Nejeden moudrý člověk přišel na to, že milovat druhého dokáže jen ten, kdo umí správně mít rád sám sebe. Důraz je tu kladen na slovo správně, což znamená nalézt správnou míru sebelásky kvantitativně i kvalitativně. To se týká stejnou měrou i odpouštění.

Druhému odpustit dokáže ten, kdo umí správně odpouštět i sám sobě. V žádném případě tu nesmí být dvojí míra, jedna pro mne a druhá pro všechny ostatní. Kdo si odpouští příliš snadno a zdá se mu, že vlastně tu ani není co odpouštět, když je vina jednoznačně na straně druhého, ten ve škole odpuštění daleko nedojde a zůstane věčným prvňáčkem, pokud se nepolepší. Avšak ani ten, kdo se stále hroutí pod tíhou vlastních chyb a zoufá nad vlastní neschopností, nebude velkorysý vůči druhým. Správnému odpuštění musí předcházet správné vidění sama sebe a přijetí sebe a následně i druhého takového jaký jsem, jaký je. Musí tu být zřetelná snaha nefandit si, nelakovat věci narůžovo a umět pohlédnout do vlastní tváře, i když se nám ten pohled moc nelíbí.

Za svůj život si můžeme jen my sami

V knize věnované tématu odpuštění konstatuje Anselm Grün, jeden z nejčtenějších křesťanských autorů současnosti, že celá řada fyzických i psychických neduhů vyplývá právě z toho, že se člověk neumí smířit sám se sebou. Nedokáže přijmout svůj život a vzít za něj odpovědnost. Připadá si, jako by byl obklopen kruhem viníků. Jednou jde o někoho z rodiny, jindy je to kdosi ze zaměstnání nebo jsou na vině úřady, vláda či společnost jako taková. Podle psychologa Pascala Brucknera je znamením naší společnosti victimizace, to je přístup, kdy člověk odmítá převzít za sebe odpovědnost a vinu vidí věčně v někom či něčem kolem sebe. Nejlepším lékem na všechny frustrace plynoucí z takového postoje, je zaměřit reflektor do vlastních řad. Objevit ten – podle Junga vlastní stín, o němž již bylo hovořeno, doznat se k němu, ale nebát se ho. Ne nadarmo praví staré úsloví, že "sebepoznání nejlepší cesta k nápravě".

A co když se nám náprava zdá příliš těžká, ne-li dokonce nemožná? Možná přijde tak nepozorovaně, že ji zjistíme až post festum. Třeba už nebudeme kolem sebe vidět jen samé lumpy, podvodníky a blbce a zkusíme prosvětlit své okolí světlem v sobě. "Šťastní lidé neztrácejí čas ani sílu obviňováním druhých. Jen oběti si stěžují na problémy, vítězové se soustřeďují na řešení", řekl Ralf Emerson, americký filosof a básník. A jiný velikán ujišťuje: "Odpustit je nejvyšší a nejkrásnější forma lásky. Na oplátku se vám dostane nepopsatelného míru a štěstí".

Trest a odpuštění se vzájemně nevylučují

Navzdory tomu, co bylo řečeno o důležitosti vlastních postojů, jsou zde ovšem skutky, které nesmějí zůstat nepotrestány a provinění, jaká nelze zapomenout. Jedním z příkladů nejhrůznějších jsou nacistické zločiny druhé světové války. Za všechny ty, co přinášeli smrt, jmenujme aspoň jednoho – Adolfa Eichmanna, pověstného židobijce. Před půl stoletím se izraelské tajné službě zdařil husarský kousek. Po letech objevili Eichmanna v zapadlém městečku v Argentině, unesli ho, převezli tajně do Izraele a soudili před tváří celého světa. Soud nad tímto vrahem, který významně přispěl ke smrti statisíců židů, se konal bez hysterie a masového šílenství. Před soudem vypovídali především ti, kterým v koncentračních táborech zahynuli jejich rodiče, děti, bratři i sestry v genocidě, která je ostudou 20. století. A přece bylo často z jejich úst slyšet slova osobního odpuštění a přenechání pomsty do rukou Božích. Eichmann byl po právu odsouzen stejně jako další nacisté, kteří se dopouštěli nelidských zločinů a nad nimiž byl vynesen spravedlivý rozsudek, avšak každý ze svědků líčících otřesné skutky, se musel sám osobně vyrovnat s bolestí, jakou zakusil a s nenávistí, která byla první, ale často nikoli poslední reakcí na utrpěná příkoří.

V knize Bůh a člověk hledající smysl, děkuje jeden z autorů, Viktor Frankl, všem lékařům, kteří po válce a někdy i za války léčili zraněné německé důstojníky a vojáky. Jde tu o lékaře židovského původu, v jejichž srdcích nebyla nenávist, ale odpuštění. Sám Frankl, který prošel Osvětimí i dalšími likvidačními tábory, zastává názor, že to nejsou lidé, koho bychom měli nenávidět, ale systém, který přinesl jedněm vinu a druhým smrt a utrpení. Mnozí obdivovali Frankla, který mnohokrát ve svých přednáškách nebo soudních svědeckých výpovědích líčil bestiality nacistické mašinerie s klinickou objektivitou bez kapky nenávisti. Jeho mottem byla slova: Čest všem mrtvým a pokoj všem lidem dobré vůle.

Jako poslední příklad odpuštění, jakého byli schopni někteří lékaři, uveďme tuto skutečnost: v roce l958 byl souzen Erik Koch, velký pronásledovatel židů v Polsku. Ve své výpovědi uvedl, že život mu zachránila vězeňská lékařka, židovka doktorka Kaminská, a že se k němu chovala nikoli jako k vrahovi, který měl na svědomí životy jejich bratrů a sester, nýbrž jako k člověku.

I tzv. ateista věří, i když si to nepřipouští

Odpuštění Bohu se netýká jen věřících. I u toho, kdo v Boha nevěří a pokládá se za stoprocentního ateistu, občas slyšíme výkřik jako např. – "Bože to snad ne" nebo "pro Boha, to přece není možné" apod. V debatách o válce, o neštěstích nebo přírodních katastrofách často slýcháme věty jako: "Kde byl ten váš Bůh?" nebo – "To je taky dílo toho vašeho Pánbíčka?!" Bez ohledu na víru, a jak se dnes hezky říká – napříč náboženským spektrem, se objevuje názor, že hrůzy války, stejně jako ostatní katastrofy, nesou vinu na tom, že poklesla víra v Boha, protože lidé nejsou schopni to vše Bohu odpustit. Důkazem je obrovský celosvětový, ač nerovnoměrný nárůst ateismu v minulém století a s ním související nepochopení Osudu – karmy – Boží spravedlnosti.

Jsou ovšem i jiné přístupy. Zajděme pro ně opět do již citované knihy, v níž druhý z autorů, judaista Lapide, prohlašuje, že Bůh není v žádném případě automat na spravedlnost. Pokud se vyskytl názor, že Bůh zemřel v Osvětimi, Lapide přichází s opravným soudem, že v Osvětimi byl spálen pouze Bůh v představě stařečka s bílými vousy a tvrdí odvážně, že Osvětim pomohla k ozdravení obrazu a představy Boha. Jeho představa Boha je patrně nejlépe vyjádřena v trojverší jakéhosi neznámého sibiřského zajatce: "Hledal jsem Boha a on se mi ukryl, hledal jsem svou duši a nenašel ji, hledal jsem svého bratra a našel všechny tři". Tento příběh je velmi důležitý na cestě k odpuštění, stejně tak jako další, který vypráví o tom, jak jeden zesnulý spravedlivý byl na onom světě provázen andělem a zaveden nejprve do velké jídelny, kde byl stůl pokryt spoustou jídla, avšak sedící za stolem byli vyhublí na kost a hladoví. Každý z nich měl lžíci dlouhou tři metry a byli by museli krmit jeden druhého, což ale nechtěli. Vedle byla navlas stejná jídelna, ale stolovníci tam byli ochotni krmit se navzájem, a tak byli tlustí a veselí. Andělský průvodce, který zesnulému vše ukazuje, praví: "Vidíš, první pokoj bylo peklo a ten druhý ráj." Spoluautor Frankl to pak vše shrnuje do jediné věty: "Lidská existence je umožněna vzájemností."

K tématu odpuštění Bohu ještě jeden příběh, pocházející z vyprávění Elieho Wiesela, jednoho ze zázračně přeživších, který se celý život zabýval holocaustem a jeho oběťmi: Jednou se v Osvětimi sešlo deset rabínů, aby soudili Boha. V soudním pojednání připomněli mimo jiné, že v bibli je přikázáno, aby nebyla zabita kráva současně s telátkem a kachna s kačátkem. Což se to nevztahuje i na člověka? A přece v peci skončili spolu rodiče i děti najednou. Po třech dnech soudu byl Bůh shledán vinen. Hned po vynesení rozsudku rabíni prohlásili: "A teď se pomodleme k Pánu světa." Dá se říci, že rabíni Bohu odpustili? Těžko. Spíše to lze vidět tak, že své představě o Bohu můžeme lát, můžeme s ní i polemizovat, ale je tu Pán světa, který stojí mimo veškerou naši představivost. V jednoduchém přirovnání – chtít mu odpustit, by bylo jako chtít odpustit slunci, že svolilo, aby ho zakryly mraky.

Společný pohled jedním směrem

Výše citovaný sibiřský zajatec našel Boha i duši prostřednictvím hledání spojení s bližním. Je to vlastně stále cesta jedním směrem a společným jmenovatelem této a podobných cest je láska. Jen láska a soucítění nám mohou pomoci, abychom se smířili sami se sebou a pak mohli odpustit druhému. Je tu opět pokus vidět svět též očima druhého a vést s ním pravý dialog. Podle Frankla to nesmí být monolog ve dvou, nýbrž jakoby překročení vlastního vidění. A k tomu je třeba pravé lásky, o níž říká St. Exupéry: "Pravá láska není, když jeden zírá na druhého a nevidí nic jiného. Pravá láska znamená hledět spolu jedním směrem. Hledí-li k věčnosti, stává se láska společnou modlitbou".

Za štěstí peníze nekoupíš

V hebrejštině je výraz pro blaho totožný s výrazem pro spásu. Je to proto, že hebrejci nedělili člověka na tělo a duši. Naproti tomu si uvědomovali, že je rozdíl mezi hledáním štěstí a hledáním důvodů ke štěstí. Lidé většinou hledají spíše samotné důvody, avšak tyhle dvě věci nejsou spojitými nádobami. Pravdu má paradoxně míněná píseň Michala Horáčka, že za štěstí peníze nekoupíš. Kdo chce majetek jako důvod ke štěstí, může jednoho dne zjistit, že špatně hledá. Možná k tomu nedojde dnes, ani zítra, ale v tom případě ho čeká nepříjemné probuzení pozítří, i kdyby to mělo být až v příštím životě. Takový člověk se samozřejmě jen těžko smíří sám se sebou a těžko bude hledat správné odpuštění.

Modlitba smíru

Závěrem alespoň část modlitby, která bývá připisována rabínu Leonu Baeckovi a byla sepsána na sklonku roku 1946:

"Pokoj lidem zlé vůle a budiž konec veškeré pomstě a touze po potrestání a trestu. Hrůzné činy jsou za hranicemi lidského chápání, je mnoho svědků krve. Proto Bože nepoměřuj spravedlnost jejich utrpením, nepřipočítávej je jejich katům, ale nastol novou spravedlnost.

Přičti všem katům, udavačům a zrádcům všechnu odvahu a sílu těch ostatních, jejich skromnost, důstojnost a naději, která nebyla zdolána. Všechno to by mělo před Tvou tváří sloužit jako výkupné za odpuštění hříchů. Ve vzpomínce na nepřátele už nesmíme dál být jejich oběti, jejich noční můry a děsy, ale být jejich pomocníky, kteří je osvobodí od zběsilých představ. Jen to si od nich žádáme, abychom, až to vše skončí, mohli opět žít jako lidé mezi lidmi, pak na této zemi bude znovu mír mezi lidmi dobré vůle a pokoj se snese i na ostatní.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2013.