Soudím, že nejhorší z lidských chyb je žádnou si nepřiznat.
Thomas Carlyle

Naše rodina je početná a osud její členy rozvál do mnoha krajů. Někteří bydlí v jiném státě, další na venkově, jiní ve velkoměstě. Přesto s radostí dodržujeme tradici každoročních celorodinných setkání, kdy se sejdou i ti příbuzní, kteří jinak nemají možnost nebo čas udržovat kontakty. Minulý týden se sešly všechny generace naší početné rodiny. Po bouřlivém a zmateném uvítání následovala samozřejmě velkolepá hostina, kdy ti starší si navzájem sdělovali novinky, a děti se honily, poznávaly vzdálenější bratránky a sestřenice, mlsaly a vůbec si to báječně užívaly.

Během zábavy si vedle mě přisedl asi třicetiletý snědý svalnatec s černým knírem a potetovanými pažemi. Na první pohled by každý uvěřil, že má za sebou hodně pestrou minulost a že není záhodno si s ním zahrávat. Náhodou jsem věděl, že jde o manžela jedné ze vzdálených sestřenic a že se léčí z těžkého alkoholismu. Během pauzy mezi písničkami, na které uprostřed sálu tančily nejmladší děti, přiběhla k muži asi osmiletá holčička a přitulila se k němu jako spokojené kotě. Zaslechl jsem, jak mu šeptá do ucha: ?Mám tě ráda, taťko.?

Neušlo mi, že muž s holčičkou budí pozornost i dalších hostů. Naklonil jsem se k němu a tlumeně poznamenal: ?Jsi ten nejbohatší člověk na světě.?

Usmál se. Moc dobře o svém bohatství věděl a zřejmě právě proto svedl vítězný boj se zákeřnou závislostí. Vždyť ztratit takové bohatství by mohl jen hlupák a sebevrah navrch.

Obrátil se ke mně a hrdě odpověděl: ?Já vím. Sice jsem zatím nepo?chopil, jak jsem si to zasloužil, ale vím to a taky na to nezapomínám?.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2013.