Psyché je zoufale nešťastná a potřebuje dobrou radu – okamžik otevření volající o pomoc, v němž hledáme možné cesty k nápravě. Psyché si zatím stanovila jediný cíl. Ví, že touží po hlubokém poctivém citovém vztahu založeném na vzájemné otevřenosti a oddanosti. A je ochotna pro to udělat cokoliv.

Aby získala zpět svoji lásku, svůj skutečný cit, musí v mýtu splnit téměř nesplnitelné úkoly, díky nimž se naučí odevzdat své chtění, lpění, a představy, které jí bránily pochopit to, co se vlastně v jejím životě stalo, jaký to má smysl a proč se to děje. Mnozí z nás však tak daleko jít nechtějí, chtěli by se svých duševních strastí zbavit pohodlně, bez obětování duševního pohodlí a beze změn ve vnějším světě. Zatím nevědí, že také touží žít ve stavu citového chápání, který je obrazem vyzrálého ducha. Psyché však taková není. Ani ta naše – buď její hlas umlčíme, nebo mu začneme naslouchat.

Naslouchejte své Psyché

V období vztahových a osobních krizí je nejvyšší čas, aby se člověk naučil své psyché naslouchat a začal se konečně zabývat sám sebou, protože si přestává rozumět a k tomu všemu se necítí vůbec dobře. Žije v pocitu, že ztratil něco velmi důležitého. Vnímá to sice jako partnerské odcizení, ale ve skutečnosti se způsobem života, jaký žil, odcizil jen sám sobě. Dělal a dělá věci, které dělat nechce, říká slova, které vyslovit nechce, chová se tak, jak nechce, cítí se tak, jak nechce a nemůže si pomoci. Jeho psyché má skutečně silný důvod k vnitřnímu pláči, zmatku a chaosu, do kterého se dostala. Chce zpátky svůj éros. Chce zpátky svůj ztracený cit, chce svoji lásku. Temné pocity, které jí svírají, nejsou pro ni dobré.

Další události se však odvíjejí podle toho, jakou cestu a způsob k řešení své životní situace člověk hledá. Cest a přístupů je mnoho. Psyché sama o sobě vždy byla jednotná, nikdy nebyla oddělena. Vždy se nacházela a nachází ve stavu sjednocení. To jen vědomí Já se od jednoty oddělilo. Proto mu nezbývá, než zvolit takový přístup, který staví mosty směrem k nevědomí. Po těchto mostech člověk vede oddělené vědomí k pochopení jádra naší lidské zkušenosti a pomocí uvědomělé praxe uvolňuje Já z podmíněnosti, která je a byla vždy jen otázkou neuvědomělosti těla, myšlení i cítění. Duch je svázán tělesností, smyslovou touhou, svázán myšlením a cítěním. Není svobodný. Svoboda je poznání, že za hranicemi těla, myšlení a cítění, existuje jednotná inteligence, z níž vše projevené pochází. Jednoduše řečeno, lidské vědomí Já je ohraničeno, resp. žije v ohrádce spoutané komplexem ego-osobnosti, v pocitu stísněnosti a oddělenosti. Proto je vědomá kultivace vztahů neodmyslitelně spojená nejen se vším tím, co je venku projevené, ale také s tím, co se skrývá v nevědomí, a co ve skutečnosti svazuje zevnitř naše vědomé postoje. Jung nazval tento proces individuace, půjdeme-li dál na východ, můžeme tento proces nazvat třeba návratem k probuzení či sjednocením.

Rozpadající se vztah je příležitost k sebepoznání

Zcela jednoduše můžeme další cestu Psyché označit za pouť, na níž nachází sama sebe, pokaždé v nové a širší vědomé podobě toho, čím doopravdy je. Musí se připravit na změny vědomí. Vědomí od teď bude klíčové slovo v jejím životě, nejen myšlení, nejen cítění, ale skutečné vědomí toho, čím vším ona sama je. Pokud má náš příběh mít skutečně transformační charakter, nemůže se zastavit Psyché v poznání tak, že si třeba najde jiného partnera a zahalí se do nové představy či iluze. Rozpadající se vztah je příležitostí k uvědomění, nikoliv jen pouhým hrobem zapomnění. Je přímo voláním po poznání.

Zde na tomto místě by se slušelo, abych Psyché nabídl tři úkoly, které má splnit, aby dosáhla zpět své celistvosti prozřením iluzorní oddělenosti. Pokusím se o to. Možností a metod, jaké jsou modernímu člověku k dispozici, je jistě bezpočet. Mnohé jsou úsměvné, mnohé velmi omezující, mnohé naopak. U těch, co fungují, jsem nacházel to, co mají společného. A je úplně jedno, jestli jsou tzv. východní nebo ne. Původ je absolutně nedůležitý. J. A. Komenský kdysi ve vztahu k sebepoznání moudře řekl: "Člověk se může učit číst ve třech knihách" – to jsou ony tři dovednosti, tři úkoly pro Psyché. Tou první knihou jsou moudré zápisky těch, kteří prošli cestu poznání před námi. Druhou knihou je vnější svět. Třetí knihou je vnitřní život. Číst v první knize není těžké, je to spíše jen otázka výběru. Výběr je důležitý nejen proto, abychom si dokázali vytvořit duchovně orientovaný životní styl, ale hlavně proto, abychom ve vědomí udrželi jednotící perspektivu života. Čtení v druhé knize není možné bez dovednosti čtení v knize třetí. Tady se Psyché ptá: "Jak číst sama sebe v knize vnějšího světa a vnitřního života?"

Uvědomění si sama sebe

Za hranicí vědomého světa se nachází živý psychický svět, který se domáhá uvědomění. Neprojevená psyché, kterou Jung kdysi technicky pojmenoval nevědomím, je sice neprojevená, ale to neznamená, že nepromlouvá. Musí se tedy nějak projevovat. A skutečně to dělá v bohaté symptomatologii. Projevující se nevědomou psyché ve formě tělesných pocitů, smyslových vjemů, emocí, myšlenek, představ, snů, obrazů a fantazií, lze číst přímo na těle a v nitru vhledem, či nepřímo – mimo sebe v projekci na osoby a situace vnějšího světa. A protože nejuchopitelnější objekt, kam se neprojevená psyché promítá, je lidské tělo, směruji ohnisko poznání ponejprv k uvědomění bohaté fyzické symptomatologie. Uvědomění si sama sebe na úrovni fyzických pocitů se mi jeví jako první a nezbytný krok. Jde mi o to, oživit vnitřní prostor těla a vnímání vlivu nevědomí na autonomní funkce lidského těla. To lze uvědomělou praxí vhledu. Vhled umožňuje směrování stávajícího vědomí k pozorování těla a tak skrze tělo objevuje jevy v nerozvinuté (symptomatologické) formě. Jakmile jevy osvítíme světlem vědomí, začnou se projevovat, symbolicky vnímáno – rozvíjet jako poupě na slunci. To je příměr, který naprosto přesně vystihuje povahu věci. Člověk se učí nahlížet – tedy pozorovat, rozlišovat a prožívat zároveň – fyzické pocity, které se v přítomné chvíli odehrávají v jeho těle. Tak se postupně svým vědomím propracuje i k nahlížení na pocity a emoce, jež náleží k přímým netělesným projevům psyché. Tímto způsobem vědomě rozvíjí prožívání, tedy i funkci cítění. Pokud je vědomí prožívání dostatečně rozvinuté, může adept začít s prožitkovou sebeanalýzou, ne dříve. Protože, jak jsem již uvedl: analýza totiž není výsledkem uvažování, nýbrž vyplývá z bezprostředně prožitého rozlišení jevů. Nahlížením do nitra může začít člověk poctivě budovat vědomí, ze kterého nahlíží (reflektuje) na to, co se v něm odehrává. To je ve (velké) zkratce osvětlení onoho pomyslného čtení v knize vnitřního života.

A co projevy nevědomé psyché a vnější svět, potažmo partner? Nevědomí má specifickou schopnost přenášet se na druhé osoby, v partnerství zvlášť nepříjemně intenzivně. To, co nazýváme zrcadlením, je promítáním nevědomé stránky nás samých do druhých osob. To, co vnímáme jako vnější svět a situace, ve kterých se ocitáme, je zobrazování našich nevědomých představ navenek. Když se navrátí bolestné pocity, promítají se vně a my napadáme partnera za to, že nám je způsobil. Tím v něm vyvoláváme jeho vlastní emoční bolest a ona začne napadat zase nás. Bolestné pocity nás nutí k opakovaným útokům a nutí partnera ke změně, ale je to jen zástěrka, která má přinést řešení vlastního utrpení. Číst sama sebe skrze partnerské projekce je dovednost nutná k probuzení z fáze vzájemného obviňování a napadání. Bez pochopení projekcí většinou vztah uhyne na věčné konflikty nebo lhostejnost.

Existují tedy vždy dvě cesty sebepoznání. Cesta vnitřním i vnějším světem. Ztracené vědomí – nevědomí lze tedy číst přímo – vhledem – a nepřímo skrze projekce. Prožitková sebeanalýza je přirozenou součástí přístupu, nikoliv jejím základem.

Je jasné, že čím více jste zbloudili na stezkách vnějšího života, tím větší úkol vás čeká. Neuznaný vnitřní duchovní svět žije i přesto, že mu náš člověk nedává prostor a nechápe jeho smysl. Přesvědčil jsem se o tom, veškeré lidské snažení, i když to tak z vnějšku nevypadá, ve svém důsledku směřuje k tomu, abychom v sobě objevili kořeny prastaré víry v Boha, víry v univerzální vědomý princip, kterému je podřízen skutečný lidský život. Hledat a nacházet vnitřní svět, hloubku sama sebe, je velká práce. Je to skutečné dílo, o němž se mnoho namluví, ale málo dělá.

A jak vypadá samotný konec hledání ve vztahu Psyché a Érose? Pojďme se vrátit k mýtu.

Vztahy a poznání k sobě nevyhnutelně patří

Stav sjednocení, čili propojení protikladů, je v nitru prožíván a nahlížen jako setkání s Jednotným či Bytostným Já, tedy s vědomím, které přesahuje formu myšlení, cítění i těla. Je to stav nejvyššího citového uspokojení. Tyto stavy přirozeně provázejí uvědomělou praxi sebepoznání. V mýtu se Psyché a Éros shledávají v upřímné lásce. Sjednocují se. Zkouška, kterou si prošli, jim umožnila nejen poznat jeden druhého, poznat se navzájem, ale hlavně poznat sama sebe. Poznat se ve chvílích nejtěžších. Síla lásky má přeci jenom kouzelnou moc, i když tomu rozum nevěří. Láska není ohněm pro myšlení, ale pro lidské srdce. To, co je pro rozum vhled, to je pro srdce láska, to je pro duši světlo. Rozlišujme i tak. A stav nejvyššího citového naplnění je popravdě zasloužený, neboť nebyl budován násilně, ale postupným poznáním. Nový vztah není již založený na podmíněnostech, jimiž byl svázán před poznáním. Není tu snaha vnutit svoji vůli druhému, ani se podřizovat nesmyslným partnerským požadavkům, ani žít pod vlivem rádoby starostlivé péče, která zastírala touhu mít svět a druhé v něm pod kontrolou. Jejich vztah je založený na hlubokém citu a ne na slepé zamilovanosti. Není o představách šťastné budoucnosti, ale o vědomí toho, že když se pohár společného života naplní, jsou ochotni vztah opustit, změnit formu a vydat se dál putovat neznámou krajinou a nechat se vést hlasem svého srdce. Vztahy a poznání k sobě nevyhnutelně patří. Jsou vzájemně propleteny. Vztahy jsou oním tajemným impulzem a výzvou k putování vlastním nitrem za dosažením citových hodnot, které se ego-osobnosti nedostávají.

Neb ten, kdo je zpraven o zákonitostech své duše, ten je sám v sobě. S tím to je a bude vždy v pořádku. Ten, kdo nepěstuje vhled do vlastní duše, zůstává nevědomým, nepoznává sám sebe. Nevědomci se necítí dobře nikde. Jsou nespokojeni všude a mezi všemi lidmi. Ale kdo má srdce a hlavu na pravém místě, ten vidí sebe v druhých a je spokojen všude a s každým. Když nežijete sami sebou, ale jen myšlenkami, ve skutečnosti jen překážíte sami sobě. Člověk má sám sebe vidět ve všech věcech, a učí se svoji mysl navyknout na to, že všechno s čím se setká, vychází z něj. Kdo je obrácen i do sebe, ten si toto naladění umí udržet. Když jste odděleni sami od sebe, jste odděleni i od všeho ostatního a kráčíte v osamělosti do náruče duševního otroctví.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2013.