Člověk roste jen tehdy, když nestrčí hlavu do písku, ale přijme i bolest a snaží se ji pochopit. Ne jako prokletí či nespravedlivý trest, ale jako dar, aby splnil určitý úkol. V tom lze mnohému pomoci během života i na jeho sklonku. My, blízcí, máme totiž náladu umírajícího ve své moci víc, než si snad připouštíme.

Leoš Janáček dokončoval strhující závěr své Jenůvky u lože své umírající dvacetileté dcery Olgy. Řekla mu: "Tatuško, já už tu tvou operu neuslyším. Zahraj mi ju." – Hrál na klavír až do jejího skonu. Doprovodil ji tak tím nejlepším, co snad kdy vytrysklo z jeho nitra.

Často slýcháme: "Já chci umřít nečekaně; při práci; ve spánku" a podobně. Ale pomalé, často bolestné umírání není méně milostiplné než "rychlá smrt". Co když ještě po fyzické smrti cosi následuje? Pokud to připustíme, třeba i neradi, pak pochopíme, že takový nepřipravený vstup do duchovního světa, nečekané stanutí před svou vlastní duchovní bytostí, může mnohého zaskočit. Může mu přinést cosi bolavého, asi jako když strčíme neplavce z lodi do vody a ten se zajíkne strachem a zoufale zápasí s vlnami. Pomalu umírající se naopak může na onen přechod připravovat. Možná, že prochází jakýmsi předžíváním prvních posmrtných zážitků – i když si to vždy neuvědomí.

Říkat pravdu je důležitější, než si myslíme

Každý o sobě chceme vědět vše důležité. Zatajení blízké smrti může nemocného připravit o nejdůležitější období přípravy na odchod. Obelhávání je neúctou k němu. Někdy pravdu z různých indicií stejně pozná a pak si oba vzájemně lžeme, a to nás odcizuje. Je ale třeba citlivě rozeznat, kdy a jak takovou zprávu vyslovit. Ať je zdravotní stav jakkoli vážný, měli bychom zůstat pravdiví – vždyť pravá empatie dovolí nelhat. Empatie znamená říci pravdu a zůstat, nikoli se zbaběle odporoučet. I domněle milosrdná lež je ponížením. Proč? Protože počítáme s tím, že nemocný nám uvěří. V jeho bezmoci zneužíváme jeho důvěru. Při prohlédnutí této falše, ke kterému nakonec dojde, přichází u něj ztráta důvěry v nás. I když předpoklad k návratu již není, naše co nejohleduplnější pravdivost a otevřenost mu umožní využít zbývajícího času, aby vykonal to, co považuje za důležité. Je mnoho příkladů, které stojí za povšimnutí. Soudce s nevyléčitelnou rakovinou se po této zprávě vzchopil a dostal zločince urychleně za mříže. Zloděj "šel do sebe" a odkázal část lupu zvířecímu útulku. Stařičký krejčí potřeboval říct sousedce, že když pro ni za mlada šil, byl do ní tuze zamilovaný, ale styděl se to projevit. Hospodyňka "musela nutně" ještě zavařit rybíz, protože si vždy přála mít plné poličky vlastnoručně zavařených sklenic. Zdá se nám to malicherné? Ale je to věc pacientky, ne naše.

Pravidlo otevřenosti nemusí platit pro hmotařštější lidi

Ti k sobě tuto informaci často nepustí, vehementně se jí brání. Na odchod se nepřipravili, proto pociťují blížící se smrt jako křivdu a závidí ostatním, že mohou dál žít. Hrozí pak i vysávání energie z okolí, zejména z těch, kteří o ně pečují. Jejich vzpurná sebeláska téma smrti vylučuje. Pociťovali by to jako hrubou a neslušnou urážku. Sami si pak umírání ztíží a nedokážou přijmout útěchu.

Uvažujme: když někdo v okolí zavaluje umírajícího mentálními vlnami pláče, zdržuje ho tím na hmotné úrovni, ze které on se už snad touží odpoutat jako zralý plod od stromu. To může být jen zdržování přirozeného běhu chvíle. Podobně jako toho, kdo se touží propadat do tiché modlitby v chrámu nebo se oddávat pohledu na bezedné hlubiny hvězdné oblohy, které ho snad magneticky přitahují, budou hysterické výlevy okolí rušit, i kdyby byly jen tlumené. Nenuťme však ani k nápravě na poslední chvíli pokusy o přivedení na víru. On je on a má právo zůstat sám sebou, zůstat ve své životní filosofii až do konce. Bylo by to bezohledným zneužíváním jeho slabosti. Zároveň však, pokud dochází k rekapitulaci života, může i subjektivně pomoci ono – jak se dříve říkávalo – smíření s Bohem. Někdy se touha po důvěře a oddání se Bohu může skrývat v duši člověka a při jeho umírání se mu může blíž vyjevit. Pokud tuto zralost situace někdo z okolí vystihne, mohl by odcházejícímu lehce napovědět, zda toto smíření, odevzdání se Pánu, nechce učinit. Nemusel by ani používat slovo Bůh, ale třeba vyšší vůle, kosmický řád, vyšší řízení a podobně. Ať už transcendentální rozměr považujeme za reálný či nikoliv, prožitek včlenění se do nějakého vyššího celku, řekněme řádu bytí, je psychicky povzbuzující a léčivý.

Úmrtní pokoj doma vyžaduje láskyplnou pozornost

Díváme-li se na těžce nemocného jako na "hlavní postavu" a ne jako na objekt péče, dívámeli se na něho jako na někoho, kdo v tomto okamžiku není o nic méně hodnotný než úplně zdravý člověk, jako na někoho, kdo je časově o něco před námi, pak vycítíme láskyplným smýšlením, co je správné.

Úmrtní pokoj doma vyžaduje láskyplnou pozornost. Neměl by připomínat spíše neuklizený sklad léků a dalšího zdravotnického materiálu, kde vše svědčí o nemoci a místnost ztratila svůj důvěrně známý vzhled. Právě navyklé prostředí naopak působí hojivě. Změny by měly spočívat jen v úklidu a zkrášlení. I vnější vjemy či symboly, které poukazují na vyšší svět, působí na mnohého odcházejícího svým zvláštním způsobem: obraz zmrtvýchvstalého Krista, madony, obraz oltáře, vznešené sakrální stavby anebo nás předešlého milého člověka. Prvky vnějšího světa jako květiny a vůbec rostliny, které trpící už nejspíš v přírodě nikdy neuvidí, jsou tichými a obzvlášť milými přáteli. V zorném poli umírajícího by mělo krom toho být i okno, i kdyby z něho viděl jen kousek nebe či protějšího domu. Nesmí však ležet v průvanu. Sluneční světlo a elektrická svítidla by měly být zacloněny, i když má umírající oči zavřené. Oslnění pocitově obtěžuje. Požadavek na klid platí i o telefonu v úmrtní místnosti, o profánních hovorech; samozřejmě je zcela absurdní zapnout rádio, počítač nebo televizi. Nesmí tam být příliš horko ani chladno. Občas je dobré místnost dobře vyvětrat, ale okno by nemělo zůstávat stále otevřené. Pokud dochází k úmrtí v noci, je vhodné jen mírné rozptýlené osvětlení (podle zkušeností z hospiců se umírá často mezi půlnocí a pátou hodinou ráno. Domněnka: proudy probouzejícího se dne – ubývání temnot a brzký východ slunce, nese snad duše snáze).

Odcházející musí ležet v absolutním tichu, aby dokázal skutečně vnímat to, co k němu šeptem přichází z onoho světa. Možná se potřebuje soustředit i na to, co v něm uvnitř promlouvá a co naši předkové nazývali hlasem svědomí. Nebo jinak – může věnovat pozornost tomu, co mu chce sdělit jeho anděl.

Důležité je od mrtvého nechvátat

Po nastalé smrti je vhodné úmrtní místnost znovu uklidit a vyzdobit, a to tak, aby to i nyní odpovídalo našemu vztahu k zemřelému a snad i nové životní cestě, po které nyní kráčí. Kytice živých květů by měla být v blízkosti jak před smrtí, tak po smrti. Má to větší význam než okázalé mohutné kytice při pohřbu a u rakve, jejichž velikost a cena bývá mnohdy již motivována konvencí nebo prestiží. Ještě důležitější jsou ale naše myšlenky a pocity. Přičinlivost, vyřizování vnějších formalit, zrušení domácnosti a podobně by neměly příliš brzy zaplnit naše nitro. A už vůbec ne třídění věcí, co komu připadne. Mívalo hluboký význam, že se s věcmi zemřelého nesmělo po určitou dobu nijak nakládat. Tichá modlitba u lůžka zesnulého a čtení například z evangelia podle Jana, které může trvat hodiny a dny, nejsou jen pomocí pro zemřelého, ale mohou se stát i nejkrásnější útěchou pro pozůstalé. Mohou se přitom dostavit tiché zážitky se zesnulým a jeho bytost se nám přiblíží ze zcela nové strany.

Po úmrtí blízkého si dopřejme čas na rozloučení. Posaďme se na lůžko a pokusme se vnitřně zklidnit. Někteří zemřelí si podržují beze změny výraz, jaký měli při úmrtí. U jiných si možná všimneme, jak napětí povoluje a po tváři se šíří pokoj. Ve dnech po smrti probíhají ve fyzickém těle ohromné proměny, jež se odrážejí i na obličeji. Někdy se mění natolik, jako by odpovídal různým osobám: mladým, starým, ženám, mužům, džentlmenům, sedlákům, úzkostným, odvážným... Během tří dnů po smrti opakuje zemřelý fáze svého života a ty se mohou zračit na jeho tváři. Po této době vypadá opět stařecky. Kdysi to býval teprve čas uzavřít rakev. Po tyto tři dny by si měl člověk uvědomit, že zemřelý prožívá s neuvěřitelným údivem obrazy svého života a není ho záhodno při tom rušit. Máme-li tu potřebu, provázejme ho svými myšlenkami na jeho pro nás nezřené cestě. Nechme se vynořit vzpomínkám na naše setkání. Neopouštějme co nejdéle tělo.

I když je pro nás odchod blízkého člověka těžký, snažme se pochopit, že do lidského života nemusí vstoupit žádná ztráta, která by nás nepostavila správně, vhodným způsobem do osudových poměrů, zkušeností a zocelování se. Někdy nám z toho sice zmírnění bolesti nevyplyne, ale přinese nám to snad další porozumění životu.

Bývá zvykem zavolat lékaře a pohřební službu co nejdříve. Může však být dobré nechat tělo ještě nějakou dobu doma (nikdo nám nedokáže, že jsme byli v čase úmrtí doma) a přivolat přátele a příbuzné, aby se se zemřelým rozloučili, pokud chtějí. On ještě nějaký čas vnímá, jako by měl i fyzické uši. Můžeme mu zazpívat, popovídat si, poděkovat mu. S pohřební službou se na času odvozu můžeme domluvit. I když je se zařizováním všeho potřebného dost starostí, nalezněme si čas na klidné rozloučení se. Někdy je pro přátele, kteří bydlí daleko a nemohou přijít a rozloučit se, mnohem těžší pochopit, že dotyčný zemřel. Připadá jim to neskutečné. Může jim pomoci, když se pořídí fotografie mrtvého těla. Pak dokážou vstřebat něco z míru a pochopit, že opravdu zemřel. I k vlastní smrti míváme někdy postoj zbytečně vzdálený, jako k nenávratné prohře, kterou se stejně nemá cenu zabývat. Je to škoda pro nás samé. Uhýbáme před tím, že i toto bude naše prožívání, naše umírání, naše stavy vědomí. Pak nebudeme sami sobě rozumět. Je proto nutné se na vlastní smrt připravovat mnohem dřív, než vznikne její riziko. Umírání bude pak lehčí.

Pokud jsme nahlédli k základům působení Kristovy mise, vidíme, že Kristus nám umožňuje takový vztah k našemu osudu, při kterém přes všechny zkoušky pociťujeme zář dobré hvězdy nad svým životem. Poznáváme pak působení Krista v době našeho života zde, i v čase našeho posmrtného putování. Některým lidem, kteří prošli klinickou smrtí, se zjevil v souvislosti s panoramatem života. Upozornil je na dvě nejdůležitější věci v životě: vyvinout sebepoznání a lásku. Pohled na uplynulý život se tím prohlubuje. Později pomáhá duši, aby procitla z omámení nezvyklého bytí v duševní říši. Spojení s Kristem dává duši také sílu, aby snášela strádání a bolesti tohoto stavu a poznala je jako nutné pro vlastní růst. Největší pomoc však poskytuje Kristus člověku při přechodu do duchovního světa. Převezme a přechová špatné plody jeho minulého života do doby, kdy člověk sám bude schopen je vyrovnat.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2013.