Co dělat, když naše dospělé děti nevědí kudy kam

Těšíme se na ně. Představujeme si, jací budou drobečkové, kteří se nám narodí. A když přijdou na svět, hlídáme každý jejich krok. Fandíme jim, aby všechno zvládli. Jsme jim nablízku od kolíbky přes školku i školu. A pak dospějí, a pokud se s nimi děje něco, čemu nerozumíme a co vnímáme jako pro ně nedobré a nebezpečné, vznikne v rodině velice těžká situace.

Jsme stále rodiči, to ano, jenže našemu dítěti není už pět ani osm, táhne mu třeba i na třicítku, jako v našem případě panu Zdeňkovi ? ale on není schopen v pohodě svůj život zvládat. Jednou až dvakrát v roce přerušuje i tu nejjednodušší práci, protože ráno nemá sílu se postavit na nohy. Předchází tomu stavy, kdy nemůže spát. Jednu, druhou, třetí i další noc kouká do stropu. A otec s ním; hlídá ho, aby se mu něco nestalo. Matka od Zdeňka v dětství odešla, otec je na všechno sám. Snaží se mu pomoci, radí se s lékaři, ale prášky na spaní nezabírají. K únavě se přidávají Zdeňkovy noční strachy, přemýšlení o sebevraždě, ale i výčitky, že za všechno může otec a matka, že ho dost nemilovali, že ho vlastně ani nechtěli, že se v dětství hádali. Spánek nepřichází, situace graduje, až lékaři rozhodnou, že několikatýdenní hospitalizace v psychiatrické léčebně je nezbytná. Byl tam už pětkrát.

Bezradný otec klade jednu otázku za druhou: Jak je možné synovi pomoci? Co dělat, aby život lépe zvládal? Jak se vyhnout další hospitalizaci? Je dobře, že se pro něho snaží sehnat i další pomoc např. u léčitelů a že Zdeňka bere na kurzy sebepoznání? Neubližuje mu tím? A proč je syn takto labilní, může za to skutečně to, co se dělo v dětství?

Život v širších souvislostech

Představíme-li si život jako postup po pyramidě, tak právě na tom schodě, na který jsme vystoupali, leží probíhající záležitosti, které je záhodno zvládnout. Říká se tomu učební látka. A jaká je? Není nad naše síly, je přiměřeně těžká, odpovídá naší dosažené úrovni. Abychom v prvním ročníku vysoké školy dostali k řešení sčítání a odčítání od jedné do deseti, to se nám v životě nestane. Na každém stupni vývoje jsou na nás kladeny přiměřené nároky, které bohužel zprvu vnímáme jako moc těžké, protivné, nepříjemné? A není výjimkou, že se jim snažíme vyhnout. Nejlehčí způsob, jak to udělat, je strčit před nimi hlavu do písku jako pštros a dělat, že se mě netýkají. Chovat se jako oběť: nadávat a naříkat, jaký jsem chudák.

Kdo nadává a obviňuje druhé, nebo naříká a lituje se, směřuje do nemocí

Na schodě pyramidy máme dvě možnosti: buď přijmeme, co tam je jako naše patřičné učivo a začneme se jím smysluplně zaobírat, nebo se snažíme práci vyhnout. Ovšem přijmout, co se děje, to není moc lehké. Žijeme v duálním světě a abychom uviděli světlo, potřebujeme srovnání, k dispozici máme tedy i tmu. A tma, záporné myšlenky (nazýváme je slovem ego), nás umí pořádně potrápit. Neustále, po dvacet čtyři hodin denně, buší na naše brány nesmyslnými nápady, které vypadají jako pravda, protože nabízí rychlé smáznutí našeho problému. V případě pana Zdeňka jsou to negace typu: ?Za všechnu tvoji nepohodu mohou rodiče! To oni tě nemilovali, vždyť tě matka dokonce v dětství opustila. Všichni ti ublížili, jak bys mohl být šťastný. Tvůj život je zbytečný, jediná možnost je skutečně jen bolest a trápení!?? Ego je nesmírně vynalézavé, vždycky zahraje na naši nejvíc zranitelnou strunku. A když mu popřejeme sluchu, když jeho informace nevnímáme jako tmu, díky níž máme uvidět světlo, upadáme do nemocí tělesných nebo i duševních.

Jak posun od nemocí ke zdraví zprostředkovat Zdeňkovi

Nehrát s ním jeho hru na oběť, na to, jaký je chudák a jak měl a má všechno těžké. Vést ho za ruku k větší odolnosti, k větší zodpovědnosti. ?Vyčítáš nám, že jsme nebyli dobří rodiče. Já se kvůli tomu na tebe nezlobím, ale ani se viníkem necítím. Nikdo na světě neumí věci udělat dokonale. Člověk, který by se zavděčil všem a všechno uměl bezchybně, takový se ještě nenarodil. Chyby jsme určitě dělali. Dělali jsme, co jsme uměli. A pokud se tobě teď něco nelíbí, tak stejně není možné vrátit čas a věci udělat lépe. Už nejsi malý kluk, jsi dospělý, tak se podle toho chovej. Jenom dítě pořád naříká, co mu kdo udělal. Dospělý přístup k životu vypadá jinak: to se zatnou zuby a přijme se i to, co se nám vůbec nelíbí. Uzná se, že druhý dělal, co uměl. A co se mu nepovedlo, to se mu odpustí. Neznamená to, že s námi máš souhlasit. Pouč se z toho, nedělej stejné chyby, buď lepším člověkem. Ukaž nám, rodičům, že to umíš lépe??

Přijetí zodpovědnosti za svůj život

Přijmout zodpovědnost za svoje žití, to je problém všech nemocných. Unést situaceživotní situace života (ať je to dětství nebo později dospívání, dospělost), nekritizovat, nepomlouvat, nepodléhat negativním soudům, umět odpouštět sobě i druhým, to je pro mnohé vyšší matematika. Tuší, že něco takového existuje, ale nejsou schopni to udělat. A proč jim to nejde? Protože jim chybí ochota se řádnými věcmi zaobírat! Vyhovuje jim přízemní dětský přístup k životu, který je přece tak jasný: za všechno můžou lidi kolem a já nic. Já jsem oběť toho všeho. Lituji se a nic nedělám.

Cesta ke zdraví

Stavme sebe i druhé, jak se říká, do latě. Netrpme hlouposti typu nářků nad rozlitým mlékem, které mohou skutečně vyústit až do duševních nemocí. A současně si k tomu uvědomme, že nemůžeme druhého člověka posunout po jeho cestě řádným směrem. Zdeňkovi není možné vlézt do myšlenek a přehodit výhybku z bezvýchodnosti, schovávání se před pravdou a zmaru, na kolej vedoucí ke smysluplnému žití v pravdě a ve zdraví. My to za něho udělat nemůžeme, ale on je toho schopen. A to by mu měl otec zprostředkovat. Předat mu sdělení, že nikdy nic v životě není konečná, která by znamenala zmar a bezvýchodnost. Že všechno, co nás potkává, jsou nápovědy k růstu. Přiměřené nápovědy k růstu, platná učební látka na našem ?schodě?, připravená nás pozdvihnout k výšinám: k lepším věcem, ke zdraví. A ta učební látka sama neodejde, jako že by se rozplynula, protože se nám zrovna nehodí do krámu. Čeká, až ji zvládneme. A je úplně jedno, jestli jsme svým omezeným lidských rozumem došli k závěru, že ji nechceme.

Nejvyšší duchovností je dávat si do pořádku vztahy, upevňovat si zdraví a směřovat ke svému životnímu poslání

Jsme v době, kdy je v módě zabývat se tzv. duchovnem. I otec Zdeňka se touto cestou dal. A bude-li se ptát, jaký směr je pro Zdeňka vhodný, pak ten, kterým se bude stavět pevně nohama na zem. Díky kterému pochopí, že základem všeho je dávat si do pořádku vztahy a začít musí s těmi nejbližšími, s otcem a s matkou. A když toto udělá, víc pochopí sebe a najde spojitost mezi vztahy a zdravím. A místo nesmyslů ? třeba přemýšlení o sebevraždě ? mu bude docházet, jak je to s posláním jeho života, jaký úžasný dar dostal tím, že se mohl narodit ? a navíc v této době a právě sem.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2013.