Mnoho historických pramenů odkrývá minulost a dění v místech, kde dnes proudí davy turistů na Pražském hradě. Pitoreskní domky, o nichž lze jen stěží věřit, že tu bydleli lidé, činí ze Zlaté uličky zvlášť vyhledávanou lokalitu.

Ale navzdory oněm pramenům zůstává stále ještě mnoho otazníků, jejichž odpovědi můžeme jen dohadovat, a je pak jen na nás, pro kterou variantu se rozhodneme, nebo čemu chceme spíše věřit.

Bydleli zde zlatotepci nebo Červení střelci?

Ulička se jmenovala původně Zlatnická, protože v domečcích nalepených na hradby prý žili zlatotepci. Vzhled uličky byl však patrně jiný. V nynější podobě existuje až od dob Rudolfa II., kdy císař povolil stráži zvané patrně dle šatu Červení střelci, aby si pod klenbou tak zvané Vězeňské chodby vystavěli své domečky. Vzniklo tak sedmnáct domečků, v nichž bydlela hradní stráž až do roku 1784. V tomto roce Josef II. stráž zrušil a domky byly uvolněny pro hradní služebnictvo. Tolik historické prameny. Jenže jaký by to byl život, kdybychom nepopřáli sluchu také legendám a mýtům.

Smutný osud alchymistů ze Zlaté uličky

Na rozdíl od dokumentů, legendy hovoří jinou řečí. Podle legendy už za Rudolfa II. měli někteří z alchymistů sídlo právě zde. Nevíme, kteří to právě byli, ale je známo, že byli soustředěni v tak zvané Pražské alchymistické akademii, kam se nedostal hned tak každý. Jakýmsi kádrovákem akademie byl Tadeáš Hájek a ten vyzkoušel každého uchazeče, patří-li mezi vybrané. Tlačilo se sem totiž mnoho podvodníků, a tak měl pan Tadeáš plné ruce práce.

Podle pověsti bývaly za odhalení podvodů vysoké tresty. Spisovatel Gustav Mayering, který se historií hradu ve svých povídkách zabývá, píše o shazování provinilců do Jeleního příkopu, kde tenkrát pobíhali medvědi, takže se prý medvědi živili "masem zasvěcenců". Existuje též pověst o stávce alchymistů, kteří prý byli nespokojeni, že nemají zajištěn volný pohyb po hradě, a jsou ve Zlaté uličce jako v ghettu. Ostříhali si vlasy a vyházeli své nářadí z oken. Za to prý byli potrestáni tak, že je císař dal vsadit do klecí a ty pověsil v Jelením příkopu na stromy, kde následně stávkaři zemřeli hladem a žízní.

Vraťme se na chvíli k doloženým faktům. Alchymistická činnost byla za Rudolfa II. ve velké oblibě. Provozovali ji i někteří bánští úředníci a hejtmani, což jim bylo vytýkáno. Samo členství v alchymistické akademii nebylo ještě žádnou zárukou bezpečí. Stalo se, že jeden z členů byl obviněn ze špatného hospodaření s císařskými fondy a vsazen do Bílé věže. Tam skončil i další adept, jemuž se podařilo císaře vyléčit jakousi tinkturou, ale když mu došla, nedokázal již vyrobit novou.

Neveselý osud stihl i dva novodobější alchymisty, kteří sídlili ve Zlaté uličce koncem 18. a počátkem 19. století. Právě zde se pokoušeli vyrobit zlato. První z nich, bývalý profesor filosofie Uhle, zahynul při jednom ze svých pokusů, který skončil tragicky výbuchem, prý na svatodušní neděli v roce 1831. Špatně to prý dopadlo i s jeho kolegou, baronem pocházejícím z jižních Čech.

Alchymistické celebrity

Kádrovým sítem Tadeáše Hájka prošli i vynikající astrologové, jako byl Tycho de Brahe, pohřbený v Týnském chrámě na Staroměstském náměstí, a Jan Kepler, proslulý svými horoskopy. Těch Valdštejnovi zhotovil hned několik, ale všechny jen do roku 1634. Dál odmítal pracovat, neb hvězdy prý byly později příliš nepřátelské. Zavraždění Albrechta z Valdštejna v tomto roce se již nedočkal, protože sám zemřel pár let předtím.

Nejfantastičtější celebritou ze světa pražské akademie byl Edward Kelley. Do Prahy se dostal přes Polsko a již bez obou uší. Ty mu byly odříznuty za jakési podvody už v Anglii. Oblíbil si ho zejména Vilém z Rožmberka a obdaroval ho štědře deseti obcemi a dvěma hrady v okolí Jílového. Během pobytu u dvora si Kelley zakoupil další nemovitosti, včetně pivovaru. To vše byly odměny za velmi zdařilé transmutace a následovalo povýšení do rytířského stavu poté, co byl přijat mezi české šlechtice. Jeho hlavním trumfem měl být tzv. filosofický kámen, který však byl stále jen prázdným pojmem.

Jak lehce Kelley nabyl, tak lehce pozbyl. Zabil soupeře v souboji a byl uvězněn ve věži Chuderce, ze které se pokusil uniknout a zlomil si přitom nohu. Na intervenci samotné anglické královny a Viléma z Rožmberka byl propuštěn, ale po smrti Viléma znovu uvězněn v Mostě. Nezdařený útěk, při němž si zlomil druhou nohu, byl jeho poslední. Zemřel po požití jedu.

Střed světa, nebo jenom střed Prahy

V jedné z povídek knihy "Neviditelná Praha" píše už zmíněný Gustav Mayering o domě "U poslední lucerny", který se má nacházet právě ve Zlaté uličce. Tento dům ovšem nevidí každý, jen ti, kdo jsou rozeni v neděli, a to ještě jen panuje-li velká mlha.

V oné povídce se kdosi ocitl v noci a mlze ve Zlaté uličce a nemohl z ní najít východ. Klepal a zvonil na zvláštní dům, ale dovnitř se nedostal. Konečně nalezl východ z uličky a spěchal domů. Když se vrátit do těchto míst za denního světla, nalezl místo domu jen zvláštní plochý kámen. Podle legendy je pod tímto kamenem skryt poklad, který prý střeží sám Metuzalém. Záhadný kámen upomíná hned na dvě souvislosti a nabízí dvě vysvětlení svého původu. Jednak se v minulosti takové kameny ukládaly do země tam, kde později mělo vzniknout město, nebo aspoň větší uskupení. Kámen měl uzavírat hlubokou jámu, zvanou mundus. To měla být brána k podzemským bohům a bohyním. Jak píše kronikář Hájek, byl podobný mundus nalezen ve třináctém století na Malé Straně. Kámen zde zakrýval jámu, z níž prý šlehaly plameny neuhasitelného ohně.

Je tu ještě výklad druhý, který má s prvním společné to, že má být jakýmsi dělícím předmětem mezi podzemským a nadzemským světem. Tato druhá legenda je dokonce dávána do spojitosti se založením Prahy.

Prajaga deva nebo Praga

Podle prastaré pověsti někdy kolem roku 700, tedy ještě před kněžnou Libuší, k nám z východu přes Ukrajinu přicestovalo poselství sedmi mnichů, kteří si říkali Sat bhajové. V hindštině se tak nazývá druh ptáků, létajících v hejnech po sedmi. Tito mniši přicházeli prý z indického Allahabádu, jehož původní název zněl Prajaga deva, čili místo, kde se setkávají bohové. Hledali zde místo, které by se podobalo městu, odkud přišli, aby zde snad založili sesterskou lokalitu. Podle téže pověsti tu zaseli rýži, ale dál už se opět výklad liší.

Podle jednoho nešlo o rýži, ale o semena jalovce, který je pokládán za mystickou rostlinu. Podle druhého též nešlo o rýži, ale o obilná zrna. Zde je třeba vzpomenout rituál starých Slovanů, kteří pražili obilí na posvátných místech, nazývaných pak pražiště, čili praga.

Souvislost s těmito dvěma výrazy a názvem našeho hlavního města nechť si každý vyloží podle svého.

Sat bhajové a Asijští bratři

Chceme-li být spravedliví k různým výkladům, nutno ještě upozornit, že název Prajaga déva, či spíše jen první slovo, možno také překládat jako brána nebo práh. Taková místa, kde se měla otevírat brána k jiným světům, bývala označována kamenem a již jsme opět u kamene ze Zlaté uličky.

Již dvakrát jsme zde uváděli Gustava Mayeringa, nyní bychom ho měli citovat po třetí. Mayering pokládal za hotovou věc, že jakýmisi následovníky nebo pokračovateli Sat bhajů je řád Asijských bratří. Tento řád, nazývaný též Rytíři světla, byla odnož Rosenkruciánů a Zednářů. Vznikli někdy v 80. letech 18. století a věnovali se zejména kabale a alchymii. Působili v Čechách a na Moravě a ze známých osobností měl mezi ně patřit hrabě Špork.

Druhá Zlatá ulička

Jen málokdo ví, že v Praze existovala ještě jedna Zlatá ulička, a to v Židovském městě. V jednom z domů uličky bydlel též starý žid Kálman, který měl krásnou dceru. Ta se tajně scházela s mládencem v zelených šatech, který k ní večer připlouval vždy, jak soudila, z druhého břehu. Když se o tom dozvěděl jeden její nápadník, prozradil otci, že jeho dcera Hana miluje vodníka. Otec chtěl přinutit dceru k domluvenému sňatku, ale ta raději skočila za svou láskou do vln Vltavy.

Sestra Kálmana bydlela také ve Zlaté uličce a byla porodní bába. Po nějaké době za ní zelený mládenec přišel a odvezl ji loďkou doprostřed řeky. Tam se s ní voda zatočila a ocitla se náhle před nádherným palácem. Ostatní si lze domyslet. Bába pomohla děťátku na svět a za odměnu si vybrala na radu neteře jen uhlí do zástěry. Jak se dostala na břeh, se neříká, ale jisté je, že když spěchala domů, něco uhlí vytrousila. To se ihned změnilo ve zlato. Teta si ze svého zlata koupila dům a ještě jí zůstalo. Svrběl ji ale jazyk, a tak prozradila bratrovi, že jeho dcera se má dobře, protože on se pro dcerku tuze soužil. Tím ovšem porušila slib, který dala. V tu ránu se její zlato proměnilo zpátky v uhlí, ale dům jí zůstal. A uličce, kde se našlo zlato, se od té doby říkalo Zlatá.

Z novějších časů Zlaté uličky

Vraťme se ale k té známé Zlaté uličce na Hradčanech. Pravděpodobně každý ví, že tu bydlel několik let známý spisovatel Franz Kafka. Již méně známé je, že tu žila ještě v první polovině minulého století vdova po lékárníkovi, která se zabývala ezoterikou a věštěním. Říkala si Madame de Thèbes a byla známá jako kartářka a jasnovidka. Do vlastní budoucnosti bohužel neviděla, protože denně prostírala k obědu i k večeři pro svého syna, který se nevrátil z válečné fronty první světové války. Nikdy se ho nedočkala. Za druhé světové války byla zatčena, protože předpovídala brzký konec války a prohru Němců. Při jednom z výslechů byla ubita.

Abychom ale neskončili tak smutně, ještě jednu příhodu, která není nijak záhadná, ale je zajímavá: V domku, v němž sídlila zmíněná věštkyně, byly koncem minulého století prováděny jakési stavební úpravy. Zjistilo se, že nad záchodovou šachtou je jedna cihla vsazena jen volně, nebyla přilepena maltou. Po vyjmutí této cihly se otevřel výhled přímo na Letohrádek královny Anny, který nechal postavit Ferdinand II. pro svou manželku Annu. Kdo dal připravit tento nečekaný výhled a kdo tudy vyhlížel na letohrádek Belvedere? To už se nikdo nikdy nedozví.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2013.