Často si pleteme lásku s návykem. Většina vztahů je návykových a partnerství legitimní drogou. Láska se totiž snadno v blízkých vztazích promění v nenávist nebo prázdnou lhostejnost, když "droga" přestane zabírat.

Když "láska odchází", staré známé bolestné pocity odcizení či nenávisti se vracejí. Mnozí z nás tento signál špatně přečtou a vydají se hledat další "drogu", ale to zabere vždy jen na chvíli, protože bytostná potřeba hlubšího pocitu Já, hlubšího poznání sama sebe, se nedá ničím přelstít. Intimní vztahy sice duševní bolest samy o sobě nezpůsobují, ale přivádějí ji na světlo vědomí. Nevědomý návyk duševní bolest odmítat však nutí mnohé z nás volit řešení, které člověka doslova otupují tak, aby nic necítil, proto nevedou k uvědomění sama sebe. Tyto způsoby jsou sice společensky legitimní, ale ve skutečnosti ústí ve stále hlubší a hlubší odcizení.

Psyché a Éros

Mýtus Psyché a Éros je nádhernou mytickou metaforou, reflektující přirozené události, které se dějí, když vyslyšíme a následujeme hlas svého srdce. Prastarý řecký příběh symbolicky poodhaluje roušku tajemné metamorfózy lidské psychiky zasažené probuzením a proměnlivým zráním citové funkce. Pojďme společně pohlédnout na příběh lidské lásky filtrem sebepoznání. Každému z nás láska alespoň jednou za život poplete hlavu a pak z našich duší zmizí – cit se promění, konflikty narůstají a pak dlouhý čas prožíváme utrpení, které nám tolik ztrpčuje život. A to jenom proto, abychom se vydali hledat ztracený ráj a došli až tam, odkud k nám láska přichází.

Mýtus

Ve staré řecké báji je Psyché (lidská psychika) personifikována jako mladá, nevyzrálá, ale zato velmi krásná princezna. Mýtus popisuje příběh jejího vědomého zrání, které podstupuje díky tomu, že ztratí svoji lásku a vydá se ji získat zpět. Díky své kráse si vysloužila žárlivost bohyň a hněv Afrodity na ni uvrhl pomstu: Musela si vzít nejodpornějšího muže na světě. Aby Afrodité naplnila svoji kletbu, musel její syn Éros, bůh lásky, zranit Psyché svým šípem tak, aby zahořela láskou k nejohavnějšímu muži. Éros se však při plnění úkolu poranil svým šípem a sám zahořel láskou k Psyché. Odvedl si ji do svého paláce a konala se svatba. Jenže celá věc měla jeden háček – Éros přes den odcházel a vracel se domů pod příkrovem tmy, a tak milá Psyché nemohla nikdy svého manžela doopravdy poznat. Toto jejich ujednání však bylo součástí jejich svatební smlouvy, proto s tím byla srozuměna. Její klid a mír byl však brzy narušen nenávistnými sestrami, které způsobily, že se Psyché pokusila zjistit Érosovu pravou podobu. Erós, popálený olejem z lampy, kterou použila k tomu, aby ho spatřila, od ní odešel. Pokud Psyché chtěla získat svou lásku zpět, musela splnit tři úkoly, přičemž poslední z nich ji zavedl až do podsvětí. Úkoly se jí podařilo splnit a nakonec se sama stala nesmrtelnou bohyní díky lásce, kterou získala zpět.

Trochu psychologie

Cítění je jednou ze dvou úsudkových funkcí, která nám umožňuje rozlišovat jevy na úrovni "jaké to je". Pokud se má člověk vědomě rozhodovat na úrovni dobra a zla, bylo a je jejich rozlišení vždy nejen otázkou tradičního uspořádání hodnot, ale hlavně otázkou subjektivního cítění. Stejně tak jako myšlení nejsou myšlenky samy o sobě. Cítění se v průběhu života rozvíjí stejně tak, jako myšlení. Chování podmíněné citovou neuvědomělostí je svázáno prastarými rodinnými vztahovými vzorci a podléhá emocionálním komplexům, které narušují integritu vědomé osobnosti. Nedůvěřivost, podezíravost, uzavřenost, manipulativnost, přetvařování, arogance, malověrnost, mocenské ambice, ztráta empatie, kontrola, soupeřivost, konzervatizmus, stereotyp, nezájem a mnoho jiných jsou příznaky narušeného cítění. I když nevíme, co láska ve skutečnosti je, přesto ji dokážeme cítit a vnímat. Víme, jaké to je žít s ní ve svém srdci a protože ji v životě často ztrácíme, děláme pak plno věcí, abychom ji znovu nalezli. A možná se často ani nevšimneme, že většina z toho, co děláme, jde vlastně opačným směrem a lásku nenalézáme, ale spíše více a více ztrácíme a dostáváme se tak do těžkých životních situací a vztahových či osobních krizí.

Probouzející se cítění

Citové procitnutí se v lidském nitru manifestuje jako prudká a náhle stoupající hladina panensky drsné, nezkušené, ohromující a impulzivní energie. Probouzí se bez vědomé vůle a má na svědomí vznik nutkavé přitažlivosti mezi lidmi, jež je provázena těžko zvladatelnou narůstající tělesnou touhou. Každý zná ten mocný pocit, že je k někomu přitahován neviditelnou silou. Každé náhlé citové otevření a prudký výlev nezkultivovaných citů přitahuje člověka ve vnějším světě k jiné smrtelné osobě, ve světě vnitřním do oblastí, které jsou zasvěceny našemu srdci, abychom poznali, kolik dobra a zla v něm nosíme. Ale poznání – tento výsostně duchovní úkol – zatím nemá ve světě, kterému panuje drsný cit a touha zamilovaných, své místo, protože se probouzející nevědomé nitro silně projektuje do vnějšího světa na osobu, která nejvíce odpovídá obsahům našeho nevědomí, a to nám nedovoluje vroucí cit klidného spočinutí.

Prudké zamilování je stav snadného sdílení pocitů, protože jsou nám většinou velmi příjemné. Tím bohužel často podléháme slepé víře v iluzi, že tomu tak bude mezi námi navěky. Psyché svého muže milovala, avšak zatím se se svým manželem vlastně nesetkala v hmotné podobě, doposud neuzřela jeho pravou tvář, protože zamilovanost jí dovolila vnímat pouze ideální obraz svého muže. Ale obraz není partner a zamilovanost není láska. Je to všechno jenom klam, pro nějž jsme ochotni i zabíjet jenom proto, abychom se alespoň o chvíli déle ocitli v říši zamilovaných, avšak nic netrvá věčně a prožívání se začne proměňovat. Zamilovanost ustoupí a nejen, že se mění obraz partnera v našich očích, ale mění se i naše psyché, přicházejí nové pocity a do duše se vkrádají první pochybnosti. Člověk začíná být strháván do hlubších sfér citu a první, s čím se setkává, když ho opouští iluze zamilovanosti, jsou stavy vnitřní nespokojenosti. V duši se usazuje podezření a nespokojenost s citovým životem. Je to stejné jako u Psyché. Přes den žije v pohodlí Érosova paláce, v noci ji navštěvuje manžel, ale ani tak už se necítí spokojena. Závistivé sestry jsou ztělesněním jejích vlastních pochyb, jsou personifikací nenávisti a ukazují Psyché její zaslepenost a nevědomost – nezná pravou podobu svého partnera, tedy ani samu sebe. Pocity strachu a bolesti byly dosud zastíněny milostným poblouzněním. Partner se sice nezměnil, ale jeho obraz překryl stín a vyvolal v Psyché vlnu pochybností nejen o správnosti životní volby, ale přináší i hluboké osobní zklamání.

Přesto, že je to bolestivé, začínáme v sobě vidět a vnímat s měnícím se obrazem našeho milovaného i cosi, co volá po nasměrování naší vědomé pozornosti do nitra. Tady většina z nás končí a pokouší se zahnat a vytěsnit všechny nepříjemné pocity. Utéct ke každodenním povinnostem a hledat dál štěstí venku, v druhých a přes druhé. Dál spočinout v dětské nevědomosti. Mýtická Psyché však měla velké štěstí – její vnitřní touha po ztracené lásce nezemřela, stále slyšela ten vnitřní hlas, který ji volal, aby naplnila duchovní úkol – najít ztracenou lásku. Sílila v ní touha odhalit si navzájem své duše a setkat se s partnerem na hlubší rovině sdílení. Ten však dělal vše pro to, aby se Psyché nepokoušela poznat jeho pravou podstatu, ale aby jej přijímala jen prostřednictvím jeho role. Přesně tak, jak se nám to děje ve vztazích. Psyché však dopřála sluchu svým pochybnostem a své touze, proto trvala na poctivosti svých citových vztahů ze strany své i partnera. A v takové chvíli vstoupí vztah do krize. Pocity nespokojenosti narůstají. S nimi se dostavují i pocity nudy, zbytečnosti, zášti, nelibosti, odporu, zklamání, odmítnutí a mnoho dalších. Pokud není takový stav přijat, vede k dlouhodobé konfliktní krizi. Když ho ale přijmeme, může nás přivést k hlubšímu pohledu na sebe samé.

Jak znovu navázat citové spojení s partnerem?

Vidina rozpadajícího se partnerství nahání mnohým velký strach. A pod vlivem strachu člověk zahlazuje stopy cítění, upadá do deprese a přeje si všechno to, na co nemá, necítit. Zkouší dál žít návykovým a podmíněným způsobem života (nástrojů k tomu má bezpočet od antidepresiv až po…). Psyché se však vydala jinou cestou – její další snažení bylo výsledkem touhy navrátit svému nitru ztracenou rovnováhu. Éros jí však takovou snahu nesmyslně odpíral a chtěl, aby se nesnažila poznat jeho pravou podstatu, protože nehodlal měnit podmínky jejich vzájemné úmluvy. Chtěl být milován a přijímán pouze prostřednictvím obrazu a role, kterou pro Psyché hrál. To už však Psyché nesnesla. Uzavření partnera za maskou, kterou si nehodlá strhnout, žít dál bez jakýchkoliv citových projevů, je velká hrozba. Narůstající vnitřní emoční tlak často přenášíme na partnera, útočíme na něj a vyžadujeme po něm změnu. Partner tlak neunese a začne nás také napadat. Oba dva egoisticky doufají, že svým útokem přinutí partnera změnit se a že jeho změna jim přinese vnitřní klid. Zkrátka nevíme, jak si poradit s negativními pocity ve svém srdci a jak znovunavázat citové spojení s partnerem.

Protože mnozí z nás nejsou zpraveni o tom, že tento vztahový obrat je jen nezbytným psychologickým vývojovým faktem, velmi často uvěří, že se s tím nedá nic dělat a rezignují. Buď tak, že hledají jinde, nebo to vzdají. Většinou však si proměnu svého nitra a změnu ve vztahu k partnerovi nedají dohromady a marně si myslí, že za to může ten druhý. Psyché se však ani tehdy nevzdala a vydala se uzřít tvář svého milého, a to i přes jeho zákaz. Zakopla však o toulec s jeho šípy a polila ho horkým olejem. On se probudil a s výčitkou utekl.

Psyché se cítila jeho výčitkou a útěkem zraněná, zklamaná a odmítnutá. Uvědomila si, že ten, s nímž sdílela společný životní prostor, je úplně někdo jiný. Ve skutečnosti partner neutekl, zmizela jenom jeho iluzorní podoba. Psyché byla ztracená – musela najít cestu a způsob, jak najít svůj ztracený cit, tedy pokud v ní ještě nějaký zůstal, protože jedině to by mohlo znamenat pokračování vztahu.

A tak celý příběh nabývá na dramatičnosti. Teď se všechno láme. Buďto budeme pátrat dál a projdeme, nebo se odcizíme nadobro. Každý, kdo se vydá zachránit vztah od nesmyslných představ a iluzí, nastupuje transformaci starých postojů a zastaralých způsobů myšlení založených na lpění, představách a očekáváních všeho druhu. Vydává se vymanit své vědomí z citových závislostí a emocionálních podmíněností, které jej svazují v každodenním rozhodování. V této chvíli musí být Psyché připravena podívat se nejen na to, jak jí partner uniká, ale hlavně na to, jak se ve skutečnosti cítí, jaká je ona sama a co se s tím dá dělat.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2013.