní týden her vynechat, právě kvůli našemu žalu. Pak jsme si však uvědomili, že jsme si ten týden pokaždé báječně vychutnali jako rodina, a usoudili jsme, že ho potřebujeme právě pro svoje společné uzdravení. Pak nám někdo anonymně uhradil poplatky za pobyt, jistě nějací soucitní sousedi, kteří mívali Kendall rádi, a nebylo proč váhat. Brali jsme to jako znamení osudu. Bude hezké pobýt mezi lidmi s tak otevřeným srdcem.

Balení jsem dokončila později večer, když mi Paul kufry snesl, a druhý den ráno se před námi v hustém dešti vylouplo jezero Geneva. Cestou jsme se ve městě zastavili pro pár pláštěnek a jeden řvavě růžový deštník, takže jsme se těšili, že budeme v naprosté pohodě. Ve středu před obědem konečně vyšlo slunce a já z verandy sledovala, jak si děti hrají. Všichni ti ďáblíci se znali "od kolíbky" a řadě z nich jsem mnohokrát vlastnoručně měnila plenky. Byl to líbezný obrázek, ale kousek z něj chyběl jako zatoulaný dílek puzzle - Kendall.

Po chvíli jsem to už nesnesla a zašla jsem do našeho srubu, kde jsem si zalezla na dolní lůžko palandy. Plakala jsem a ptala se, proč se to muselo stát. Odpověď nepřicházela. Uběhly dva dny a přišly Kendalliny narozeniny. Vždycky je slavila na táboře spolu s ostatními kamarády, všichni jsme se sešli u slavnostního oběda, kde nechyběl ani dort se svíčkami. Ale letos... Nejradši bych předem odjela domů, protože jsem tušila, jakou bolest budu toho dne prožívat.

Ráno jsem to ještě zvládala. Snídaně s našimi dvěma dětmi byla milá, povídali jsme si o Kendall a o tom, jak by se jí náš srub líbil. Nechtěla jsem dětem zakazovat vzpomínky na sestru, i když to pro mě jako matku bylo dvojnásob bolestné než pro ně, které si neodvolatelnost smrti ještě plně neuvědomovaly.

Pak se znovu spustil déšť a většina lidí si zalezla do srubů. Byla jsem skoro ráda, nemusela jsem čelit soucitným či naopak ohleduplně odvráceným pohledům lidí, kteří celá ta léta naši Kendall znali. Ale pak se přiblížil čas oběda a jakoby zázrakem se rozjasnilo. Začala jsem se zvolna chystat na společný oběd v jídelně, i když jsem se toho děsila.

Náhle do srubu vpadl můj manžel Paul a vzrušeně volal: "Mohla bys se mnou jít na minutku ven?"

"Proč?" nechápala jsem.

"Uvidíš fantasticky krásnou duhu."

Nemusel mi říkat dvakrát! Duha je kouzelný jev, který je tak výjimečný a prchavý, že okouzlí srdce každého. Věřte, že duhu jsem viděla v životě už několikrát, ale nikdy se nepodobaly duhám z filmového plátna. Tahle však byla skutečně výjimečná! Obsahovala všechny barvy spektra a byla neuvěřitelně zářivá a široká. Zaplňovala skoro celý obzor. V dokonalém oblouku se klenula od jednoho jezerního břehu k druhému. Stála jsem bez dechu, svírala Paulovu dlaň a z očí mi tekly slzy radosti. Když zhruba po deseti minutách duha začala vybledat, obrátila jsem se k Paulovi a dětem. "Tak Kendall na oslavu svých narozenin přece jenom přišla!" šeptla jsem a cítila v srdci štěstí a hluboký mír. A z výrazu svých milovaných jsem poznala, že to přesvědčení sdílejí se mnou.

Na památku Kendall Christine Bjorvikové.

Loretta McCannová Bjorviková

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2013.