Dokáže-li psycholog nahlédnout do duše člověka a pomoci mu na základě toho, co z rozhovoru, anamnézy a výsledků potřebných testů zjistí, pak podobnou pomoc může poskytnout rovněž zkušený grafolog, jemuž k tomu postačí písemný projev pisatele.

Bývalý kriminalista a náš přední grafolog, Josef Burgr (87), se diagnóze z písma profesionálně věnuje několik desetiletí. Dnes sice už grafologické rozbory neprovádí, o své znalosti, bohaté životní zkušenosti i zajímavé případy z praxe, se ale rád dělí nejen ve svých úspěšných knihách, ale i v tomto rozhovoru.

Jaké cesty Vás ke grafologii dovedly a od kdy se jí zabýváte?

To byla vlastně z nouze ctnost. V roce 1945 jsem nastoupil ke Sboru národní bezpečnosti a po pěti letech různého zařazení mne přidělili jako technika na kriminalistické oddělení. Kromě trasologie, která se zabývá zjišťováním stop z otisků bot, pneumatik, zubů atp., jsem se pak věnoval studiu na grafické průmyslovce, abych se seznámil s technikou tisku a uměl rozlišovat padělky. Asi po dvou letech jsem se začal věnovat také písmoznalectví a pomáhal při objasňování sebevražd. Nikdy bych neřekl, jak je náročné naučit se chápat písmo. Pomalu jsem se do toho ale dostával a začalo mě to přitahovat. Posuzoval jsem i dopis na rozloučenou nadějné herečky Jany Rybářové, (Anička Posedlá z filmu Stříbrný vítr, pozn. red.), která si v roce 1957 vzala život.

Jednou jsme řešili případ, kdy poslední dopis byl napsán na stroji. Udělal jsem, co jsem mohl, potvrdil, že stroj je domácí a podpis ženy pravý, přesvědčen, že vše je v pořádku. Můj nadřízený a učitel mě ale upozornil na závažný fakt, že podpis sebevrahů bývá většinou na levé straně nebo víc uprostřed, z čehož grafologie vychází už od svého počátku. Bylo to tak, že celý dopis byl fingovaný manželem, později usvědčeným vrahem. Tehdy jsem poznal, že grafologie má jiné zákony než písmoznalectví, a začal jsem se o ni víc zajímat.

Čím se písmoznalectví a grafologie liší?

Vycházejí sice ze stejného písma a stejných hodnot, ale pojímají a hodnotí ho jinak. Písmoznalec si všímá shodných nebo záporných znaků včetně markantních znaků, zatímco grafologie se na tento pohled nezaměřuje, ale všímá si třeba toho, jaké jsou mezery mezi slovy, spojování písma, což sice zajímá i písmoznalce, ale pouze ve vztahu k identitě.

"Nemyslete si, že jste takoví, jak si myslíte. Jste takoví, jak myslíte," řekl jste. Dala by se takto shrnout podstata grafologie?

Na tom je celá grafologie založená. Protože naše podvědomí uchovává vše, co děláme, myslíme i to, co nedáváme najevo a nepřejeme si, aby o nás okolí vědělo. Ani my si často nechceme přiznat své chyby a slabé stránky.

Co o nás písmo vypovídá?

Kvalitu našeho podvědomí. Dává najevo, co a jak myslíme. I když se zprvu snažíme dávat pozor na to, jak se písmem vyjadřujeme, později se zaměříme na samotný obsah, bez ohledu na styl a způsob písma. Tehdy se v něm začíná projevovat naše podvědomí. A přesně tam začíná práce grafologa.

Jak se potom písmo vyhodnocuje?

Když jsem se grafologii učil, a platí to pořád, bere se celá abeceda, písmenko po písmenku. Například všechna "a" se z rukopisu přepíší ve tvarech, v jakých se tam objeví. Někdo píše áčko dvěma způsoby, jiný deseti a další třeba patnácti. Všechny mají svoji grafologickou hodnotu. Dále se posuzuje řádkování, okraje, kde je umístěn podpis, jaké jsou horní a dolní délky, celkově jsou to stovky znaků, které nesmíte přehlédnout. Než se zpočátku udělá jeden rozbor, trvá to týden, později, když už máte nějakou zkušenost, to jde snadněji a tím i rychleji.

Dělá problém, píše-li někdo tiskacím písmem?

Ne, ale už tam není tolik způsobů hodnocení, což se týká i nového písma Comenia skript. I když se tu nějaké odlišnosti a signály také najdou, rozbor bude vyžadovat už jiné grafologické hodnoty, než jsou dnes. Chybí zde vlastnosti psacího písma – zejména vázání členění, výška každého písmena je jiná, dolní délky jsou různé atd.

Už když jsem začínal s písmoznalectvím, přišel jsem brzy na to, že většina lidí si své písmo vytváří podle sebe, bez ohledu na to, jak se ho ve škole učí. To je pouze základ, pak si každý píše po svém, přičemž písmo se může v průběhu života měnit. Někdo dejme tomu píše perličkou, k níž se dostane třeba až ve dvacátém roku svého věku. Písmo je svébytným projevem a stylem každého z nás.

Může grafolog doporučit pisateli vhodný druh zaměstnání, poradit při výběru partnera či pomoci odhalit skrytý talent?

Ano, sebepoznání všech schopností a vlastností člověka bylo a je hlavním úkolem grafologie.

Dá se z písma odhalit, zda je člověk ve stresu, depresi, nebo že trpí nemocí těla či duše? Které nemoci jsou obzvlášť patrné?

I tady mohu odpovědět kladně. Větší možnosti jsou u duševních poruch, kde je příznaků více než u poruch fyzických.

Vybírá-li si žena svého životního partnera a čte jeho dopis, co by ji mělo kromě obsahu upoutat a stejně tak muže v ženském rukopisu?

Tady je to už složitější. Já bych kladl důraz na zdraví fyzické i duševní, dále na dobrý charakter, přiměřenou sexualitu, ale z praxe vím, že mladým a zamilovaným nelze radit.

Zřejmě neplatí, že hezké písmo prozrazuje hezkého člověka – mám na mysli pisatele s krasopisným projevem.

Ano, hezké písmo není odrazem toho, že by byl i jeho pisatel takový. A samozřejmě i opačně.

Jak je to v případě, když někdo úmyslně mění písmo, asi jako když pachatel zahlazuje stopy?

Jednou jsme řešili případ výhružných dopisů. Mysleli jsme, že jde alespoň o tři různé pisatele, ale ukázalo se, že jsou dílem jednoho člověka. Když byl dopaden, zeptal jsem se, zda to všechno skutečně napsal a on to potvrdil. Vybídl jsem ho tedy, aby mi něco napsal jedním z uvedených způsobů. Sedl si a bez problémů to udělal. Prostě jak chtěl, tak to napsal.

Co se z písma vyčíst nedá?

To, jestli je pisatelem muž nebo žena. Také věk se dá určit jen pravděpodobně. Jednou jsem dělal posudek na písmo v domnění, že jde o mladého člověka, který podle psací předlohy chodil do školy tehdy a tehdy a může mu být tak dvacet, maximálně třicet let. A přitom to psala jeho babička, která ho učila psát. I když takové případy jsou spíš výjimečné, věk se z písma skutečně zcela přesně určit nedá. Jako v případě rozboru písma jednoho vraha – dělalo nás na tom víc, a nikdy jsme se ve většině neshodli. Ten kluk byl věrnou kopií táty, který chtěl syna krýt.

A z opačné stránky – objeví se v písmu například génius?

Pátral jsem po něm několikrát. Říká se, že tu Einstein zanechal po sobě asi tři potomky. Chtěl jsem dokázat, že jedním z nich může být pan Ladislav Smoljak, který tak i vypadal. Nebylo sice jednoduché získat jeho rukopis, ale když se to konečně podařilo, bylo po naději. Einsteinovo písmo je vědecké – malé a pravidelné, prostě exaktní, zatímco Smoljakovo je uvolněné, rozmáchlé. Herec se vždy hlásí volností a fantazií…

Překvapil Vás nějaký vzorek písma s ohledem na pisatele tak, jak byste nečekal?

Mohu uvést případ, kdy se na mne obrátila zoufalá paní, která prožila velmi špatný život a obávala se, zda některá z jejích tří dcer nepodědila její negativní tendence. Když jsem se na to písmo podíval, úplně po mně přejel mráz – bylo totiž podobné písmu jedné vražedkyně, která obzvlášť brutálním způsobem zavraždila příbuzného. Tenkrát bylo dost těžké to vůbec ustát, aby si člověk dokázal zachovat profesionální nadhled. Vilém Schönfeld, náš přední grafolog z první republiky, autor vynikající učebnice, napsal, že je to jemné vlasové až drásavé písmo, které jako by stálo na jehlách. A přesně toto písmo měla ona paní, až z toho šel strach. Tenkrát jsem jí napsal v tom smyslu, aby se šla pomodlit za to, aby se její temná stránka neprojevila. Ona za mnou pak přišla, byla to velmi krásná žena, a naléhavě mne prosila, abych se podíval na to, zda její dcery nepodědily něco z její povahy. Pak vyprávěla, jak byla od mládí pohlavně zneužívána otcem i nevlastním bratrem. Otec byl násilník, tyranizoval i její matku. Ona si proto řekla, že až se vdá, bude samostatná, svébytná a takové jednání od muže nepřipustí. Tuto snahu přeháněla tak, že zničila každý partnerský vztah. Nyní žije sama, ale velice se jí ulevilo, že její dcery jsou v pořádku a žádná po ní v tomto ohledu není.

Jako kriminalista jste poznal mnoho lidského neštěstí a bolesti. Proč k němu podle Vás dochází?

Myslím si, že je to velkým a rychlým vývojem vědy, techniky a zaostáváním vývoje a působení duchovna.

Své lásce – grafologii, jste věnoval knihy "Písmo nelže, aneb Co nevíte o grafologii" a "Písmo odhaluje osobnost". Ve své poslední knize "Podpis vaše vizitka" posuzujete známé osobnosti a přitom srozumitelně, přitažlivým způsobem zasvěcujete do grafologie. Jsou Vám některé z uvedených podpisů obzvlášť blízké?

Začnu tím, který otevírá moji poslední knížku, panem inženýrem Zikmundem. Jeho, u podpisu ojedinělý začáteční tah, umístěný vysoko nad základnou, nám naznačuje, jakoby autor k nám přicházel odněkud shora a překročil tak práh současného poznání.

Dále je to pan herec Lubomír Lipský, který se představuje uměřeně velkým girlandovitým písmem a užitím malých začátečních písmem u jména i příjmení, to je vskutku velmi kladným znakem. Jde o projev elegance, skromnosti, nezáludnosti, radosti z práce, zvavé vlídnosti, neokázalosti a lásky k lidem.

Patrně Vás překvapím tím, že jako třetího uvedu maršála Erwina Rommela. Tento Němec velel wehrmachtu ve II. světové válce v Africe. Byl jeden jediný, který neuposlechl rozkazu Vůdce a své vojáky stáhl z bojiště a zachránil jim tak život. I jeho podpis je pro Němce – vojáka, velmi neobvyklý. Nevyznačuje se tvrdostí úhlů a převládají v něm obloučky girland. Neobsahuje žádné tečky důležitosti, ale místo toho podpis dvěma tahy zastřešuje. Dokládá tak vrozenou schopnost být ochráncem druhých. Hitler mu k údivu všech generálů odpustil, ale když vyšla najevo jeho účast na atentátu na Vůdce, tak spáchal sebevraždu.

Jak Vám osobně obohatila znalost grafologie život?

Já jsem její uplatnění neplánoval, tak šel můj život. Když nás Rudá armáda v roce 1968 podruhé "osvobodila", pracoval jsem jako skladník a topič. To byl svobodný život, ale co s časem, který přebýval? Zkoušel jsem proto grafologii na všech kamarádech, pak i v novinách, a tak jsem všecko přežil.

Vyzařuje z Vás pozitivní energie a životní nadhled. Jak jste jich nabyl, můžete dát v tomto ohledu nějakou radu?

Nedat se nikomu a ničemu. Jenže, to se nedá aplikovat. Mě k tomu ve třinácti letech přinutila smrt mojí matky a invalidita mého, otce horníka na Kladně. Od té doby jsem se prakticky musel starat sám o sebe a to je škola!

Jaké je Vaše životní motto?

Hledím vždy daleko, ale ne vysoko.

Děkuji Vám za rozhovor.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2013.