Krátce po úmrtí se duše může nakrátko setkat se svými blízkými, kteří ji předešli. Přišli ji přivítat. Stádium průchodu tunelem se světelnou bytostí na jeho konci a poté setkání s blízkými dušemi, jak je popisuje například R. Moody, je kratičké.

Odtud je možné se sem ještě navrátit (i když se mnohým už nechce, ale mají zde ještě nějaký úkol), proto to Moody nazývá pouze zážitky blízké smrti. Pokud ale návrat již není možný, nastává sebepoznávací a očistný proces kámaloky, o kterém bylo pojednáno v minulém článku. Po projití tímto očistným obdobím čeká probuzenější duši další etapa. V té, kromě jiného, se lze také setkat s blízkými bytostmi, a to již plněji a na delší dobu, pokud již nejsou znovu zrozeny nebo ke zrození bezprostředně nespějí.

Těžké závoje vin pominuly, jsou poznány a rozpuštěny. Po průchodu kámalokou počíná pro duši vstup do devachanu, do světa duchovního, do světa vyššího kosmu, domoviny bohů a všech duchovních bytostí. Přibližně odpovídá tradičnímu pojmu nebesa (který je v církevním pojetí ovšem zprofanován do jakési uvzdychané a unylé představy rozplizlých obláčků nebo nekončících zahrad). I vztahy pravé lásky zde znovu ožívají v dalších pestrých odstínech a hluboce se naplňují. Ti, kdo se zde milovali, si padají do duchovních náručí se stonásobnou intenzitou, protože duše nejsou tělesností omezovány. Protkávají a prolínají se v gejzírech zduchovnělé a vykrystalizované lásky. Naproti tomu vztahy, uzavřené pouze na základě sexuality, majetkové výhodnosti, praktické existenční symbiózy a podobně, tam pokračování nenacházejí. Jak se dočítáme v duchovní vědě, vstoupí-li duše do tohoto světa, prožívá pocit, který bychom mohli přirovnat k pocitu osvobození u rostliny, která rostla v úzké skalní rozsedlině a náhle vyrostla na světlo. Neboť když člověk vstoupí do tohoto nebeského světa, prožívá v sobě dokonalou duchovní svobodu a absolutní blaženost.

Co duším přináší doba devachanu?

Dole ve fyzickém světě člověk tolik zakusil a prožil a tyto zkušenosti vzal s sebou. Přejal je do sebe jakožto esenci, plod života a to nyní může svobodně v sobě zpracovat. Ti, kteří během svého pozemského života lépe vypracovali svou duševně-duchovní bytost, mají i tam na čem pracovat a k dalšímu zjemnění a zdokonalení v nebeské oblasti mohou využít delší dobu. Zažívají zaslouženou odměnu a prohlubují se. Každý záblesk vyšší úrovně (v lásce, umění, meditaci atd.), který byl na zemi prožit, se tam může prodloužit do libovolné délky. Takoví se nechávají do sytosti prostupovat tím dobrým, k čemu položili v pozemském životě základ: uměním, krásou, filozofií, náplní krásných vztahů, idejemi účinné práce pro druhé atd. Pracují i pečlivěji na předsevzetích toho, čím chtějí být v další inkarnaci naplňováni, s čím chtějí pracovat pro svět. Proto většinou přijdou na zem teprve po delším čase, avšak s cenným vkladem. Devachan tedy není jen odměna za minulé dobro, ale jeho další propracování pro budoucí život na zemi.

Pokud jedinec vypěstoval prvky pravého náboženského (nikoliv modlářského) myšlení a cítění, může na onom světě žít nějaký čas i ve společenství vyšších hierarchií - těch, ke kterým proniklo jeho vzývání či vnímání na zemi. Šel-li na zemi cestou inspirovanou skutečným konkrétním zasvěcencem, dostává se v devachanu snadno ke světu jeho idejí, jeho učení, snad i k setkání s jeho bytostí. Jestliže v úctě a soustředění pronikal hlouběji k hudbě klasiků, je mu sféra Múz, odkud byla tato díla čerpána, dále přiblížena. Vším se může sytit plnými doušky a vstřebávat tak esenci pro budoucí život.

Hmotařští lidé však v krásných duchovních oázách devachanu dlouho nepobudou

V této sféře totiž nemají co duchovního prožívat či prohlubovat, když si do ní z pozemského života nepřinesli dostatek prožitků dobra, pravdy a krásy. (Ze zásady by bylo lepší nepovažovat se jaksi apriorně za vydělené z materialismu světa jen proto, že se snad někteří z nás zajímáme o nějaké to duchovno či tajemno. Většina z nás prodělává a ještě bude prodělávat mnohé zkoušky, zákruty, svody a boje sama se sebou a se svým materialismem, a proto každý z nás byl a je svým dílečkem i spolutvůrcem nynější materialistické doby.)

Orientální příběh vypráví o vládci, který při umírání měl na hrudi krásný zářící kámen, který celý život miloval. Moudrý vezír mu řekl: "I tento zářící kámen musíš odložit. Na misce vah věčnosti bude hodnoceno jen záření tvého srdce, tedy smysl pro dobro, pravdu, mravnost, krásu."

Chybí-li toto, pak nic nepomohou načtené duchovní vědomosti ani náboženské obřady ani kurzy na duchovno či cvičení na to či ono. Něco z toho mohou být jen podpůrné drobnosti, bez kterých se lze obejít.

A duše, která přijde po smrti k prahu duchovního světa bez duchovních kvalit?

Často se zalekne čistoty a světla duchovního světa. Bojí se, aby její kaly a temnosti nevyšly najevo. Lpí na nich tolik, že se jich nechce vzdát za žádnou cenu. Obrátí se proto raději zpět k zemi a brzy se opět narodí. Protože však nepobyla v duchovním světě dostatečně dlouho a s náležitě jasným vědomím, nemůže si získat nové schopnosti. Bude žít převážně z dědičných sil. Takový člověk se sem vrací jako duchovní nedochůdče, stává se pouhým odrazem své rodiny či rodu. Zjednodušeně tedy lze říci, že čím duchovněji, spíše kvalitněji člověk minule žil, tím je příště individualitou samostatnější, tedy tím méně dědičných sil přebírá, nebo má sílu je postupně poznat a přepracovat.

Materialisté proto procházejí obdobím po kámaloce jen krátce a to ve stavu podobném spánku. Nemají v sobě vypěstovány vnímací orgány pro prožívání vyšších devachanských úrovní. Ti, kteří mají v sobě silné sobecké a agresivní sklony nebo se bez kontroly a sebevlády oddávají pudům a vášním - a není to procento malé, spíše převažující - se tedy z posmrtného života opět brzy zrodí na zem, protože s sebou do života na onom světě přinášejí málo hodnot, než aby mohli delší dobu plavat v blaženém oceánu hvězdného bytí. Otřeseně by se odvrátili od vžívání se do duchovního světa, zvláště do vyšších planetárních regionů. Nedospěli ani k počátkům božího "gravitačního pole" a tak jsou staženi zpět k rychlému znovuvtělení. Takové duše nejsou schopny se vžívat hlouběji do posmrtných dějů v duchovních světech. A tento nynější trend bude pokračovat kvůli stále většímu zapletení lidí do nižších sil pozemského světa. Dnešní materialistická kultura vede k tomu, že se dříve inkarnujeme (odtud takový růst počtu obyvatel na zemi), ba jsme zrovna drážděni, sváděni k brzkému vtělení. Silným pěstováním pouhé periferie osobnosti - tedy v organizaci smyslů a ve smyslovém světě - jsou mnozí zachváceni přízemností, malicherností a nervózností a nejsou proto schopni se řádně vžívat do mohutnosti, hloubky a krásy posmrtných světů. Nevykoupají své bytosti dostatečně v posvátných, léčivých a vznešených devachanských mořích. Přijdou proto rychle zpět na zem bez dostatečného produchovnění, charakteru, lásky k čistotě, smyslu pro oběť a pro krásu. Vidíme to dnes většinou všude kolem sebe - ale vidíme to i v sobě? To by bylo důležitější. Každý máme co napravovat.

Od jisté doby si duše vytváří předobraz pro nový pozemský život

V devachanu nalézá v paměti plod vzpomínkového obrazu na poslední život i na životy dřívější. Může nyní srovnávat, jak se v různých životech vyvinula, jaká byla dříve, než měla zkušenosti posledního života, a jak se může vyvinout, když k tomu přidá zkušenosti posledního života. Potom si v obraze (modelu) vytvoří nové tělo, které stojí o stupeň výše než to z minulé inkarnace. Tento předobraz další inkarnace tvoří duše podle hlediska naplňování plánu vývoje, tedy si volí život třeba bolavý, nikoliv podle pohodlí egoismu. To se děje během dlouhé, dlouhé doby. Pomáhají u toho příslušné hierarchické bytosti. Je to tvoření na vlastním bytí, a každé tvoření, každé produkování je spojeno s blažeností. O tom si můžeme udělat představu například z toho, když pozorujeme ptačí samici, která sedí na vejcích. Proč to dělá? Protože pociťuje radost, je to pro ni tvorba něčeho budoucího. Tak je i pro člověka radostné, když v devachanu vetkává tvůrčí prací plod uplynulého života do plánu pro život nový. O sestupu na zem zase příště.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2013.