Z mých dvou kocourů jsem za větší osobnost vždycky považovala Billu. Je to všemi mastmi mazaný oranžovobílý hezounek jak z fotografie v kalendáři, společenský nezbeda, který se nechává drbat na bříšku a okamžitě se skamarádí s každou návštěvou: "Ahojky! Já jsem Billu! Hezký jméno, viď! Rád tě vidím! Že mám krásný bříško?" Ale přesto to byl jeho bráška Henry, ten "natvrdlý", bílý se zrzavými skvrnami a mohutnými tlapami, který mi v létě roku 2003 zachránil život.

Byla jsem v našem letním srubu u jezera v New Hampshire, kam jsem pravidelně jezdila už od roku 1950, čili od roku svého narození. Jednou odpoledne koncem července jsem seděla na zahradě a četla si. Byl slunečný den, suchý vzduch, u břehu jezera líně pleskaly drobné vlnky. Když jsem zaslechla Henryho typické zavrkání, vzhlédla jsem a uviděla ho sedět na okénku u koupelny. Upřeně mě pozoroval. Přišlo mi to divné, protože na tom místě jsem ho ještě nikdy neviděla, a především touhle denní dobou s železnou pravidelností spal. Ještě párkrát na mě vykřikl, tak jsem na něj houkla: "Nazdárek, Henry!" a vrátila se ke čtení. Nepřestával na mě volat.

Náhle jsem si uvědomila, že pravou nohu i ruku mám zvláštně zdřevěnělou. Rozhodla jsem se, že si zaplavu a rozhýbám to. Jezerní voda zabrala a pocit ochromení mi z končetin zmizel. Ale něco nebylo v pořádku a Henry to věděl. Celý večer mě obcházel a v noci spal na polštáři u mého levého ucha; na tom místě ještě nikdy nespal, obvykle se mi natáhl po boku a Billu se mi ovinul kolem kotníků. V noci jsem se párkrát probudila a cítila se naprosto děsně: trápila mě žaludeční nevolnost, závrať a byla jsem úplně dezorientovaná. Jo, holka, vypadá to na šerednou virózu, pomyslela jsem si. Do rána nevolnost zmizela, ale opět mi znecitlivěla paže a noha. Henry mě šťouchal do ramene. Vstala jsem a hned zase upadla. Přesto se mi povedlo se zvednout a tentokrát jsem rovnováhu udržela. Mezitím už Henry hlasitě vyl. Něco bylo špatně. Strašný průšvih. Uvědomila jsem si, že bych se měla co nejrychleji dostat do nemocnice. Pak jsem došla k nejpitomějšímu rozhodnutí svého života; nechtěla jsem vylekat manžela, takže dvaadvacet kilometrů dlouhou cestu do nemocnice jsem ujela sama. Jakoby zázrakem se mi nic nestalo. V nemocnici mě nejdřív nechali čekat a potom se mnou zdlouhavě vyplňovali formuláře, protože jsem nevypadala nemocně – jenže pak to vypuklo. A já se konečně dozvěděla, co se Henrymu nezdálo a co vycítil už včera: během posledních čtyřiadvaceti hodin jsem postupně prodělala několik mrtvic.

Následující deset dní si vybavuji jen jako v mlze. Po dvou dnech mě převezli do nemocnice v Bostonu. Ucpala se mi céva v mozku, což mě bezprostředně ohrozila na životě. Když jsem lékařům vyprávěla, jak mě Henry na můj stav naléhavě upozorňoval, upřímně je to dojímalo. "Zachránil mi život," líčila jsem pak zajíkavě manželovi. Jeden lékař navrhnul, ať manžel přinese Henryho na návštěvu, ale nakonec jsme se dohodli, že ho nebudeme zbytečně stresovat. Neměl cestování rád a nemocniční pachy by ho lekaly. Však ho uvidím za pár dní.

Od té doby uběhl rok. Měla jsem neuvěřitelné štěstí: mluvím i chodím normálně, jen se rychleji unavím, ale to mi poskytuje vítanou záminku lehnout si odpoledne s kočkami a zdřímnout si mezi jejich kožíšky. Henry a Billu oslaví v listopadu páté narozeniny. Jako vždycky jim uchystáme oslavu a předložíme jim něco dobrého. Určitě mi dají svou lásku najevo stejně jako každý den: Billu se překulí a vystrčí svoje bříško a Henry zavrká, skočí mi na klín a oddaně ke mně vzhlédne.

"Jak jsi to poznal"? ptávám se ho občas, ale on mi odpoví jen hlasitým temným předením. Mně to samozřejmě nevadí, protože kdykoli si pohlédneme do očí, rozumíme si beze slov. Sedáváme tak, už ne kocour a žena, ale dvě stvoření, která by pro sebe navzájem udělala cokoli, všechno na světě.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "6/2008".