Dědičnost v rukopise

Olga Scheinpflugová: Byla jsem na světě
?Člověk se narodí dvojici lidí, kteří se sešli náhodou lásky. Jejich vlastnosti, zděděné po předcích, mu dávají odvahu a osud. Je vysazen na svět jako výsadkář do džungle a nikdo se ho nezeptá, chce-li prožít dobrodružství, kterému se říká život. Nikdo nezměří jeho síly, jsou-li k tomu dostatečné, je odsouzen platit za všechno, co mu odkázali jiní.?

Tento odkaz se samozřejmě týká i našeho písma, které je zrcadlem našeho podvědomí a nelze ho trvale změnit. Písmo se nám mění jen v souladu s vývojem našeho charakteru, ať se nám to líbí či nikoliv. Ke změnám v písmu dochází stárnutím pisatele, vývojem intelektu i zdravotního stavu a životními zkušenostmi. To všechno jako seismograf obráží vaše písmo včetně momentálních nálad. Jeho stávající podoba je obraz vašeho nitra a nic podstatného na něm nezměníte. Změnit byste se museli vy, ale i sebeúpornější snaha je omezena vrozenými předpoklady. Jsou to vlastnosti, na které se nám složil zástup blízkých či vzdálených předků, které předznamenaly náš život.

Pokud máte k dispozici srovnávací rukopisy, můžete si své ?dárce? určit poměrně spolehlivě. Jako příkladnou rodovou shodu mohu uvést podpisy otce, bývalého redaktora rozhlasu Jaroslava Suchánka se svým synem, hercem Michalem Suchánkem (obr. 1). Snad ani zkouška DNA by nemohla být průkaznější. Ovšem, když je ?dárců? více, je porovnávání složitější. Nadání k malování může být po dědečkovi z matčiny strany, kdežto otcův dědeček byl obchodník, ale jeho otec zase udatný voják. Co potom s takovým dědictvím? Budou-li všechny tyto jejich vlastnosti zápasit o své uplatnění, může být z ?dědice? i udatný podvodník.

Tento lehkovážný tón však nemění nic na tom, že písmo je věrným obrazem duše a je potřebné se s ním niterně ztotožnit.

Není to vždy snadné, ale jiná cesta k dobrému životnímu pocitu není. Jakákoliv snaha být jiný, než je naše podstata, vede zpravidla k neúspěchu, nespokojenosti a depresím, jež mohou vést až k sebevraždě.

Ze života však víme, že nemálo je naopak takových lidí, kteří si o sobě myslí víc, než za co stojí. Jsou domýšliví, ješitní, sebejistí, arogantní, upovídaní a vždycky mají pravdu. Hlavně v hodnocení sama sebe. Patrně některé denně potkáváte nebo je slyšíte z politických tribun.

My však už nyní víme své. Od této chvíle se staneme objektivními přáteli svého písma, a tak si budeme nejlépe vážit i sami sebe.

Krátce po napsání této kapitoly mě navštívil přítel V. V.  A jako naschvál mě požádal o posouzení svého podpisu. Nedokázal jsem mu odmítnout. Porušil jsem tak zásadu, sotva jsem ji napsal, a vyzval ho tedy k vyhotovení dvou podpisů, které, promiňte, neotisknu. Začáteční písmeno ?V? svou velikostí převýšilo další písmena podpisu. Náběhový tah a následující tah dolů vytvořily tvar gotického okna katedrály. Toto je znak noblesního vstupu člověka silně introvertního, který zásadně nedává nahlédnout do svého nitra. Když jsem mu to sdělil, neřekl nic, ale lístek s podpisy ihned roztrhal na malé kousíčky a odnesl si je domů. Byl jsem tím překvapen, ale zároveň potěšen zjištěním, že písmo opravdu nelže.

Co s leváky?

Levorukost je rovněž zděděná vlastnost. V době kamenné byl prý každý druhý člověk levák. V době bronzové každý čtvrtý. Dalším vývojem leváků ubývalo, a to i násilným působením společnosti. Levorukost byla totiž pokládána téměř za tělesnou vadu. Dodnes se o nešikovných lidech říká, že ?mají obě ruce levé?, špatná situace ? je na levačku?, podvodné jednání je ?levárna? apod. Teprve před několika desítkami let byli leváci s praváky zrovnoprávněni, a to i ve školní výuce. Ukázalo se totiž, že vynucené a nepřirozené praváctví má za následek psychické a jiné poruchy zdraví člověka. Připouštím, že psací projev leváka mě vždycky zarazí a upoutá svou odlišností, pro praváka až nepřirozenou. Levorukým však budiž útěchou, že k nim patřili takoví velikáni jako: Beethoven, Picasso, Leonardo da Vinci, Michelangelo a Goethe. Také bývalý prezident USA Bill Clinton se v Praze před televizními kamerami podepisoval levou rukou. Levákem je i 44. prezident Obama.

?Můj syn i můj šéf jsou přeučení leváci. Oba mají vysokoškolské vzdělání a oba píší hrozně. Má přeučení vliv na jejich písmo, anebo by škrábali, i kdyby psali od začátku pravou rukou?? Takto se mě zeptala jedna paní z Jimramova.

Levorukost nemá vliv na vzhled písma. Čmárá-li levák, určitě by čmáral, i kdyby byl pravákem. Je však nutné poznamenat, že... ?i člověk, který píše nevzhledně a třeba i sám není nijak pohledný, může být dobrý a charakterní?, jak mi trefně napsala  Olga z Havřic. Velice přesně tak vystihla podstatu grafologie, pro kterou je vzhled písma jen jedním z řady znaků.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2013.