Artritida je nemoc, která s sebou přináší velké bolesti, omezenou pohyblivost a v některých případech i invaliditu. Pro mnohé, zejména starší lidi, představuje nejhorší noční můru. Přesto bývá artritida označována za "nejzanedbanější chorobu".

Příběhy se šťastným koncem

Jimmy Fassero, člověk, který strávil 23 let svého života prací na pětimetrovém vesmírném dalekohledu, trpěl tak silnou artritidou v kolenou a chodidlech, že pro něj každý krok znamenal úděsnou bolest. Po měsíci odpovídající diety mi řekl: "Mohl bych ujít celých 4 500 kilometrů odsud až do New Yorku." Po artritidě nezůstalo ani stopy a nikdy se nevrátila.

Panu Garveyovi bylo 65 let, když za mnou poprvé přišel. Desítky let bolestí způsobily, že bylo jeho zmučené tělo tak ohnuté, že měl bradu až u kolen. Přesto o šest týdnů později stál skoro rovně a pracoval na zahrádce s rýčem a motykou. Z June Gaister se stala aktivistka, která se snaží přimět americkou Nadaci pro artritidu, aby odvolala prohlášení, že zdravá výživa při této nemoci nepomáhá. Ležela na gauči a plakala bolestí, když dostala dietu, kterou jsem pro ni sestavila. Zpočátku se uzdravovala rychle, pak se objevily určité potíže a její nemoc se vrátila, ale nakonec se dostavilo stabilní zlepšení. Pět týdnů po změně svého jídelníčku mi napsala: "Vůbec nic už mě nebolí, mohu vykonávat všechny domácí práce a někdy dokonce chodím i na nákupy…"

Na pohlednici od paní Grace Conroy, která trpěla artritidou dlouhá léta a která začala později cestovat po Evropě, stojí: "Věnujte mé pojízdné křeslo Armádě spásy. Každý den nachodím kilometry po galeriích a už několik měsíců jsem si nemusela vzít aspirin."

Nejzanedbanější choroba

Pacienti s artritidou bývají označováni za "nejzanedbanější část pacientů". Velkou nevýhodou při porozumění této nemoci bylo, že se ji nepodařilo vyvolat u pokusných zvířat. Studie odhalily, že většina nemocných s artritidou před propuknutím choroby trpěla silným stresem, jejich strava byla v mnoha směrech otřesně nedostatečná a hladina vitaminů v jejich krvi, hlavně vitaminu C a kyseliny pantotenové, extrémně nízká. Dobrovolníky, kterým chyběl vitamin B6, začaly bolet klouby podobně, jako je tomu u mírné artritidy, ale jejich stav se brzy upravil poté, co tento vitamin dostali. Když několik pacientů s artritidou dostávalo 25 miligramů kyseliny pantotenové denně jako jediné vylepšení jejich diety, u některých z nich se bolest zmírnila, nebo dokonce zmizela a ztuhnutí povolilo do dvou týdnů.

Nemoc z vyčerpání nadledvinek

Artritida zůstala záhadou, dokud se neukázalo, že znamenité výsledky přináší podávání kortizonu. Když však tělo produkovalo veškerý potřebný kortizon, další kortizon pochopitelně situaci nezlepšil. Tyto výsledky naznačily, že se lidé s artritidou nacházejí ve třetím stadiu stresu (vyčerpání) a jejich hypofýza a nadledvinky už nefungují normálně. Jakmile se tento poznatek rozšířil, nemocní s artritidou se začali cítit lépe, když se stravovali podle diety, která stimulovala přirozenou produkci kortizonu a splňovala zvýšené výživové požadavky stresu.

Protože stres způsobuje vleklou destrukci bílkovin, které jsou potřebné k tomu, aby mohl vzniknout ACTH (hormon vylučovaný hypofýzou, který umožňuje, aby kůra nadledvinek začala produkovat kortizon), musí být zajištěn zvýšený příjem bílkovin – rozdělený do malých, ale častých jídel. Lidé se sklony k artritidě potřebují rovněž pravidelný příjem kyseliny pantotenové – u mužů, kterým tato živina chyběla po dobu 25 dnů, se objevilo poškození funkce nadledvinek.

Dlouhodobý stres zvyšuje také nárok na vitamin B2 a C, absence těchto látek způsobuje silné poškození nadledvinek, které potom na uzdravení potřebují několik týdnů.

Dieta, která pomáhá

Autorka zde jako příklad uvádí dietní režim jednoho ze svých (výše uvedených) pacientů, který se vyléčil ze silné artritidy – Jimmyho Fassera. Denní přísun potravin a doplňků vypadal u tohoto muže následovně: litr obohaceného mléka, které obsahovalo půl šálku sbíraného mléka v prášku, rozdělený na několik dávek po dvou třetinách šálku – pil je vždy mezi jídly a před spaním; s každým jídlem užíval 100 mg kyseliny pantotenové a 500 mg vitaminu C, jehož dávku při bolestech zdvojnásobil. Jakmile bolesti a ztuhlost zmizely, snížil dávku kyseliny pantotenové na 50 mg a vitaminu C na 250 mg. Jakmile se však dostavil stres, zvedl jejich přísun na původní hodnotu. Po jídlech (nebo alespoň třikrát denně) užíval dvě tablety vyvážených B-vitaminů a 100 jednotek vitaminu E, jednou denně pak tabletu s 25 000 jednotek přírodního vitaminu A a 2 500 jednotek přírodního vitaminu D z rybího tuku. Všechny tyto hodnoty snížil na polovinu, když se dostavilo zlepšení. Aby uspokojil více antistresových faktorů, zařadil do svého jídelníčku obilné klíčky nebo hrubě mletou pšenici jako cereální snídani, dále droždí a dušenou listovou zeleninu ochucenou octem nebo olejem.

Když pacient užívá léky

Žádná z uvedených živin nebrání v účincích kortizonu, ACTH nebo aspirinové terapii. Každý z těchto léků zvyšuje potřebu vitaminu C a hlavně aspirin velké množství tohoto vitaminu ničí.Vedlejší účinky kortizonové léčby jako žaludeční vředy, zánět slinivky, demineralizované kosti a příznaky podobné cukrovce jsou daleko mírnější, když mají pacienti dostatek kyseliny pantotenové. Pokud se podává ACTH bez stálého přísunu této kyseliny, mohou být vážně poškozeny nadledvinky. Jakmile adekvátní strava podnítí produkci přirozených hormonů, jsou léky většinou zbytečné.

Dieta s nízkým obsahem soli, která je bohatá na bílkoviny a všechny B-vitaminy, silně snižuje toxické účinky kortizonu. Když nemocný užívá kortizon, udržuje se sůl (sodík) a velké množství vody v tkáních a nastává nedostatek draslíku (hrozí poškození nadledvinek). Zadržené tekutiny tlačí na bolavé klouby a zvyšují krevní tlak. Pokud pacient užívá několik gramových tabletek chloridu draselného během dne, dojde k vylučování sodíku a vody a krevní tlak se obvykle sníží.

Psychosomatická choroba

Nadledvinky mohou být vyčerpány jakýmkoli druhem silného stresu. Jen málo stresových stavů však trvá dlouho. Artritida se však může objevit už v mládí a zhoršovat se během dalších let až desetiletí, a tak jde vlastně o stres dlouhodobý a nepolevující.

Jako důkaz tohoto tvrzení uvádí autorka svou osobní zkušenost: "Několik let jsem chodila na psychoanalýzu… I když jsem byla dříve nemocná jen málokdy, během tohoto období jsem trpěla takovým množstvím psychosomatických nemocí – migrénami, záněty dutin, sennou rýmou, kopřivkami, artritidou, zažívacími potížemi a mnoha dalšími – jako by se moje podvědomí rozhodlo, že mě naučí, že jsou i jiné příčiny nemocí než nedostatečná výživa… Když mi vlídná žena, která se mnou analýzu prováděla a chovala se ke mně jako milující matka, řekla, že se zlobím na svou maminku, protože mi umřela, považovala jsem její poznámku za absolutně směšnou. Přesto jsem v den, kdy mi oznámila, že jede do Evropy, dostala silný záchvat artritidy, začaly mě akutně bolet čelisti a všechny klouby na rukou mi zrudly a otekly a byly nesmírně bolestivé. Pomohla mi pochopit, že toto hrozící odloučení mi podvědomě připomíná, jak mě vzali od mé nemocné matky, když mi bylo deset dní. Tato zkušenost, kterou jsem zažila znovu v hypnóze, byla hrůzná. Uvědomila jsem si, že emoce malých dětí jsou syrové a divoké a že jejich reakcí na utrpení je primitivní vztek…"

Vyjádřeme svůj podvědomý vztek

Podvědomý vztek, o kterém psychologové mluví jako o nepřátelských pocitech, je suma všech zapomenutých křivd, které jsme v životě zažili. Dospělí svůj nahromaděný vztek podvědomě vyjadřují černým humorem, zlomyslnými pomluvami, ale když ho vyjádříme, láska, kterou negativní emoce zadržovaly, nám přichází na pomoc, abychom si mohli s ostatními vybudovat bližší vztahy. Člověk s artritidou může mít více důvodů ke vzteku než ostatní lidé, nebo mu přísnější rodiče mohli dát málo svobody či možností, jakými by mohl neškodně vyjádřit své negativní pocity.

Neuvěřitelné se stává skutečným

Přestože kortizonová injekce může přinést téměř okamžité zlepšení, stejně rychlých výsledků může dosáhnout vyjádřený vztek. Adelle Davisová popisuje příběh ženy, jež za ní přišla s těžkou artritidou, která se vlekla celá dlouhá léta: "Protože jsem cítila, že se třese vzteky, a správně jsem uhodla, že se s manželem pohádala o to, jestli mě má navštívit, položila jsem do rohu místnosti velký polštář, pomohla jsem jí k němu dojít a požádala jsem ji, aby do něj kopla kvůli zlepšení oběhu. Překvapila mě elánem, s jakým se do něj pustila. Potom jsem polštář umístila na pohovku a požádala ji, aby do něj udeřila. Nejen že do něj začala s neuvěřitelnou rychlostí bušit, ale brzy začala nadávat jako námořník… Vyřizování účtů trvalo celých deset minut… ‘Podívejte, mohu si sednout a mohu i vstát,‘nadšeně prohlásila, Potom dalších deset minut radostně vstávala a sedala si, jako čertík v krabičce…"

Takové případy jsou však vzácné. Někdy trvá celé roky, než se psychiatrovi podaří přimět pacienta vyjádřit své nepřátelské pocity, aby artritida mohla zmizet.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 6/2008.