Současná oficiální věda, i přes své obrovské a nepopíratelné úspěchy zasluhující úctu, nedosahuje za práh fyzické smrti. Ba může se ve svém zapouzdřeném mocenském impériu cítit tématy o pokračování života apriorně podrážděna.

To je pochopitelné, protože pro ješitnou vědu posledních asi dvou století vždy platí, že co sama dosud nepochopila (nezměřila, nezvážila, nepojmenovala svým zakonzervovaným názvoslovím, neobsadila svými výzkumníky...), to neexistuje. Jako "zdůvodnění" jí pak mnohdy slouží různé materialistické pověry. Dalo by se to nazvat ateistickým fanatismem. Tak byla mnohdy právě etablovaná věda zdrojem tmářství, předsudků a podjatostí. Nebudeme hledat příklady, bylo by jich mnoho. Stačí si připomenout, jak po desetiletí poškozovala po porodu vztah matky a dítěte brutální izolací obou, i likvidací možnosti kojení, kolik lidí by se mohlo uzdravit uznáním homeopatie, nebo jak málo dbá oficiální medicína v praxi na duši těch, kteří umírají v nemocnicích. Jak by pak mohla připustit i další existenci této duše, když se o ni nestarala dosud? Na tyto limity pyšné materiální vědy, nesoucí někdy znaky sektářství (viz například Sisyfovce nesoucí typické znaky sekty) a spjaté a ochraňované obvykle státní mocí a tyjící z ní, se nelze vždy ohlížet. Brání-li se věda křečovitě nezaujatému zkoumání nějaké oblasti, či alespoň připuštění její existence, pak tím hůř pro vědu, nikoli pro onu oblast.

Koloběh života a smrti je jednoduchý

Protože náš časopis přináší informace právě z oblastí, o kterých se běžně nic nedozvíme, zkusme v dalších číslech odtabuizovat a přiblížit i oblast přechodu na onen svět. Většinou máme strach z toho, o čem nic nevíme. Dostaneme-li se k poznání příčiny našeho strachu, ztrácí svou sílu. A o to se teď pokusíme. Proto si projdeme hlavní stavy či období, kterými duše, tedy my sami, procházíme od tzv. smrti až po sestup k další inkarnaci. Prošli jsme tím všichni bezpočtukrát, jen se nám to většinou nedostalo do paměti fyzického mozku. Podíváme se tak postupně na odchod z tohoto světa, na to, jak můžeme odcházející doprovázet, jak a ve kterém období jejich dalšího posmrtného vývoje lze s nimi pobýt, čím jim můžeme pomoci, ale i oni nám, jak se tam prožívá sklizeň nedobrého i dobrého a jak probíhá příprava na další zrození.

Začněme tentokrát příhodou spíše humornou: Kdysi jsem měl v příbuzenstvu kouzelného dědečka. Doslova. Byl to vzdálený příbuzný, děda Vrba. Ve vesničce Rakovice vedl prostý pracovitý život, a přesto mysticky mimořádně bohatý. Četl jen Bibli, to prý mu stačilo na celý život. Ostatní nevěděli, co s ním. Jednou na poli třeba řekl, bylo to za války, že právě zastřelili Heydricha. Teprve později to hlásilo rádio. Jednomu sedlákovi zase předpověděl, že bude dvakrát v životě starostou. Smáli se mu, ale vyplnilo se to. Každému nandal pravdu bez obalu, i soudruhům z národního výboru. Jeho paní jsem poznal už jako babičku, byla úplně hluchá od narození, a přesto spolu úžasně souzněli. Když jela poprvé ve svém životě autem, což bylo až v jejím stáří, líbezně se celou cestu usmívala a kroutila krásnou hlavou v šátku sem a tam. Děda leckoho i vyléčil, samozřejmě zadarmo a bez humbuku. Když se vdávala jeho vnučka, měla vysokou horečku. I vzkázalo se dědovi, ať něco udělá. Horečku jí sundal, ale jen na svatební půlden. Krátce před devadesátkou se octl v jedné pražské nemocnici, kam k němu chodila řada zájemců o povídání moudrého venkovana o Bohu a mystickém postupu. V jednu chvíli prý pobývalo na jeho pokoji až šestnáct lidí. Přicházel i dr. Syllaba, jehož slavný otec kdysi léčil Masaryka. Jeden materialistický vědec skeptik dědu ironicky obviňoval ze švindlů a báchorek, když tu se najednou nemohl postavit ze židle. Nohy mu úplně vypověděly službu. Děda se potutelně usmíval a pak řekl, že mu cosi v nohách přehodil z pravé do levé a naopak (snad polarizaci éterického těla, tak tomu ovšem neříkal). Chlapík vypadal zděšeně, myslel, že to má už napořád, tak mu to děda po chvíli zase napravil. Ponížený povýšenec panicky utekl. Když se blížila panu Vrbovi poslední hodinka, rozhodli se lékaři, věrni pravidlům lege artis, zavést transfuzi krve. Děda to odmítal. Když se k němu přesto přiblížila sestřička s injekční stříkačkou, ta se jí k údivu přihlížejících najednou vymrštila z ruky a obloukem letěla dozadu přes celý pokoj, jako vyražená neviditelnou rukou. Děda se usmál a řekl: "Se všemi se s vámi loučím", a zemřel v Pánu.

Další záhadnost ale způsobil po pár dnech. Při pohřbu, kdy vezli jeho odkryté tělo, měl můj bratranec, kráčející při povozu, plné ruce práce. Dědovi totiž pořád padala ruka jinam, než kde ji měl mít, a otvíral na bratrance očičko, předtím řádně zatlačené. Bratrancovi z toho bylo poněkud nevolno. Pár dní po pohřbu se jeden z dědových pražských příznivců, který o pohřbu nic nevěděl, údajně spojil s jeho duší, a krom několika jiných myšlenek prý děda bratranci vzkázal, že si s ním při funusu trošku zažertoval, protože se už nemohl koukat, jak všichni nesmyslně truchlí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2013.