Důvěra

Tenhle příběh vyprávěla jedna mladá matka, vyprávěla ho člověku, kterého vůbec neznala. Proč? Možná ten příběh měl být sdělený, aby se nerozplynul. Celý svět je plný příběhů, u kterých by byla škoda, pokud by se měly rozplynout, říká přítel básník.

Ta žena lapala do dechu, vezla kočárek s dítětem a spěchala. Pak se zastavila a oslovila člověka, kterému "toto" prostě musela říct, tomu, kterého náhodou potkala…

"Představte si, že jdu tamhle po ulici, tady s dítětem, pospíchám a říkám mu: ‚Za chvíli budeš u babičky‘…, dítě si vrní a já najednou ucítím strach, ne že bych byla nějaká vyděšená ani nějaká statečná, prostě myslím si, že jsem normální ženská a najednou: strach.

Došla jsem tam k tomu rohu, vidíte, tam jak stojí ten náklaďák, jak je u toho domu lešení, a ten strach byl pořád větší a větší a já jsem vůbec nevěděla, co se to se mnou děje. Já přece nejsem neurotička. A najednou mi něco řekne: zastav se.

Nevím, co mi to říkalo, ne to nebyl ‚hlas‘, nemám hlasy, nejsem schizofrenička, kdepak. Vlastně to vůbec hlas nebyl, jenom pokyn, jenom takové vědomí, že se musím zastavit a tak se zastavím a říkám si, huso, proč ses zastavila, vždyť jsi mohla jít dál, spěcháš a tady stojíš a v tom najednou hukot a ulomil se kus římsy a žuchnul akorát tam, kde by byl kočárek, kdybych neměla ten nápad, že bych se tam byla zastavila a – já vůbec nevím, co jsem zmagořila a zastavila se a… proč… proč…"

Chvíli mlčela.

Dítě spalo. Ničeho si nevšimlo – spalo, ani se nevylekalo. Velice spokojeně spalo.

Žena ujížděla s kočárkem, …rozčilená, rozčilená…

Asi jí přišlo hloupé, že se neznámému zpovídá.

Kolik podobných příběhů jsem už vyslechl. A pár jsem jich zažil. Jsou nevysvětlitelné…? Jsou vysvětlitelné…? Radši o nich nemluvím. Kdo by věřil? Lidé jsou zvyklí věřit spíš černé kronice než věřit nějakým bílým zprávám. Ani těm nejbělejším…

Že je tu kdosi, kdo neopouští…

Být realistou znamená věřit na zázraky…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2013.