Ještě před sto lety se říkalo, že v Praze straší v každém průjezdu. Dnešní doba ovšem strašidlům není nakloněna a tak musíme sáhnout do minulosti, chceme-li se o nějakém strašidle něco dozvědět.

Noční jezdci

Bylo jich dokonce několik. Dlouhou trasu měl kostlivec, který startoval na Jánském vršku a ve svém kočáru pokračoval Nerudovou ulicí až na Újezd. Objevoval se každý týden ve čtvrtek, protože toho dne byl prý zavražděn. Touto trasou unikl jeho vrah a kostlivec se ho pokoušel dostihnout a pomstít se mu. Zda se to podařilo, není známo. Jeho trasu křižoval mnich zahalený do pláště s bílým límcem. Také se objevoval v kočáře, ale jezdil pouze z Karmelitské ulice ke kostelu na Prádle. O to hrůznější byl na něj pohled, protože koně zapřažení do jeho kočáru prý byli bezhlaví.

Další jezdec byl mladý templář na bílém koni. Ten mířil z Liliové ulice na Staré Město. Tentokrát byl bez hlavy sám jezdec, a den, kdy se objevoval, byl pro změnu pátek. V pozadí tohoto zjevení byla historka o nešťastné lásce, které nepřející sok učinil konec tím, že připravil zamilovaného templáře o hlavu.

Bílé paní

Bílá paní se neobjevovala jen na některých zámcích, ale i v různých pražských čtvrtích. Neměla po smrti pokoje, protože ve většině případů manželské spory a jmenovitě nevěru řešili podvádění manželé exekucí. Tak se to alespoň vyprávělo. Tak se prý v Panské ulici objevovala bílá paní bez hlavy, jménem Laura. Hlavu prý poslal krutý manžel jejímu milenci, jakémusi hraběti. Ve Spálené ulici bloudila v noci jiná bílá paní, která se prý utrápila k smrti poté, co nechtěně způsobila smrt vlastního muže.

Na Florenci, kde dnes vyjíždějí autobusy do všech směrů a stran, bývaly kdysi letohrádky bohatých občanů. Také zde mělo dojít k usmrcení jedné nevěrnice, která chtěla opustit svazek manželský a utéci s milencem. Její duch pak zde v noci obchází?

Strašidla z Karolina

K světoznámé pražské staroslavné univerzitě se váží hned dvě hrůzostrašné historky. První vypráví o posluhovi, který byl pověstný svou nadmíru vysokou postavou. Profesoři z medicínské fakulty ho přemlouvali, aby svou kostru prodal univerzitě pro vědecké účely. Posluha se zdráhal a dlouho odolával, nakonec však dal souhlas a profesoři mu vyplatili pěknou sumičku. Posluha měl výčitky svědomí a ty se rozhodl utopit v alkoholu. Pil prý celou noc a nad ránem padnul k zemi jako podťatý. Podle pověsti pak nešťastník kroužil v noci kolem Karolina a žebral, aby si za vyžebrané peníze mohl svou kostru koupit zpátky.

Druhá historka vypráví o vrátném ze studentské koleje Karolina, který byl prý velmi nevlídné, nevrlé povahy a zvlášť ke studentům se choval hrubě a nepříjemně. Ti se rozhodli, že mu za trest vyvedou pořádnou recesi a vystraší ho. Postavili vrátného před studentský tribunál a bez milosti ho odsoudili k smrti. Bylo dohodnuto, že trest bude na místě vykonán. Hotovili se k dílu a již se popravčí blížil k odsouzenému. Ten se třásl strachy a pak před zraky studentů padl mrtev k zemi, zkosen mrtvicí. Podle pověsti pak jako duch obcházel místo svého skonu a strašil studenty.

Katakomby pod Staroměstským náměstím

Chrám sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí byl dlouhá léta v rukou protestantů, přijímalo se zde pod obojí. Po prohrané bitvě na Bílé hoře převzal chrám řád premonstrátů ze Strahova a po nich zase slovanští kněží z řádu benediktinů z Emauz. Později byl chrám prodán ruskému státu a po vzniku Československé republiky se zde usadila Československá církev husitská.

O podzemních chodbách chrámu se hovořilo před pár stoletími. Rozvětvené tajné chodby snad existovaly jen v pověstech. Vyprávělo se, že kdysi se tu scházel mladý mnich s krásnou, mladou dívkou z vedlejšího ghetta. Milenci spolu chtěli utéci, ale jejich plán objevil opat kláštera a mládence narychlo přeložili do jiného kláštera. Dívka z ghetta žalem umřela. Podle pověsti pak bloudila tajnými chodbami, kde se kdysi scházela se svým miláčkem. Jiná pověst hovořila o tom, že zde byl zavražděn jeden opat kláštera a že to byl on, kdo tu bloudil chodbami.

Tajemná šlechtična

Za Karla IV. bylo vydáno nařízení, aby všichni řemeslníci, kteří při výkonu svého řemesla vydávají hluk, přestěhovali své dílny ze Starého Města na Nové do ulice vedoucí k Vyšehradu. V roce 1506 v této ulici došlo k velkému požáru a od té doby se jmenuje Spálená.

V této ulici býval známý hostinec ?U římského císaře?. V tomto hostinci se jednou ubytovala zajímavá cizinka krásné postavy a ladné chůze. Chodíval za ní jakýsi šlechtic z Celetné ulice, velký milovník žen. Do této ženy, která chodila stále v závoji, se však zamiloval tak, že ji dokonce požádal o ruku. Souhlasila jen pod podmínkou, že závoj odloží až o svatební noci. Po svatbě si odvedl nevěstu do svého domova, ale ráno po svatební noci byl prý nalezen v mdlobách. Povídalo se, že když v noci hrabě odhrnul závoj z tváře své vyvolené, spatřil umrlčí tvář bývalé opuštěné milenky, která se kvůli němu otrávila. Brzy nato ji následoval a jeho duch se prý pak objevoval na chodbách hostince.

Golem

Postavu Golema asi nelze zařadit mezi pražská strašidla, ale určitě mezi kuriozity pražských pověstí. Tento homunkulus se nachází i v bájesloví jiných měst, i když žádný není tak populární, jako Golem rabbiho Löwa. V jeho osobě je spojena odvěká touha člověka spojit ducha a hmotu ve stvoření robota, který by pomáhal člověku.

Existuje několik verzí pověstí o vzniku Golema. Nejznámější hovoří o tom, jak učený rabbi spolu se svým zetěm a jedním svým žákem uplácal z hlíny figurínu člověka, kterou pak rituálním způsobem oživoval. Golem ožíval, pokud měl v ústech tzv. šém, což byl papírek popsaný biblickými slovy žalmu. Ve svátečním sobotním dni bylo nutno šém vyjmout, protože Golem musel také odpočívat.

Jednou rabín odešel na bohoslužbu, zapomněl šém vyjmout a Golem sám doma začal řádit a ničit věci. Rabín si naštěstí včas vzpomněl a uháněl rychle domů. Vytrhl Golemovi šém a ten padl k zemi a roztříštil se.

Známý reportér z první republiky Egon Ervín Kisch pátral po stopách Golema na půdě synagogy, ale nic nenalezl. Zbytky figury byly prý už dávno odvezeny jinam.

Varhaník od svatého Víta

Mnoho pověstí se vyprávělo o převoznících přes Vltavu v čase, kdy ještě oba břehy Vltavy nebyly spojeny několika mosty. Jedna pověst vyprávěla o tom, že kaplanem v klášteře na Hradčanech se stal muž, který pocházel původně z ghetta a byl židovské víry. Později ale přestoupil na křesťanství a hrál na varhany u svatého Víta. Poměrně mlád však zemřel a nakonec byl pohřben na hřbitově ghetta. Stýskalo se mu prý však po hře na varhany a tak byl již jako duch dohodnut s převozníkem-kostlivcem. Ten ho převezl přes řeku a trpělivě na něj čekal. Duch kaplana uháněl na Hradčany, odehrál si svůj part na varhanech a poté zase spěchal k řece, aby ho převozník-kostlivec mohl odvézt zpět do jeho hrobu v ghettu.

Sochy v kostele Karla Boromejského

Před kostelem svatého Karla Boromejského na Zderaze byly sochy dvou žen, jedna mladší s napřaženou rukou a druhá starší, klečící. Měly představovat prý vítězství nové křesťanské víry nad starou pohanskou pověrou, protože v místě kostela kdysi byly přinášeny oběti pohanským bohům. K sochám se však vztahovala i jiná pověst.

Vyprávěla o tom, že v sousedství bydlely dvě ženy, matka s dcerou. Mladší chodila do práce, zatímco starší trávila celé dny na modlitbách v kostele. Jednou byl byt žen vykraden zloději do poslední nitě. Mladší žena byla zuřivá, že matka nedokáže ani ohlídat jejich byt, rozčilená přišla za matkou do kostela a vzteky na ni vztáhla ruku. V tu chvíli uhodil do kostela hrom a obě ženy prý zkameněly.

V železných dveřích chrámu byla vytepána lidská hlava jako by nahlížela do chrámu. O té se zase vyprávělo, že to je hlava kostelníka, který proslul špatnou pověstí. Sváděl pobožné měšťky, které se přišly do kostela modlit. U jedné dokonce uspěl a dopustil se hříchu přímo v prázdném kostele. I tady zapracoval blesk. Kostelník byl za trest uvězněn v železné podobě v místech svého hříchu. Jeho duch prý pak obcházel chrám a hlídal, aby sem po setmění žádné ženy nepřicházely. Skutečně se prý ženy kostelu v zimních měsících zdaleka vyhýbaly.

Poklad pana Myslíka

Pan Myslík z Hyršova se po bitvě na Bílé hoře loučil s Prahou jako mnozí jeho přátelé, kteří utíkali před pronásledováním do ciziny. Nerad opouštěl rodný dům a chtěl zachránit, co se dalo. Roztavil stříbrné nádobí a nalil stříbro do stříbrné nádoby ve tvaru ryby, kterou pak zazdil v domě. Po odchodu původního majitele se tu vystřídalo několik vlastníků a dům chátral stále víc. Nakonec byl zbořen, přičemž se našel stříbrný poklad. Ten pak stačil na stavbu nového domu. Pan Myslík prý však jako duch obcházel svůj někdejší domov a hledal svůj poklad.

Bezhlavý rytíř z Podskalí

Nábřeží mezi Mánesem a Bráníkem patřilo dřevařům, byli tu jeden vedle druhého. Jeden z dřevařů měl krásnou dceru, která se dokonce zalíbila jednomu rytíři. Dívce se také líbil, ale věděla, že panská láska po zajících skáče a kromě toho byla již zasnoubená s jedním mladým dřevařem. Rytíř jí nicméně pletl hlavu dál. Dřevař se s ním dostal jednou do křížku a přitom mu utnul hlavu. Budoucího tchána pak požádal, aby mu pomohl rytíře tajně zakopat. Dívka se vdala a zdálo se, že je vše v pořádku. O svatební noci ale v domě slyšeli těžké kroky rytíře a to se pak opakovalo často. Někdy spatřili i postavu rytíře bez hlavy. Po mnoha letech se prý v domě u Hajduků kopalo a nalezla se tam dřevařská sekyrka. Kam se však podělo brnění, to nikdo nevěděl.

Kněz loutkoherec

Praha bývala často plná cizího vojska. Bavoři, Sasové, Francouzi zde byli nezvanými hosty. Bavorský oddíl byl jednou přidělen na byt i stravu do Ústavu přestárlých kněží při kostele Karla Boromejského. Vojáci tu v noci stáli vartu, ale jeden přiběhl celý vyděšený, že prý viděl podivnou věc. Na zdi se objevila postava ďábla, jak zápasil s medvědem. Druhé noci se historka opakovala. I druhý voják viděl hrůzné divadlo. Třetí noc šel na vartu důstojník, aby zjistil, co se vlastně děje. Když spatřil zápasící figuríny, střelil mezi ně. Zadunělo to a světlo, které osvětlovalo stínohru, zhaslo. Další den se již nic neobjevovalo, ale po třech dnech z věže kostela zazněl umíráček. Pohřbívali pátera Anselma, který prý draze zaplatil za své žertování s loutkami.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2013.