Snad každý z nás zakusil už v životě na vlastní kůži, že odpuštění není snadnou záležitostí, že je to vskutku umění a jedna moudrá průpovídka praví, že jsme se narodili ne proto, abychom soudili, ale abychom odpouštěli.

Příkladem člověka, který byl mistrem odpuštění, je osobnost Ježíše. Důležitost odpuštění zakotvil do Otčenáše, modlitby, kterou doporučil svým žákům – učedníkům. V něm měli prosit Boha, aby jim odpustil jejich provinění, stejně jako oni sami odpouštějí těm, kdo se provinili vůči nim. Kdo chce, může z toho vyčíst i varování: Pokud sám neodpustím vinu svému bližnímu, ztrácím tím nárok na odpuštění od Boha. A kdo půjde ještě dále, nalezne tu polehčující okolnost pro vlastní provinění. Když se však o ni připravíme tvrdostí srdce, doplatíme na to. Zákon k nám bude milosrdný do výše našeho vlastního milosrdenství.

Nadčasovost Nového zákona

Kdo pronikne do ducha bible, v tomto případě Nového zákona, bývá překvapen nadčasovostí problémů i jejich řešení. V případě závislosti a souvislosti vlastní schopnosti odpouštět a s potřebou, aby bylo odpouštěno nám, uvádí se tu tento příklad: Jeden člověk si vypůjčil od jiného velký obnos peněz a nebyl schopen ho splatit. Prosil o prominutí a boháč, věřitel, mu skutečně dosti značný obnos odpustil. Tento člověk však měl své menší dlužníky. Přišel tedy k jednomu z nich a trval na splacení dluhu. Chudák prosil o poshovění, ale muž nebyl tak velkorysý jako jeho věřitel a dal chudáka vsadit do vězení. Ježíš zde poukázal na nespravedlnost – muž využil dobroty věřitele, ale sám svému dlužníkovi milosrdenství prokázat nedokázal. Taková tvrdost srdce je samozřejmě obzvlášť trestuhodná. Chápe-li někdo v tomto podobenství náš vztah s Bohem, jehož jsme věčnými dlužníky, tím lépe pro něj. Milosrdenství a umění odpouštět prokázal Ježíš i na kříži, když se modlil: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí". V nekonečné lásce se obracel k Zákonu, aby nebyli trestáni ti, kdo ho chtěli připravit o život, ale cožpak židovští zákonodárci, špička tehdejšího soudnictví, nevěděli až moc dobře, co činí? Ježíš ovšem též věděl, že jejich nenávist plyne z nevědomosti. Ač měli všechny tehdejší zákony v malíčku, nedostávalo se jim lásky a tím pravé moudrosti a soudnosti. Viděli v Ježíši rušitele pokoje, a to bylo třeba odstranit. Byli si jisti, že jednají v souladu se zákonem a tím naplňují Boží příkaz. Byli zajatci své ortodoxní politiky.

Svou roli patrně sehrála i masová psychóza. Ježíšovi naproti tomu jeho rozšířené vědomí umožňovalo nadřazený vhled do celé situace, a tak, ač trpěl fyzická muka, byl schopen odpustit těm, kteří mu ubližovali.

Odpuštění v manželství

Jednou ze spontánních reakcí zraněného člověka je touha po pomstě. Ne nadarmo se říká, že pomsta je sladká. Pravdivý je však i dovětek, totiž že zhořkne v ústech, pokud se používá příliš rychle. Zdá se, že tato moudrost platí ve všech společenstvích, počínaje manželstvím a konče svazky mezi národy. V manželství je třeba odpouštět a promíjet dnes a denně. Každý partner si přináší do společného soužití řadu návyků ze své rodiny, které se mu zdají naprosto normální, zatímco druhá strana je může pokládat za nesnesitelné. Výhodu má ten, kdo byl z domova zvyklý přizpůsobovat se okolnostem a neprosazovat za každou cenu svůj názor, byť je skálopevně přesvědčen o jeho správnosti. Tvrdohlavější prý bývají spíše ženy, zatímco muži jsou lhostejnější. To ovšem neznamená, že více ustupují, spíš se umějí lépe přetvařovat, aby měli pokoj, a může se stát, že si časem hledají nový protějšek – laskavější, nenáročnější a přizpůsobivější. Tak vzniká nevěra, a to je další příležitostí k odpouštění. Anebo se hledá možnost pomsty, která se najde vždy.

Někdy se i po změně ukáže, že nový partner projeví po čase podobné dominantní sklony. To je v každém případě důkaz, že soužití není možné bez kompromisu a odpouštění.

Jak již bylo řečeno, nejedná se zpravidla o jednorázový čin, nýbrž o opakovanou snahu. Čeština je jeden z mála jazyků, které dokážou vyjádřit opakování činnosti malou změnou v kořeni slova: odpouštět – odpustit. A jak často máme odpouštět? To je otázka, kterou v bibli položil jeden z Ježíšových posluchačů. Sedmkrát je dost, domníval se. Ježíš odpověděl: "Ani sedmkrát, ani sedmasedmdesátkrát. Vy buďte první a buďte i poslední. První, kdo začne se smírem a poslední, kdo by dovolil, aby se světlo vzájemného porozumění vytratilo do nenávratna." To je ovšem vyšší škola odpouštění, ale kdo jí projde, získá mír v duši za všech okolností.

Malá tečka k manželským sporům radí, abychom se učili obrátit vypjatou situaci v žert. Není to možné vždy a je to opět umění, jaké je třeba pěstovat a zdokonalovat. Podobný postoj je odsouzen k neúspěchu, pokud si pleteme humor s výsměchem, nebo je-li partner násilník, kterého může případná vnitřní převaha přivést až k nepříčetnosti.

Lidský život je řetězem vztahů

Jsme k sobě vázáni nejrůznějšími druhy pout. Z toho plyne, že si vlastně neustále navzájem prospíváme a ubližujeme, jen míra zisku a ztráty je různá. Čas od času společnost pocítí potřebu veřejného vyznání prohřešků, což někdy nadělalo více škody než užitku.

Tak se v některých náboženských společenstvích pěstovalo cvičení zvané "culpa". Vybraní jedinci, kteří se nějak proti společenství provinili, se museli veřejně omluvit. Dnes nalezneme poněkud podobný rituál při skupinové terapii, kde jsou též účastníci vybízeni, aby se přiznávali veřejně ke svým pochybením, případně požádali o odpuštění, jestliže se svým jednáním někoho dotkli. Někdo může v takovém postupu spatřovat i společné rysy se zpovědí v kostele. Jisté však je, že podobné analýzy vlastních pohnutek nám pomohou, abychom lépe poznávali sami sebe. Přitom často přicházíme k závěru, že to, co nám na druhých nejvíce vadí, je vlastně v nás. Mnohdy jsou to přímo naše zlozvyky, naše návyky, naše křivé vidění a odtud už je jen krůček k poznání, že chceme-li měnit druhé, musíme začít sami u sebe. Musí to být ovšem změna zralá, prosycená vědomím sebeúcty a současně pokory. Je to opak předstírané dobré vůle, která vyčkává opatrně na reakci druhého a nedokáže stát na vlastních nohou, nesetká-li se s okamžitým úspěchem.

Odmítejme úlohu oběti

Známá autorka bestsellerů Louise Hay píše v jedné ze svých knih "Miluj svůj život", abychom přestali obviňovat okolní svět, protože obviňování nám zbytečně ubírá sílu. "Bezmocná oběť nevidí cestu ven". Ven odkud? Z bludného kruhu nespokojenosti. Odmítejme být litování a chraňme se hrát úlohu oběti. Často si o litování přímo říkáme, ale když pak k němu dojde, cítíme nepříjemný trn trpkosti. Měli bychom pochopit, jak moudrý je výrok, že "slova sebelítosti našeptává had". Tohle vše úzce souvisí s odpuštěním, protože náš vztah k provinilému určujeme především my sami. Jednou z drobnějších rekvizit, které mohou přispět k úspěšnému smíru, je pochvala. Musí být ovšem upřímná a prostá přetvářky. Také pokud někdo upřímně chválí nás, měli bychom pocítit vděčnost a za uznání nebo chválu poděkovat.

Překážka podezřívavosti

Podezírání, předpojatost, předsudek, to vše jsou momenty, které mnohdy stojí v cestě k odpuštění. Tváří-li se druhá strana "jakoby nic", bývá podezřívána z bezzásadovosti, a naopak, pokud její chování svědčí o tom, že nemíní slevit ze svých postojů ani o píď, může být obviňována z tvrdošíjnosti a neústupnosti. Velmi často se stává, že se domníváme, jak druhá strana stále rozmýšlí o tom, co se mezi vás postavilo, a v duchu hodnotí naše slova i činy ať už v dobrém, či spíše ve zlém. Moudrý člověk si je však vědom toho, že každý máme celou řadu problémů a problémečků a jen zřídka se zabýváme jednou osobou od rána do večera.

Odpuštění a xenofobie

Odpuštění je vždy nanejvýš zapotřebí, žijí-li vedle sebe dvě různorodé skupiny, my a oni. Mohou to být národnostní menšiny – u nás např. Romové nebo jiní barevní, katolíci či protestanti, nebo třeba jen političtí odpůrci, levice kontra pravice. Určitě se v obou táborech najdou mírumilovní smířlivci i bojechtiví agresoři. Chvála buď všem lidem dobré vůle patřícím k přívržencům nenásilí. Sem patřil např. Gándhí, Martin Luther King i Nelson Mandela. Smutné je, že i někteří inteligentní lidé, zpravidla rozumně smýšlející, se nemohou a snad ani nechtějí zbavit předsudků, které je staví do jedné řady s přívrženci Ku-Klux-Klanu. V lidech zřejmě dřímají iracionální síly, které se staví i proti rozumným argumentům, a bývá za nimi skryt strach, často ne zcela neopodstatněný.

Ti, kdo při svých bojích přicházejí i o vlastní život, jsou pravými hrdiny odpuštění. Jsou připraveni naslouchat bolestem protistrany a zamyslet se nad předsudky, které vznikly z bolestivých zkušeností a křivd starých někdy pár let a jindy pár tisíciletí.

Štěpení společnosti bez snah o porozumění ještě nikomu neprospělo, zato smíření a odpuštění zachránilo už statisíce životů. Kéž by v novém uspořádání světa, které je nám slibováno ve věku Vodnáře, bylo hodně lásky a odpuštění. Zda a kdy to bude, nevíme. Jisté však je, že takový převrat se nebude odehrávat na náměstích, ale v našich srdcích.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2013.