Na podzim 2011 se uskutečnilo v rámci pravidelného zasedání zastupitelstva magistrátu na Praze 1 vystoupení zástupců několika vzájemně propojených občanských iniciativ, které hodnotily spolupráci mezi občany a magistrátem v různých oblastech života. Jednou z vystupujících, která přednesla příspěvek, byla mladičká půvabná slečna s kytarou. Své vystoupení pojala velmi originálně a požadavky občanského sdružení bojujícího za zlepšení podmínek pouličního umění v Praze primátorovi se zastupitelstvem i hostům předložila v podobě vlastní zazpívané písničky.

Roztleskala celý sál včetně samotného primátora, video s nahrávkou její písničky proběhlo s velkým ohlasem internetem. Právě její vystoupení ovlivnilo významně rozhodování magistrátu o dalším osudu buskingu v Praze. Vzbudila natolik i můj zájem, že jsem zvědavě zapátrala, kdo že je ta kurážná dívka.  Měla jsem možnost se s ní setkat v časném létě 2012 po jejím návratu z několikaměsíčního pobytu v Indii. Byla jsem překvapena její křehkostí, kdybych o ní z dřívějška již nevěděla, rozhodně bych ji netipovala na bojovnici... A později jsem se doslechla převážně z médií ještě více, že se jedná nejen o písničkářku, ale i vyznavačku a učitelku jógy, cestovatelku, překladatelku a učitelku anglického jazyka. Především je však příslušnicí mladé generace vyrůstající ve svobodné době a její možnosti jsou zcela jiné, než byly podmínky nás starších. O mladých jako je ona se například říká, že jsou indigoví, odvážnější, sebejistější, prostě jiní, než jsme byli my. A to jsem si chtěla též ověřit v rozhovoru přímo s ní...

Iamme, ještě jsem něco podstatného zapomněla ve výčtu Vašich aktivit? Stíháte toho tedy opravdu hodně. Kolik je Vám let?

Myslím, že tak nějak by se to dalo říct, ale nesmí se u toho zapomenout, že jsem jenom člověk. Když se to takhle řekne, všechno najednou zní to skoro pompézně, což ovšem leckdy v realitě není. Jsem prostě holka, která se snaží žít svůj život a sdílet ho s druhými, jak nejlépe dokáže. A to se pak v mém případě pojmenovává třeba ?učitelka?, ale ve skutečnosti žáci učí také mě. Nebo se řekne ?písničkářka? a přitom písně létají vesmírem třeba jako příběhy lidí a někdo je jenom zachytí. Nebo cestovatelka a přitom cesta si spíše vybírá mě než já ji. Tím vším jsem i nejsem 24 let.

A která z aktivit Vás vlastně živí a co jsou ?jen? koníčky?  Naplňujete si dávné sny nebo to přichází  tak nějak postupně a neplánovaně...

Živí mě učení angličtiny a jógy a občas nějaký překlad, kterých je málo. Přivydělávám si koncertováním a hraním na ulici. Pracuju na ?volné noze?, takže se mi někdy stane, že nemám na rohlíky. Od určité doby jsem se rozhodla věnovat jenom tomu, co mě baví a naplňuje. Se svým časem nakládám, jak potřebuju a cítím a za tu svobodu mi určitá nejistota připadá jako dobrá cena. Věci přichází, jak mají. Já k nim, stejně jako ony ke mně.

Prosím, přibližte nám, co a kdo se skrývá za Vaším exotickým uměleckým jménem a proč jste si ho vybrala?

Můj táta od mládí funguje pod pseudonymem Pjér la Šéz a tak mi připadalo normální, že člověk má takové jméno, pod kterým si tvoří, co potřebuje. Pomáhá mi příliš se neidentifikovat s tím, co napíšu nebo složím. Proč právě Iamme? Na otázku, kdo jsem, mi od dětství přicházela odpověď ?Já jsem já? čili ?I am me?. Candlewick je slovní šaráda, je to překlad mého příjmení.

V dnešní době se začíná hojně používat termín ?kulturní kreativci?, což jsou lidé jednak ?hledající?, jednak toužící po změně stávající společnosti, vyznávající svobodné hodnoty. Tvoří, mají citlivější přístup k přírodě a k lidem, chápou svět jako jednotu všeho se vším. Myslíte si, že to sedí i na Vás?

Nejsem velkou příznivkyní označení a ?labelů?, ale to, co říkáte, na mě podobně jako na mnoho jiných lidí, které znám, asi sedí. Věřím, že mezi mnou a Vámi v podstatě není rozdíl, že všechno je ?jedno?. Svoboda a vnímavý přístup k tomu, co nás obklopuje, je pro mě cesta. A hledám pořád, to ano a vždycky si budu klást otázky. Každá z nich může být zárodkem pro změnu v naší společnosti.

Domníváte se taktéž, že Vám přísluší dnes hojně rozšířený titul ?duchovní člověk?? Jaký máte názor či vztah k celé problematice duchovna a ezoteriky?

Osobně termínu duchovno přezdívám ?duc hovno?. Je to takové velkolepé slovo, které se hodně zneužívá a leccos se pod něj schová. Myslím, že každý člověk je v sobě duchovní, vždyť každý máme ducha. Mnohem raději bych ale třeba řekla, že každý člověk je v jádru přirozený, že je sám sebou. V současné době je společnost duchu a vědomému zacházení s ním stále ještě hodně vzdálená a možná proto máme potřebu o něčem říkat, že je to duchovní a že zas něco jiného duchovní není. Podle mě je to ale mýlka, protože duch spočívá ve všem, jde jen o to, jak se na to díváme.

Není tajemstvím, že Váš tatínek je známý psychoterapeut, hudebník a vyznavač přírodního alternativního životního stylu Petr Knotek, alias Pjér la Šéz, který vystupuje s Jaroslavem Duškem mimo jiné ve hře Čtyři dohody. Jak dalece ovlivnil v dětství Vaši dnešní životní filozofii, směrování a hudební rozvoj? Nebo jste spíše samorost s osobitou cestou?

Každý máme nějakého tátu a ten nás nějak ovlivní. A i když jsem v určitém smyslu osobitý samorost, nebylo to se mnou jinak. Možná mě ovlivnil nejvíc právě v tom, že jsem samorost. Sám se mezi ně také svým způsobem řadí. Vychovával mě k samostatnosti a byl vždycky svérázný. Nahrávali jsme spolu písničky, když jsem byla malá a poslouchali doma dobrou hudbu, to bylo fajn.

Jak jste se dostala právě k józe a čím Vás získala? Jste buddhistka? Jsou i jiné filozofické směry... Jste Evropanka...

K józe jsem se poprvé dostala skrze vlastní meditační praxi v roce 2008, ale byla pro mě druhotná. Když jsem odjela do Indie, tak se znova ozvala a já jsem cítila potřebu praktikovat ji každý den a to mi pomohlo se koncentrovat do sebe. Efekt toho všeho mě začal tak bavit, že jsem si udělala trenérský kurz, abych mohla něco z toho předávat dál. Za buddhistku se nepovažuju, v podstatě ani za Evropanku. Jsem občankou planety Země, věřím lidem, světu, vesmíru.

V únoru jste spolu s kolegyní otevřely relaxační centrum Bindu-jóga.Slovo bindu bylo pro mne nové. Čím se odlišuje nebo co má naopak společného s jinými názvy z oblasti jógy? Co nabízíte ve Vašem centru? S jakými pocity obohacení by měli od Vás odcházet zákazníci, hosté, přátelé?

No přesněji, Bindu studio otevřela Bára, já jsem jí pomohla s překlady na web a teď ve studiu učím. Bindu v sanskrtu znamená bod, střed a symbolizuje sjednocené bytí, je to také posvátné znaménko, které si ženy v Indii umisťují mezi obočí. V našem centru nabízíme nejrůznější lekce jógy, skupinové i soukromé. Přejeme si, aby se každému, kdo přijde, dostalo pozornosti, kterou potřebuje a mohl si odnést do života pro sebe něco nového. Jóga je pro nás práce na sobě, návrat k celistvosti, zvědomování těla a duše i hra. Podrobnosti najdete na našich stránkách: www.bindu-yoga.cz.

Prozradila jste na sebe, že jste při svém dlouhém pobytu v Indii také sama putovala po himálajských výšinách...

Ano, myslím, že by čas od času měl člověk strávit nějaký čas sám. Pomáhá to vrátit se sám k sobě. Cesta Himálajem pro mě byla takovým zasnoubením sama se sebou. Slíbila jsem sama sobě věrnost až do smrti, v nemoci i ve zdraví, v radosti i v těžkostech.

A teď od Himálaje k hudbě. Jak vznikají Vaše písničky? Kdy a s jakým impulzem jste je začala psát? Nijak se netajíte, že hru na kytaru provozujete poměrně krátce, když však hrajete, tak mám pocit, že jste ji měla již v kolébce!

Písničky vznikají, když ke mně přijdou, přirozeně. Většinou je to nějaký hudební motiv, který mi začne hrát v hlavě nebo silný zážitek, který mi pomůže něco zahlédnout. Nejvíc písniček vždycky složím na cestách, protože tam se člověk nejrychleji učí. Cesta ho nabádá k bytí v přítomnosti a ta je propojená s hudbou. Písničky ke mně takhle přicházely od dětství, s kytarou jsem je začala skládat, když jsem si pořídila svou první, asi před dvěma lety.

Při poslechu Vašich písniček vždy čekám na ty s českými texty. Co jsem z Vašeho repertoáru mohla slyšet, mělo hloubku, nejsou jen pocitové, ale určeny též k zamyšlení. Bude jich v češtině více? Zdá se mi, že převažují texty v angličtině. Nebo píšete ještě i v jiném jazyce?

Skládám často anglicky, protože často anglicky i mluvím. Když jsem chvíli v Čechách, píšu také česky, ale je to pro mě těžší. Nepovažuju češtinu za tolik hudební, je to pro mě vždycky výzva. A nesetkávám se s velkým ohlasem českých textů, posluchači, zdá se, mají spíše rádi anglické. Samozřejmě i v angličtině slova dobře vážím, jen je snažší z nich udělat písničku. Hraju také písně hebrejské a dávám dohromady i hebrejské texty.

Začátkem března jste pokřtila svou první desku, tedy CD s názvem I Am You...Vaše cesta k posluchačům se více otevírá...není to konec hraní na ulici? Napadá mne, že  dnes známá zpěvačka Radůza začínala také na ulici, ale dnes bychom  ji tam asi už nenašli...

Těžko říct, takové věci se nedají předvídat. Z desky mám velkou radost a věřím, že se život bude dál odehrávat tak, jak to pro něj bude nejlepší. Hrát na ulici asi nikdy úplně nepřestanu, protože na cestách, které podnikám, mě to často nejen baví, ale i živí.

Velmi mne zaujalo, jakým způsobem se Vám podařilo dát dohromady finance na vydání CD ? v akci Hithit, což je internetová sbírka, ve které si plánované dílko můžou posluchači předplatit. A vyšlo Vám to. Žádní velcí sponzoři u toho nebyli, ale jen potenciální majitelé Vašeho CD. Dle mne tento progresívní způsob může být využit i v jiné sféře společnosti, nejen v hudební... víte, odkud přišly tyto nápady?

Ano, může ho využít každý, kdo vymyslí projekt, který je nějakým způsobem prospěšný lidem, aby byli motivovaní se na něm podílet. Crowdfunding, čili způsob získávání peněz pomocí veřejné sbírky je v Čechách zatím poměrně novou formou financování projektů, ale když se člověk snaží, šíří a vysvětluje informace, může být úspěšný. Inspirovali jsme se tady zahraničními servery jako je kickstarter. Jako pro hudebnici bez vlastních prostředků, která nechce kvůli desce prodat rodinný byt ani získávat sponzory v podobě korporátních společností, je to pro mě jediná možná cesta.

A teď k buskingu v Praze. Docela nedávno jsem se někde dočetla v rozhovoru s našimi mladými muzikálovými zpěváky, že plánují vyjet do Paříže a zahrát si a zazpívat na Montmartru, přímo na ulici jen tak, ne za peníze, ale pro radost, protože je k tomu v těch prostorách příznivá atmosféra a hodně posluchačů. Rozhodně tam nebyla řeč o tom, že by si totéž chtěli zkusit v Praze, třeba na Kampě nebo na Karlově mostě... Není to tedy spíše otázka tradice, že v Paříži ano, ale v Praze ne?

Pouliční umění v Praze v současné době nemá vybudovanou tradici, ale věříme tomu, že časem si ji znovu získá. Mnoho lidí zatím možnost pouličního umění nezná nebo ho nemá vyzkoušené a zažité a někdy se zase stane, že ho někdo trochu využije. Myslím, že to se časem samo změní.  Klobouk ?hudebníků?, kteří vlastně nic netvoří, zůstane prázdný a s přibývajícím počtem kvalitních muzikantů se pouliční umění obrodí. I dnes už na ulici potkáte opravdu dobré hudebníky. S jedním takovým jsem natočila i něco na svou desku.

Své pocity ze zpívání v pražských ulicích jste vyjádřila i v jedné písničce, je to tak?

Máte asi na mysli píseň Princ Zen. Ta je spíš o návratu z Ameriky, kde pouliční umění žije. Když jsem přijela do Prahy, uvědomila jsem si, jak tady spíme, ale zase mě to motivovalo s tím něco udělat. Píseň začíná slovy: ?Praha je království spících princů a princezen, zapomeň na bláznovství, co z ciziny sem dovezem...?

Čtenáři, kteří nejsou z Prahy, neznají Vás a chtěli by si Vás poslechnout nebo pořídit rovnou CD, se k němu dostanou jak?

Zájemci o mé CD si ho mohou pořídit na některém z mých koncertů nebo mi mohou napsat e-mail na kontakt Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nebo přes distribuci Indies v jejich kamenném obchodě v Brně nebo přes web indies.eu a také budou k mání jednotlivé písně v digitální podobě na iTunes.com.

Iamme, pomýšlela jste již na takové zcela lidské přirozené věci jako životní partnerství a plánování rodiny? Anebo jsou to, též ve shodě s dnešní dobou, pro Vás ještě příliš vzdálené úvahy? Máte nějaký životní cíl? Metu, ke které byste chtěla dojít?

Určitě ano. Životní partnerství je nejlepší způsob bytí, který znám. Nejprve by se ale, myslím, člověk měl naučit být sám. Skrze partnerství se sebou může dojít k partnerství s jiným člověkem. Myslím, že já i Kuba umíme být sami a proto naše partnerství dobře funguje. Snažíme se nevěšet na sebe vzájemná očekávání, nemáme stanovené cíle, a když se v nějakém bodě rozrosteme na rodinu, budeme šťastní stejně, jako jsme i teď. Nebo možná ještě trochu víc. Mým životním cílem je nemít už vůbec žádný životní cíl.

Ještě na Vás prozradím, že se chystáte opět na delší cestu. Můžete se svěřit kam, proč, s jakým cílem a na jak dlouho?

Chystáme se s partnerem do Izraele, mám tam mnoho přátel a chci s nimi dělat hudbu a buskovat. Budeme také pracovat v kibucech a cestovat. Jedeme na tři měsíce. Cílem cesty je cesta.

Na závěr přání...ať se všechny Vaše aktivity přirozeně vzájemně snoubí a prolínají v jednotě se vším... Hodně štěstí na cestu po Izraeli.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2013.