Po určité době na "onom světě" se člověku duchovní svět jaksi rozplyne a vnímá ho už jen povšechně a stále více zdáli. Jeho pozornost začíná opět přitahovat pozemský svět. Šťastná duše na druhém břehu bytí, pozvedlá již z kámaloky a osvobozená od nečistot, má vědomí plného jasu a blaženosti.

Ví ale, že skutečný pokrok vývoje lze udělat jen v pozemském tříbení. Touží nyní napravit to, co si uvědomila jako chyby minule učiněné. Zároveň se ale někdy i bojí. V duchovním světě však už prošla vším, co potřebovala, nebo co byla schopna prodělat. Jako má pozemský život svůj počátek, vrchol i odeznění, zmocní se jednou i duše na onom břehu - tíže a závrať. Mocná síla ji stahuje dolů do nových utrpení a bojů. Tíže přibývá a vědomí se temní. Jasnovidný Edouard Schuré popsal, jak v tomto stádiu duše vidí své milované družky nyní už jen jako skrze závoj, a ten se stále zatemňuje. Slyší jejich smutné sbohem. Slzy blažených ji ještě omývají jako božská rosa, která zanechá v jejím srdci palčivou žízeň neznámého štěstí. Tehdy ? se slavnostní přísahou - slibuje, že si bude pamatovat všechna poučení odtud, že si do svého základu jako vnitřní hlas svědomí vštípí ideály lásky, moudrosti, dobra a krásy. Podaří se jí to?

Slibuje si, že bude vzpomínat na světlo ve světě temnot, na pravdu ve světě lži a svých nových pokušení, na lásku ve světě nenávisti a vášní. Ví, že další shledání se sférami blaha, odkud sestupuje, bude možné jen prokoná-li tam dole správně zkoušky, které si na sebe vzala. Pozemské narození je smrtí ze stanoviska duchovního světa a pozemská smrt je vzkříšením k životu na druhém břehu. Střídání těchto dvou stavů je nutné k vývoji duše, a každý z nich je důsledkem i vysvětlením druhého.

Hříchy minulého života nás doženou v životě příštím

Očištěná duše si uvědomuje všechny dluhy, které bude muset na zemi vyrovnat, před čím minule uhnula, co odbyla, koho poškodila... Tak se bývalý svůdce či svůdnice zrodí s nějakou vadou či ošklivostí, pyšný a bezohledný boháč se bude uskromňovat v chudobě. Ten, kdo si nevážil práce nebo ji šidil, ji bude muset jako nezaměstnaný pracně hledat a těžce vydělávat na svůj chléb; kdo zneužíval svobodu či si jí nevážil, zrodí se do totality a podobně. Duše si sama spřádá plán svých budoucích osudů - splacení svých dluhů, životní zkoušky a křižovatky, aby se za nových podmínek tříbila, zocelovala, napravovala minulé křivdy, zušlechťovala v božím plánu pro celek lidstva. Uslyší pak hlas svého svědomí? Zůstane věrná těmto předsevzetím, tedy sama sobě? Nebo od zkoušek uhne a nadělá si další těžkosti? Vše bude jen na ní. Sama si z touhy po nápravě skládá úkoly do "uzlíčku osudu" a vydává se opět "dolů". Duše sestupuje dolů, utvořena nebem. U hmotařských lidí se to však daří stále méně, protože místo dostatečného průchodu devachanem žili uzavřeně vůči vyšším světům.

Dosud chápe, že štěstí spočívá v tom, když dokáže plnit svůj úkol nadcházející inkarnace. Co to znamená pro nás, sestoupivší sem na zem? Když jsme věrní sami sobě, když nalezneme ve vztazích i ve volbě zaměstnání to, co jsme si pro svůj život předsevzali před zrozením, nalézáme vlastní identitu a tím i harmonii. Pak často nehledíme na výhodnost své práce či postavení a jsme spokojeni i s málem. Ve své práci se jasně nalézáme. Odhadujme si sami, třeba jen "cvičně a bez záruky" ve svém okolí a v různých profesích, a snad i u sebe, jak je kdo z nás ?stavěný? či vhodný na svoji práci. Někdo je v určité práci ?doma?, i kdyby se ji musel zprvu namáhavě učit zvládat, ale jeho touha mu pomáhá. Často vzbuzuje až údiv, jak i nejméně ceněná zaměstnání - jako například popelář, uklízečka či služebná - přinášejí někomu uspokojení, zatímco některá kariéristicky vydobytá výnosná postavení jsou pro mnohé zdrojem nervozity, strachu, neuspokojení či obav o svou autoritu, bez ohledu, jde-li o umělce, podnikatele či prezidenta. Možná, že pro lidi s takovým typem psychiky by bylo nejlepším lékem zanechat kariéry, vzdát se své nablýskané image a začít s něčím "prolidštěným", jako je třeba pečovatelství. Snad by si přestavěli hodnoty, jejich já by sestoupilo z iluze privilegovaných výšin a pomoc potřebným by jim navrátila prvek věčného lidství. Pečovatelství či jiná ?obyčejná? činnost by se tak dostaly na špici jejich hodnot a léčily jejich duše.

Láska rodičů je bezděčnou odpovědí na lásku dítěte

Vraťme se ale k sestupující duši. Hledá nyní vhodné prostředí pro zrození. Zatímco dříve měla zájem jen o nebe, nyní se zajímá o zcela konkrétní lidi dole na zemi. Hledání vhodných rodičů, kteří by aspoň trochu odpovídali jejím nutným vývojovým podmínkám, bývá někdy obtížné a dlouhé. Okolnosti života (národnost, bída či bohatství, zdraví či nemoc, šťastné či tragické vztahy atd.) i dědičnost po rodičích by měly ladit s předsevzatým osudem. Po rodičích by duše měla zdědit ty vlastnosti, které pomohou naplnit její úkol ? ať dobré či nedobré, nutné k přepracování.

Pár, přistupující k početí, často netuší, s jakou touhou je jeho počínání sledováno zrozující se dušičkou. Jak to? Vtělující se individualita totiž často přivádí milující se k sobě. - Praobraz člověka, který se chce vtělit, a jeho cítivá složka (budoucí astrální tělo) působí nyní dolů na cit a vášeň lásky vyhlédnutého páru. Ba mnohdy i s ohledem na požadavky budoucího osudu (předpoklad ke vhodnému horoskopu aj.) přivádí budoucí rodiče v určité době k sobě. Ti zpravidla nic z tohoto dění vědomě nevnímají. To, co dole v pozemském páru pulzuje jako vášeň, to v sobě zrcadlí cítivost sestupující bytosti. Tedy cítivé substanci shora sestupující jde v ústrety cit milujícího se páru. Je ovlivněn substancí toho, co sestupuje ke zrození. Vtělující se duše je účastna na volbě svých rodičů. Podle toho, jaká je, ale hlavně jaké potřebuje okolnosti k vývoji, bude přitahována k dotyčnému páru. Zde vidíme, že dítě v určitém smyslu rodiče milovalo již před oplodněním, a proto k nim bylo nasměrováno. Láska rodičů je tedy bezděčnou odpovědí na lásku dítěte. Je opětující láskou. Zde máme vysvětlení rodičovské lásky jako vrácení toho, co jim bylo dáno v lásce dítěte ještě před vznikem fyzického člověka.

Pozemský život je boj s dědičnou zátěží

Sestupem do pozemské blízkosti atmosféra těžkne. Vzdušné světy, průzračné duše, oceán světla, to vše se vzdaluje, až zcela zmizí. Jakási smršť ? a duše se probouzí v těžkém ovzduší. Hle, opět na zemi v propasti rození a smrti. Ještě ale nezapomněla, ještě si nese své svědomí, svá předsevzetí, esenci svých ideálů. Tajemné splynutí se zárodkem se děje pomalu, ústrojí za ústrojím. Každý měsíc jí předává jedna z devíti duchovních hierarchií své síly. Proto trvá těhotenství devět měsíců. Jak se duše postupně noří do teplé dutiny, jež tepe, hučí a šumí, pohasíná její nebeské vědomí. Vzdálené světlo již jen světélkuje a zmírá. Potřebuje stále více lásku své matky, splývá nyní s její duší, s jejím prožíváním. Konečně ji sevře bolest, stiskne jako do svěráku. Krvavá křeč ji přibije do třesoucího se těla. Tvor země je zrozen a hrůzou křičí. Vnímá vibrace těžkého hmotného okolí. Na matce teď záleží mnohé, ba vše. Bude se k novému tvorečku umět přitišit a přiláskovět? Tak jako nosila plod pod svým fyzickým srdcem, měla by dítě nosit pod ochranou svého srdce nadále. Zvládne tuto nejdůležitější meditaci mateřského úkolu?

Rodiče jsou však jen pozemskými nástroji, služebníky k umožnění něčího vtělení. Vtělivší se individualita by se měla v dospělosti vyrovnat se zděděnými sklony. Ty bychom měli celoživotně rozpoznávat a ovlivňovat. Máme-li se stát plně sebe-vědomými lidmi, kteří se zcela kontrolují svým vlastním já a jednají pouze z jeho popudu, měli bychom pracovat na poznávání a odkládání prvků dědičnosti ve své povaze. Ty máme vkombinované do naší individuality, prorostlé do ní a jejich rozpoznávání je obtížné. Je to práce na celý život. Dědičnost se přenáší do éterického (povahového, temperamentního) a fyzického těla. Správným životním názorem se můžeme stále, tj. celoživotně posilovat ve svém vlastním bytostném jádru a přemáhat dědičnou zátěž, a nejen tu negativní. I dobro bychom měli konat ne ze zděděných popudů dobráctví, pak to totiž není námi zaslouženo, ale sami ze sebe. Máme-li vůli k poznávání, dáváme svému duchu potravu. Ten zesílí a ujímá se vlády nad tím, co se nezávisle na něm děje z dědičnosti v našem éterickém a někdy částečně i fyzickém těle. Když posilujeme duchovno a činíme mocnějším, získáváme niternou svobodu a nadvládu nad materiálnem, tj. i nad zděděnými sklony. U někoho naopak získávají dědičné rysy stále větší moc nad člověkem. Pak v dědičných vlastnostech pustneme, pokud neposilujeme svého ducha a nepřekonáváme silným duchem zděděné reakce, návyky, způsoby myšlení, zabarvení cítění atd. Zděděné síly zmrtvují, podlamují naše pravé já. Žijeme pak jen setrvačností, podobni výrobku vytvořenému tovární formou, nebo z velké části jako klony svých předků. Ti, kteří nezískají nadvládu nad materiálnem a nad zděděnými sklony, zaostanou ve vývoji, což se dnes děje ve velkém rozsahu. Minulost zde působí dovnitř budoucnosti.

Proč je přepracovávání dědičnosti dnes tak důležité? S příchodem Krista před dvěma tisíciletími jakožto kosmického Já, duchovní páteře kosmu, máme Jeho silou možnost své já "vyloupávat" z dědičných nánosů a stávat se plně sami sebou. Odtud onen výrok (patrně nepřesně přeložený), se kterým si teologie neví rady: "Zapři otce a matku..., vezmi kříž svůj a následuj Mne". Jinak řečeno: "Oprosti se od dědičných vlivů, kterými nejseš ty, vezmi na sebe svůj úkol a jdi v životních zkouškách za Pravdou." Kristovo Já, od Jeho sestupu mezi lidstvo trvale obsažené v zemské auře, může postupně projasňovat a zvědomovat spásným vlivem naše lidské já, které se tak stává jeho buňkou. Stává se paprskem Kristovy sluneční bytosti. Je osvobodivé si toto uvědomovat. Pak pomaličku pronikáme k onomu Pavlovu: "Nejsem živ já, ale živ je Kristus ve mně."

Je proto podstatnou úlohou člověka přítomnosti - sílit přepracováváním dědičnosti, uchopovat své ponenáhlu se probouzející pravé já v jeho samostatnosti - učit se je prožívat jako svoje vlastní bytostné jádro, nezávislé na předcích a na tělesnosti. Takovýto člověk se pak odpoutá z nebezpečí, že ztratí svou věčnou bytost v nízkosti hmoty. Tím, co na zemi prožívá v pravdě, lásce, kráse a dobru pak prohlubuje své bytostné jádro, sílí a stává se na obou březích lidského světa užitečným světovému organismu. Touží ho tvořivě prosvětlovat, oživovat, zradostňovat a zkrášlovat - ne pro osobní poživačné uspokojení, ale pro společné sdílení.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2023.