Mnohokrát jsem si v našem středisku péče o seniory říkal, že často i přes svoji chudobu měli pestřejší a pro život příznivější dětství. Měli větší volnost, průšvihy, radosti i odpovědnost. Naučili se hledat si způsob chování ke všemu, co je potkávalo, a vždycky si poradit. Největší síla byla v přirozenosti a improvizaci. Ta je pak provázela celý život.

Tehdy bylo velké štěstí žít jako dítě. Dnešní generace často vychovává chráněné děti, nejlepší chytráky a zároveň bezradné neurotiky a agresory, počítačové experty a zároveň duševní nedochůdčata… Čest výjimkám. Do dětí se investuje jako do kapitálu. Rodiče se stávají manažery svých dětí. Když dítě ve škole něco provede, udělají malér spíše učitelovi, místo dítěti.

Zatímco děti jsou dnes dříve dospělými, nejen biologicky, ale i mentálně, co se týče chování, mnozí dospělí ze samého strachu před stárnutím se křečovitě stylizují do mladšího věku a tím nevyvíjejí přiměřené hodnoty jako je zrání, laskavý nadhled, moudrá rozvaha a důstojnost. U některých herců oceňujeme, že uměli zestárnout. Tak jako byli přesvědčiví za mlada, jsou opravdoví i ke stáru. Naopak spíše trapné je, když se někteří snaží chovat stylem mladších. Je to někdy tak i u nás ostatních.

Stáří by nemělo být úzkostnou křečí

Stáří je strastiplné, pokud člověk současně s tendencí odumírání tělesnosti neprobouzí nové vnitřní síly, ale křečovitě se upíná na své tělo, společenskou roli, prostupuje se pocity osamělosti, sebelítosti, bezmocnosti, existenciální úzkosti lidstva, stesku po ztrátě či omezení sexuality, bilancování svého života jen z té stránky, ze které mu bylo snad ublíženo atd.

Pasivní unášení se konvenčními zvyklostmi, materiálními náhledy, fetišizace konzumního životního stylu vede ve stáří, v zimě našeho života, k ledovému ztuhnutí a mrazivému strachu ze smrti, ke křečovitému hlídání své tělesné kondice, k falešné snaze o dohnání čehosi ztraceného zase jen materiálními myšlenkami nebo činnostmi. Nastolování pocitů mládí jen vnějškovým způsobem, například zkoušením nejrůznějších "zaručených" diet, domnělým zkrášlováním skrze přehnané a nekritické používání kosmetických šidítek, sebestředné opatrnictví… – to vše je jen bezcennou náhražkou poctivého zrání a přijetí věku jako přírodní danosti. Stáří pak není požehnáním, ale úzkostnou křečí a stále méně soudným zavíjením všech aktivit do černé perly svého ega. Naopak pěstování vyšších hodnot (okrajově snad doplněné i nějakým tím zkrášlovadlem) vede k poznání, že duch a duše nestárnou.

Stále častěji dnes ale vídáme typ nemoudrého starce, pyšnícího se svými požitky a výkony v mládí, zejména sportovními a sexuálními, kvantita je na úkor kvality, a od určitého stádia zlomu se objevuje stesk za požitky mládí – "všechno je pryč", protože člověk dokázal jen zestárnout, ale ne zmoudřet. Nenalezl svou seberealizaci, niterné zázemí a sebepoznání ve zralosti.

Je vždy k užitku průběžná nenásilná příprava na stáří už od středního věku. Stárnutí lépe přijmeme, pokud jsme se s ním učili počítat a vyrovnávat už v předstihu. Předpokladem je výchova mladého člověka k tomu, aby prokazoval stáří úctu. Ovšem výchova nikoliv suchým autoritativním nabádáním a napomínáním, spíš by to měl být tvůrčí respekt. Předpokládá to ovšem, že existuje alespoň malé procento seniorů, kteří skutečné úcty zasluhují. Úctu však můžeme mít i k cizí bolesti. Zhoubné je i nynější pachtění se být "in" nebo "cool". Namísto ohně nadšení je ideálem chladný vševěd a všeuměl. Člověk by měl být naopak celý život, tedy už od dětství, trvalým žákem, nadšencem a obdivovatelem. Úcta a úžas ke zkušenějším by měly zůstávat od dětství až po stáří.

Správně využít duševní sílu

V době zralosti životního podzimu máme cítit, myslit, mluvit i jednat s plnou sebekontrolou a sebekritikou. Máme uvážlivě měřit a zkoumat dokonalost plodů své denní fyzické a duchovní práce, práce citové i mentální. Máme již cílevědomě jít vstříc k síním neznáma a napravovat své životní poklesky a chyby. Doplňovat nedostatky charakteru, abychom mohli klidně stanout ve chvíli svého odchodu před majestátem smrti, nebo – pro někoho – před Boží tváří. Proto jakékoli uhýbání před poznáním pravdy o sobě, falešné sebe obhajování a obcházení zodpovědnosti, je tou největší pastí, kterou můžeme sami sobě připravit, je tou nejpohodlnější cestou k předsmrtnému i posmrtnému nepokoji.

Ve stáří se duševní síly uvolňují a osvobozují od těla a jsou tím více k dispozici hlubšímu niternému vývoji. U leckoho se rozvolňuje nejen pocit ztotožnění se s tělem, ale posléze i s duševními prožitky a přichází úlevná odpoutanost, nezávislost na životě a smrti. To ovšem není na překážku aktivní moudrosti pro svět, spíše jí dodává stálosti, jasu a síly, podobné nerušenému klidu a tiché koncentraci v období zimy.

Život kolem šedesátky

Na prahu stáří, krátce před šedesátkou až pár let po ní, přichází těžké, ale významné období: to, co člověk niterně vydobyl jako své hodnoty, ideály, poklady moudrosti, se skoro zhroutí, propadne, zpochybní jako téměř bezcenné. Musí to být znovu prožito a nově nalezeno. Jako by slunce, které po celý den jen slaběji či silněji probleskovalo skrze mraky, se nyní zcela schovalo, aby v podvečer vyplulo a rozzářilo se nad plně přehlednou krajinou. Často se v tomhle věku otevřou i nové obzory, nové možnosti práce s dosavadními kvalitami, nové aplikace vydobytých a očištěných duchovních hodnot. Večerní jas osvětluje z nového úhlu mnoho nového, co i poctivě přemýšlivému člověku dříve unikalo, včetně kvalit druhých lidí a třeba umění i hvězdného vyzařování kosmických dálek.

Po šedesátém roce by se měly vynořovat nad obzorem duše otázky o posmrtném životě a člověk by je skutečně měl promýšlet, aby se řádně připravil pro svůj budoucí život člověka sfér. Neměl by nerozumně odhánět tyto impulzy Neptunu. Nad chaosem sil, jež získal ve světě zkušenostmi předchozího života, by měl zvítězit uspořádáním celé duchovní, duševní i životní žně. Měl by přemýšlet, má-li ještě osudové dluhy, které by mohl nyní splatit, i kdyby to bylo už jen mentálně, tedy pochopením a nabytím správného postoje. I to vede k radostným nebo alespoň harmonickým posledním údobím zdejšího života.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2013.