Někdy mám chvíle, kdy nejsem spokojený s tím, kde jsem. Připadá mi, že jsem nic nedokázal a že všechny moje sny jsou strašně vzdálené a nedosažitelné. Mám pocit, že všechno moje snažení je úplně zbytečné a nikam nevede. Říkám si, vždyť nejsem dost... Nemám to a to... Tohle nezvládnu... Tomu se nikdy nevyrovnám... Nikdy nemohu dokázat to, co ten a ten...

Pak si ale vzpomenu na to, že cesta je cíl. Není důležitý cíl, ale samotná cesta. Vzpomenu si, jak jsem se začínal učit angličtinu. Jak to bylo těžké, když jsem začal v angličtině číst první knížku. Jaké to bylo prokousat se nejtěžšími prvními dvaceti stránkami. Ale nevzdal jsem to. Vytrvale jsem pokračoval a nakonec zažil ten úžasný pocit, že jsem to dokázal.

Vzpomenu si, jaký jsem měl strach z toho, udělat si řidičák na motorku. Jak jsem se bál, že to nedokážu, že nezvládnu jezdit s velkou těžkou motorkou, navíc ještě za zády se stokilovým instruktorem, když já sám mám šedesát pět kilo. Vzpomenu si, jak sem se začínal učit na škole pracovat s PC. Jak to bylo těžké být úplný začátečník mezi spolužáky, kteří už z předchozích škol měli počítač v malíčku.

Dnes jsou pro mě všechny tyto věci samozřejmé. V angličtině studuji dálkově výukové programy, domluvím se bez nejmenších problémů. Když se chci projet na motorce, sednu si na ni a už nemám strach, i když je mnohem těžší než já. Užívám si jízdu a to mě nabíjí energií radosti. Počítač ovládám výborně a mnoho kolegů v práci si ke mně chodí pro rady. Ale vždyť právě tohle jsou ty výjimečné chvíle, které by si člověk měl zapamatovat. A přitom dosáhnout toho všechno netrvalo tak dlouho. Nejtěžší byl vždycky začátek. Překonat strach a pochybnosti. Pochybnosti svoje i těch druhých.

Vždycky, když někomu řeknu o svých plánech, o tom, co bych chtěl dokázat, slyším odpověď: "No jo, Petře, ale..." a tisíc důvodů, proč to nejde, vím, že jsem na správné cestě. Vím, že to slýchám jen proto, aby byla prověřena a posílena moje vůle a odhodlání. Naučil jsem se neposlouchat pochybovače. Nežiji život druhých. Nežiji život těch, co říkají "…ano, ale…". Žiji svůj život a poslouchám sám sebe. A pokud mám cíl, řídím se radami lidí, kteří uspěli a dosáhli ho. Ten, kdo kvůli strachu a pochybnostem ničeho nedosáhl, není dobrým rádcem...

Když mám občas těžkou chvíli a pochybuji o tom, jestli to, o co se snažím, dokážu, jestli moje snaha má smysl, vzpomenu si na angličtinu, motorku, počítač... Vzpomenu si, jaký jsem měl na začátku strach, jak mi to připadalo těžko splnitelné. To mě uklidní a vidím, že další cíl je krok, který mohu postupně zvládnout.

Když mám strach, jestli moje velké životní sny neztroskotají, vzpomenu si na horolezce. Čím větší horu chtějí zdolat, tím větší riziko musí podstoupit. Bez toho to nejde. Také si vzpomenu na jejich píli, trpělivost a odhodlanost. Horolezci, kteří zdolají Mount Everest, musí nejprve vylézt stovky hor, než se dopracují k vysněnému cíli.

V naší společnosti jsme vychováváni k tomu, abychom byli vždy perfektní. Musíš se dobře učit a mít dobré známky. Udělat v práci chybu je nepřípustné. Ale bez přijmutí vlastních chyb jako přirozeného procesu učení se jen těžko někam dostaneme. Udělat v životě chybu vyvolává strach. Když psychologové studovali rozdíl mezi úspěšnými a ztrácejícími obchodníky na burze, došli k překvapivému závěru. Jen malá hrstka obchodníků – ti, kteří se dokázali zbavit strachu z toho "dělat chyby a ztrácet peníze" – jen zdánlivě paradoxně – vydělala obrovské jmění.

Pokud chcete dosáhnout nějakého cíle, můžete utrpět ztráty. Ale tou vůbec největší ztrátou je se svého snu vzdát. I kdyby se Vám ho nakonec nepovedlo naplnit, budete si moci říct: "Zkusil jsem to, udělal jsem všechno, co jsem mohl. Nevyšlo to, ale naučil jsem se a poznal mnoho věcí, které bych jinak nepoznal. Mohu být na sebe hrdý." Nebudete smutně vzdychat: "Měl jsem to zkusit."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2013.