Pohledů na reinkarnaci čili převtělování může být mnoho. V Indii převládá chápání reinkarnace tak, jak je podána v části eposu Mahabharáta zvaném Bhagavadgítá.

Text Bhagavadgíty je o několik tisíc let starší, než známé svitky od Mrtvého moře a je vlastně jakýmsi dialogem mezi vojevůdcem Ardžunou a jeho vozatajem Kršnou, pánem všehomíra. Ardžuna si před bitvou uvědomí, že každý z nepřátel, kterého v boji zabije, mohl být v minulém životě jeho synem či bratrem, a proto boj odmítá. Kršna mu však vysvětlí, že to věčné v člověku nemůže zabíjet ani být zabito. Duše člověka se nerodí a neumírá. Kršna pak ukazuje cestu k vysvobození duše z řetězu zrozování a umírání.

Rozhodující není čin, ale pohnutka

Na této cestě, která je v rozporu mimo jiné s některými asketickými cestami džinismu, se učí, že k opakujícímu zrozování nás neodsuzují naše činy, nýbrž egocentrické pohnutky, které k činům vedou. Opakem egocentrického jednání a tedy nejlepším prostředkem k vyklouznutí z pout reinkarnace, je nelpění na plodech činů. Kršnova cesta ke spáse je tedy založena na vzdání se žádosti.

Podle slov Kršny se duše při reinkarnaci nerodí ani neumírá, nýbrž přechází po smrti z jednoho těla do druhého. V Bhagavadgítě je tento přechod přirovnáván k přechodu, kterým duše prochází z dětství do dospělosti a pak do stáří. Známé Hnutí pro vědomí Krišny vysvětluje zase možnost přerušení reinkarnace tak, že je třeba, aby se vědomí duše sladilo se svrchovaným vědomím Boha.

Putování duše

Předpokládá se, že jemnohmotnou podobu svého těla v příštím zrození si vytváříme již v průběhu nynějšího života. Jemnohmotné tělo se skládá ze tří složek: mysli, inteligence a fyzického těla. Je to právě toto jemnohmotné tělo, které je jakýmsi nosičem, který po smrti přenáší duši z jednoho těla do druhého. Při smrti umírá dočasně tělesná schránka a její prvky se navracejí tam, odkud vzešly, oko slunci a dech větru. Duše ke své existenci tělo nepotřebuje, ale tělo bez duše je pouhá mrtvola.

Jako sama reinkarnace, tak i učení předpokládající oddělení duše i těla, bylo přečasto zpochybňováno. Tak třeba velký indický filosof Šankara, který žil v 8. století, je přesvědčen, že neexistuje žádná individuální duše. Oddělená identita člověka do Boha se odehrává jen v našem věření a realizuje se na nižší hmotné úrovni. Cílem pak je osvobodit se od tohoto klamu máji a meditací proniknout k vyšší rovině Absolutna. Poznání iluzorní povahy hmotného světa však samo o sobě nestačí – je třeba dospět k pochopení, že není duality, že i hmotný svět je obsažen v Absolutnu. Toto chápání je však vyhrazeno jen skutečně pokročilým na duchovní cestě.

Reinkarnace jako dar i poučení

Podle některých teorií je reinkarnace dar Boží milosti. Ač si to mnozí nezaslouží, je jim opakovaně poskytována příležitost k opravě a nápravě. Některá náboženská učení se drží dogmatu, že vše je závislé na našem zdejším konání a že pro hříšníky není jiná možnost než úpět v pekle. Podle indického pojetí je taková přísnost a nemilosrdnost neslučitelná s Nejvyšší bytostí, která oplývá nekonečnou milostí.

Reinkarance byla známa i v době Ježíšově a znali ji i první křesťané. Až ve 3. století, kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím říše římské, byla v rámci různých reforem z křesťanského učení vyškrtnuta. Už tenkrát však, stejně tak jako později i dnes, je poukazováno na to, že reinkarnace je daleko racionálnější, než učení o věčném zatracení. Kromě toho má daleko větší předpoklady odvrátit člověka od hříchu, než vyhrožování peklem. Víme dobře, že lidé nejsou černí nebo bílí. Nenapravitelných hříšníků je právě tak málo, jako bezhříšných světců. Věřícímu je tedy velkou útěchou, že učinil-li na tomto světě třeba jen malý pokrok v duchovním životě, bude moci v příští reinkarnaci od tohoto místa pokračovat dále.

Tak v Bhagavadgítě Kršna říká Ardžunovi, že úsilí o rozvoj vědomí, byť mělo za následek třeba jen nepatrný postup, může člověka uchránit před nejhrůznějším nebezpečím, totiž že v příštím životě klesne do nižší než lidské formy života.

Příběhy védské literatury

Starobylé posvátné indické texty přibližují čtenářům již po celá tisíciletí védské poznání. Jedním z oblíbených je Šrimad Bhágatavanu, klasický filosofický literární epos.

Následující příběh vypráví o králi Čitrakétu, který měl mnoho žen, ale od žádné z nich se nemohl dočkat vytouženého syna. Konečně mu královna Krtadžuti za pomoci mystika Angiry darovala syna. Králova radost neznala mezí, avšak dlouho se ze synka netěšil. Brzy, k nezměrnému zármutku všech, dítě zemřelo. Král povolal dva mudrce, aby se pokusili synka vzkřísit a jeden z nich mystickou silou skutečně dokázal povolat duši zpět. Dítě se posadilo na loži a počalo mluvit, nikoli však jako malý chlapec, nýbrž jako osvobozená duše.

K údivu všech přítomných pravil, že je věčnou bytostí, která vstoupila do těla syna krále Čitrakétu, avšak jeho pravým otcem je Nejvyšší Božství. Tak je tomu u každého člověka. Pozemské svazky nás spojují jednou s tím a podruhé s oním, ale to jsou jen prchavé obrazy, které vznikají a zase zanikají. Živá bytost je věčná a nemá vztah s žádným otcem nebo matkou. Cílem nás všech je vymanit se z kolotoče trestů hmotného života a vrátit se k Bohu. Chlapec domluvil a jeho tělo se skácelo bez života. Čitrakétu byl smuten, ale již nenaříkal, poučen o prchavosti otcovského vztahu. Tato zkušenost ho naučila odložit náklonnost vedoucí k bolesti, strachu a zármutku.

Z téhož pramene pochází také další příběh, který vypráví o bráhmanském knězi Adžamilovi, který zbloudil na své duchovní cestě, protože se velice zamiloval do prostitutky. Opustil mladou ženu a začal žít hříšným životem, živil se loupežemi a hazardní hrou. Žil tak dost dlouho a s hříšnou ženou měl deset synů. Nejmladšímu dal jméno Náradžan, což je jedno z jmen boha Višnu. Když mu bylo už osmdesát osm let, objevili se před ním tři poslové boha smrti, ale on nevědomky přivolal Višnudúty, sluhy Pána Višnu. Ti ihned zastavili Jamadúty v jejich konání. Rozvinul se rozhovor mezi těmito vyslanci života a smrti, v němž museli Višnadútové prokázat své vědomosti týkající se koloběhu zrozování. Poslové smrti poukazovali na to, že Adžamil měl možnost udělat v tomto životě značný pokrok a tuto možnost promarnil. Proto bude odveden k Jamarádžovu soudu, kde bude podle rozsahu své hříšné činnosti potrestán. Služebníci Višnuovi však Adžamila hájili. Odčinil své hříchy, když v okamžiku smrti volal Pána Višnu, což ho osvobozuje od jakéhokoli soudu. Visnudútové tak osvobodili Adžamila z pout smrti a ten se jim chtěl z vděčnosti poděkovat a poklonit, oni však zmizeli. Adžamil dostal za vyučenou a projevil lítost nad svými hříchy. Opustil prostitutku a uchýlil se do chrámu Pána Višnu, kde praktikoval bhaktijogu. Zemřel na břehu řeky Gangy, a když opustil své pomíjivé tělo, získal opět svou věčnou, duchovní podobu.

Pod vlivem hypnózy

Také v dnešní době lze hovořit o celé řadě příběhů vyprávěných tím, kdo se ponořil do hluboké minulosti svých minulých životů. Tento stav lze vyvolat na příklad hypnotickou regresí a existuje pro něj v angličtině terminus technicus – OBE, out of body experience, zkušenost mimo tělo. Takovou zkušenost vlastně zažíváme každou noc ve spánku. Neobyčejné a mimořádné zážitky jakoby oddělení od těla bývají někdy zaměňovány s NDE (zkušenosti blízké smrti) a objevují se při umírání. Mají málo společného s reinkarnací, pouze ono oddělení, chceme-li, duše od těla. Odchod z těla, které ještě zcela nepřestalo fungovat, bývá přirovnáván k automobilu opuštěném řidičem, avšak stále ještě v chodu. Motor poběží dál, dokud mu nedojde benzin. Potom se zastaví, pokud se ovšem řidič nevrátí.

Vraťme se však k hypnotické regresi, která dokáže vyvolat u některých osob vzpomínky, kde byli a žili až do nejmenších detailů a podrobností. Někdy hypnotizovaní hovoří dokonce jazyky, které neznají, ba dokonce i starými nářečími, jaká se najdou jen v historických záznamech. Takových zdokumentovaných příkladů však není mnoho. Někdy také dojde k překvapivým případům.

Případ Briday Murphyové

Před asi šedesáti lety plnil stránky novin příběh Briday Murphyové. Klientka zkušeného hypnotizéra, Virginie Tigheová, si při jedné regresi vzpomněla, že byla irskou ženou, žila v Belfastu a zemřela ve stáří 64 let. Popsala do detailu dům, v němž žila, a i jiné události svého života v Irsku. Novináři, kteří se vydali po stopách příběhu domnělé Briday do Irska, však nenalezli žádný důkaz o její existenci. Objevili zato, že Virginie Tigheová žila v útlém dětství v domě, který se podobal domu Briday tak, jak ho líčila v hypnóze. Pak ale zjistili cosi ještě důležitějšího. V domě, naproti tomu kde bydlela, žila irská žena, jejíž jméno za svobodna bylo Briday Murphyová. Dá se tedy soudit, že to, co Virginie popisovala jako vzpomínky na minulý život, byly vlastně zážitky z dětství oděné do totožnosti sousedky, jejíž jméno zůstalo pohřbeno někde v podvědomí.

Ospravedlnění existence zla

Některé případy podvodů, ať již záměrných nebo nechtěných, nejsou samozřejmě vyvrácením teorie reinkarnace. Naproti tomu i případy ověřených a potvrzených vzpomínek na minulý život nepřinášejí zpravidla hlubší poznatky. Sama teorie převtělování však může vést k vlastním závěrům, jaké mohou příznivě ovlivnit náš život. Tak známý spisovatel Walter Somerset Maughan píše ve své knize "Na ostří nože": "Napadlo vás, že reinkarnace je zároveň vysvětlení i ospravedlnění existence zla ve světě? Pokud zlo, kterým trpíme, je výsledkem hříchů spáchaných v našich minulých životech, můžeme ho snášet odevzdaně a doufat, že budeme-li v tomto životě usilovat o ctnost, naše příští životy budou méně trpké."

Užitečnost védských spisů

Cílem každého by mělo být ovšem nikoli vytvoření dobrých podmínek karmy pro příští zrození, nýbrž uniknutí z jejího koloběhu. Tomu nás učí prakticky a srozumitelně védy. Inteligentní člověk se může přibližovat soustavně vyšším stavům vědomí. Pochopením nauky o reinkarnaci se osvobozujeme od karmy a vracíme se do oblasti blaženosti, poznání a věčnosti. Jak praví Kršna v Bhagavadgítě: "Ten, kdo dosáhne mého sídla, se již nikdy znovu nenarodí."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2013.