Pamatujete se na slovenský koprodukční seriál Teta, ve kterém tato písnička zazněla? Odehrával se na malé vesnici, kde vládl hodný hrabě Frankenstein, jehož výrobek se zamiloval do krásné apatykářky, upír zbožňoval její tetu a vůbec tam lidé i strašidla žili v symbióze, která by se jim dala upřímně závidět.

Se strašidly všeho druhu to však v realitě není zdaleka tak jednoduché. Pamatuju se na jednu dívku, která si jako předmět celoživotního vzdělávání vybrala vyvolávání duchů. Vybrala si k tomu ruiny starého hradu, protože moudře usoudila, že by tam nějaké to strašidlo mohlo být, a dala se do díla. Bohužel však nic netušila o staré poučce, která praví, že vyvolat je lehké, ale poslat zpátky je podstatně těžší. Duch (či co), kterého probudila nebo aktivizovala, zůstal na tomto světě a začal jí radit a později i poroučet, co má dělat. Když jsem se jí ptala, zda a jak dodržovala hygienu a bezpečnost práce, která je u podobných aktivit stejně důležitá (možná i důležitější) než v atomové elektrárně, podívala se na mě jako na indolenta a pravila: "Samozřejmě! Vyskládala jsem si kruh z kamenů a vykouřila jsem ho šalvějí. Četla jsem, že tak to dělají indiáni!" Poznamenala jsem, že to podle mého názoru moc nezabere, protože má co do činění se strašidlem středoevropským, které možná o Americe ani neslyšelo, ale moc to nezabralo. Odešla a podle toho, co jsem slyšela, jí dalo dost práce, než se svého nežádoucího souputníka zbavila.

Prosba za zbloudilé duše

Jde o příběh, který je víc než patnáct let starý a na který bych asi v poklidu zapomněla, kdybych jednoho krásného listopadového dne neseděla u počítače, kde jsem se místo práce lenivě probírala elektronickou poštou. Kromě jiného mně v ní přistál odkaz na stránku, která slibovala skvělou zábavu právě s duchem. Šlo o to, že jistí vtipálkové nechali vstoupit nic netušícího člověka do výtahu, ten se rozjel, zastavil se a zhaslo světlo. Ve chvíli, kdy ve výtahu byla tma vpravdě egyptská, se do něj zadní stěnou vplížila holčička jako z béčkového hororu. Byla blonďatá, tvářila se přesně tak, jak se všechny podobné děti, z nichž se posléze vyklube vraždící monstrum, tváří, a v rukou svírala panenku. Lidé na ni reagovali tak, jak se dalo čekat. Slabší povahy omdlely rovnou, ti tvrdší se tvářili, jako by tam nic nebylo, eventuelně se pokoušeli mlácením do dveří přivolat odpovědné mechaniky. V té chvíli jsem si vzpomněla na mého vzácného přítele mága, který má s jevy na pomezí reálného a nereálného světa velice dlouhodobé a důkladné zkušenosti, o něž se rád podělí. Před mnoha lety se totiž i u nás doma, v paneláku na Písnici, začalo v době, kdy byl nov, objevovat něco, o čemž jsme nevěděli, kam to zařadit. Neprojevovalo se to nijak, nic to po mně nechtělo, ale přesto jsem se v noci nejbližší novu probudila celá zpocená s tím, že se na mě něco dívá. Vrchol nastal po Vánocích, které jsme trávili u rodičů v Hranicích. Zatímco já jsem zůstala přes Štěpána, manžel odjížděl už na Boží hod ráno, protože tehdy pracoval v Národním divadle, kde ho čekalo představení. Od rodičů jsme pod stromeček dostali mimo jiné krásný kovaný kříž, který vytvořil kovář pan Šmatelka z Luboměře, s nímž jsme se seznámili na Hefaistonu. Manžel odjížděl nalehko, já jsem se vracela s pořádnou výslužkou, dárky a výše uvedeným křížem. Doma bylo všechno jako obvykle, až na to, že na stole už ležela skoba, která se dá zatlouct do panelu, a kladivo. Na němý dotaz mi Mojmír začal vysvětlovat, že když to "stvoření" nezastihlo doma mě, vzbudilo mého muže, který potom až do rozbřesku nezamhouřil oka. Kříž jsme pověsili a od té doby jsme měli klid.

Za pár dní či týdnů jsme se pak setkali s kamarádem mágem, jemuž jsme své dobrodružství popsali a požádali ho o radu ohledně vhodného způsobu komunikace s duchem. Uchechtl se a prohlásil, že si nejprve musíme zachovat chladnou hlavu, a uvědomit si, že tyto bytosti žijí z lidského strachu a vzbouřených emocí. Ve druhé etapě se máme dotyčného zeptat na jméno, které nám musí prozradit. A následně mu máme energicky poručit, ať jde tam, kam patří. Jako zakončení rozhovoru se doporučuje modlitba ke svatému archandělovi Michaelovi, jako knížeti vojsk nebeských, a prosba za zbloudilé duše.

Vyslechli jsme, zapamatovali jsme si, a zaplať Bůh, nebyli zatím nuceni použít. Když jsem se pak dívala na video z výtahu, přemýšlela jsem nejen o tom, že se holčičky nikdo na nic nezeptal, ani neměl odvahu, aby si na ni sáhl. Pak by zjistil, že jde o bytost z masa a krve. Možná je to ale dobře, protože je pravděpodobné, že by nevydržel a harantovi dal dobře mířený výchovný pohlavek (i když je pravda, že by si ho zasloužili spíše lidé, kteří podobnou ptákovinu nejdříve vymysleli a potom zrealizovali). Před Vánoci světem otřásl skandál, o němž informovaly všechny světové agentury. Šlo o sdělení o smrti sestřičky z nemocnice, v níž byla hospitalizována anglická princezna Cate. Když tam zavolala australská reportérka se svým kolegou a představili se jako anglická královna s princem Charlesem, zdvořile je přepojila na ošetřující sestru, která jim poskytla veškeré informace o zdravotním stavu vévodkyně. Reportéři zajásali a svůj triumf ihned ohlásili na facebooku. Po bitvě je samozřejmě každý generál a britské i světové noviny byly rázem plné rad ohledně toho, co měla ona sestřička dělat a jak měla falešnou královnu utřít. Paní mediální tlak nevydržela, a přestože měla doma dvě děti, spáchala sebevraždu. A tak přemýšlím, co by se stalo, kdyby někomu ve výtahu s blonďatou holčičkou ruply nervy do té míry, že by ji v panice třeba zastřelil. Oba reportéři totiž po této události světu sdělili, že je jim to sice velice líto, ale že oni v podstatě za nic nemůžou. Předpokládám, že tvůrci výtahové duchařské show by si určitě našli podobnou výmluvu, která z nich snímá veškerou odpovědnost za to, co vyvedli.

Lidé, kteří si s duchy hrají a kteří se za ně vydávají, si však nepochybně zaslouží na prdel. A já jen doufám, že každý jeden z těch, kteří vymýšleli a posléze realizovali výtahového ducha, prožije velice brzy noc, kdy bude ležet zpocený a nebude se moci pohnout, protože bude vědět, že se na něj dívá něco, co se nedá definovat, ale co vzbuzuje ten nejintenzivnější strach.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2013.