Zrychlování času registrujeme čím dál intenzivněji – především posledních několik let – dnes se již na tom shodne takřka celá populace, resp. hlavně její západní odnož, jejíž součástí jsme i my Češi. Švédský mikrobiolog Carl Johan Calleman ve své knize Mayský kalendář (2004) ukazuje velmi zdařilým způsobem vnímání času antické a americké kultury, a to především co se týče Mayů. Dle jejich kalendáře někdy kolem roku 1991 nastává "období rychlého růstu". Jiné zdroje do toho samého roku zasazují vznik etapy, kterou nazýváme běžně "informační věk".

Už v roce 2001, tedy na začátku tohoto století, napsal norský sociální antropolog Thomas Hylland Eriksen útlou knížku Tyranie okamžiku. Pojednává o tom, jak je možné, že veškeré technologické vymoženosti původně šetřící čas, nám začaly čas paradoxně krást. Čím více máme "zjednodušovačů" každodenního života, tím více vítězí tzv. rychlý čas nad tím pomalým. "Není čas" na dlouhodobou kvalitní práci a na tradiční klidné aktivity, protože naši pozornost v dnešní době strhává vždy spousta drobných podnětů a úkolů – například to, co je neodkladně třeba udělat na zítřek. Veškeré volné časové mezery mnohdy zaplňujeme trávením času s elektronikou. Žijeme od okamžiku k okamžiku a přitom to většině z nás vadí (tomu druhému typu lidí to dojde většinou až v souvislosti s tzv. syndromem vyhoření atp.). Autor však rozhodně není "zpátečník", který by hlásal návrat do doby železné. Pouze upozorňuje na možnost najít jakousi rovnováhu mezi rychlým a pomalým časem. Ukazuje v této souvislosti historické srovnání, v rámci čehož zde uvedu opozice z již zmiňované knihy:

T. H. Eriksen nazývá věci pravými jmény, když píše, že "současná kultura stále někam běží, aniž by někam dorazila" nebo "spotřeba se vrší a souvislosti se vytrácejí"či "úměrně s množstvím informací klesá jejich přehlednost". V souvislosti s tím píše o nedostatku dobrých filtrů a limitů, které by dělily automaticky náš pracovní a volný čas. "E-mail je požehnáním pro odesilatele, ale pro příjemce může znamenat prokletí. Jakmile člověk dostává více e-mailů, než sám odesílá, ocitá se v nebezpečí, že ztratí kontrolu nad souhrnným informačním pohybem." Rychlost je nakažlivá, návyková a vždy vítězí nad pomalým časem, takže to pak působí, že pomalý čas už "není". Autor však navrhuje pozitivní změnu – vědomě se rozhodnout pomalý čas chránit, což asi nebude chtít samozřejmě někdo, kdo je zrovna ve vězení, ale většině lidem, kteří jsou nuceni fungovat v jakési nekonečné uspěchané rutině, to může výrazně pomoci. Jde o praktická rozhodnutí typu:

• Na e-maily budu odpovídat jen každé pondělí dopoledne.
• Každé úterý večer mám pevný program: jdu na ryby.
• Při cestě do práce budu mít vypnutý telefon i rádio.
• Ve čtvrtek a v pondělí čtu místo novin jen časopisy.
• Nemám telefonní záznamník. Když tam nejsem, tak tam prostě nejsem, respektujte to prosím.
• Než se podívám na novinky v mobilu, přečtu si pokaždé jednu báseň.
• Po pracovní době, tedy (…), jsem s rodinou a nejsem pro nikoho jiného dosažitelný.
• Jednou za měsíc chodím na koncertní předplatné, abych si bez přerušování a rozptylování poslechl díla, jako je Mahlerova 7. symfonie.
• Žiji v okamžiku, ve kterém se mi zachce, a prosím, aby mě následující okamžiky neuháněly a netlačily kupředu.

Pro naši dobu jsou totiž charakteristické prudké změny, gradace a akcelerace. O tom mluvil i náš herec a myslitel Jaroslav Dušek v jednom rozhovoru: "Rozumíte: nám například dnes není divné, že po silnici jezdíme vpravo. Dříve jsme ale jezdili vlevo a šlo o výraznou změnu – i když by leckdo mohl namítnout, že je to vlastně jedno, že se to jenom přehodilo. Stejně tak nikdo moc nevnímá spousty změn, které nastaly v posledních letech díky informačním technologiím, internetu, mobilům. Dnes je bereme za samozřejmou součást naší každodennosti, a když řeknu, že ještě v roce 1992 jsme u nás v Černošicích měli v ulici jednu pevnou linku a jednu telefonní budku, jako bych mluvil o osmnáctém století. Nyní žijeme ve zrychleném čase, nestíháme ani registrovat nové modely aut, mobilů, šatů, tetování a já nevím čeho všeho, a ten mumraj nám přijde, zejména mladším ročníkům, jakoby samovolný. Ale když se na něj podíváme z většího odstupu, vidíme ohromnou akceleraci. A právě Mayové zrychlení času na toto období předpovídali. Tudíž si položíte otázku: na základě jakých principů mohli před nějakými 5 000 lety předvídat, predestinovat, že od půlky 18. století, respektive konce 20. století dojde k tak ohromné civilizační akceleraci? A právě toto mě začalo zajímat, jakkoliv se můžeme hádat, že příslušné dokumenty různí interpreti vykládají podle toho, co se jim hodí do krámu. Faktem ale je, že někteří z nich se neostýchali některé jevy předvídat a řada předpovědí jim vyšla."

Nabourané vnímání času

Dle T. H. Eriksena nabourané vnímání času jednoznačně souvisí s prudkým rozvojem moderních technologií. J. H. Callemanovi některé předpovědi nevyšly, ale (nejen) jeho charakterizace mayského kalendáře zůstává stále platná – tedy v souvislosti s plynutím času, resp. plánu jeho "zrychlování". Moje malá otázka na závěr tak zní (v návaznosti na J. Duška), jak je možné, že američtí indiáni věděli již ve své době o (mentálním) "zrychlení času" na přelomu 20. a 21. století našeho letopočtu a všeobecné materiální gradaci, která v souvislosti s rozvojem technologií v této etapě opravdu nastala a stále pokračuje? Není samozřejmě vyloučeno, že tuto interpretaci jsme jim přisoudili až my, ale nepopiratelným faktem zůstává, že podstatu jejich kalendáře tvoří cyklus dělený na etapy, přičemž každá následující je 20x kratší než ta předchozí (vizuálně se to dobře přirovnává právě k patrům mexických pyramid – v současnosti jsme mimochodem už dávno nad vrcholem – či snad na úpatí nové pyramidy?). Toto zkracování můžeme aplikovat na dějiny: antika trvala déle než středověk a novověk se začal štěpit na čím dál odlišnější a čím dál kratší časové úseky. Nechme se překvapit, co bude dál, protože do jisté míry to dle těchto výkladů ovlivnit nelze a podléháme tak vnějším energetickým cyklům, které vždy přejí něčemu více a něčemu méně. Ovšem nejkratší a tedy poslední úsek cyklu podle všeho máme vlastně již za sebou. Začal další cyklus a jeho charakter pochopíme třeba až s odstupem času. Podstatné však může být tvrzení, že tato danost skončila právě údajným koncem cyklu 28. 10. 2011 či 21. 12. 2012 a nyní je další vývoj čistě na vůli lidského druhu. Nebo je to také příliš děsivá představa? Věřím, že ne, protože lidí, kteří informace uchopují konstruktivně, přibývá.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2013.