Kdyby tohle vyprávěl kněz, myslím, že by mohl už předem vzbudit nedůvěru. Ale vyprávěl to ateista, cestovatel. Prošel řadou zemí, zažil mnoho dobrodružství a rád vyprávěl. Jednou jsme procházeli hustou vánicí a on si vzpomněl na návštěvu Arktidy, místa, na kterém ještě nebyl a které se proto kdysi rozhodl navštívit. Ubytoval se na polární stanici, vycházel na dlouhé osamělé procházky. Má v sobě cosi poustevnického, je nejraději, když bloudí krajinou, kde nikoho nepotká, když může putovat sám.

Bohužel se mu stalo, že sklouzl, baťoh se mu skutálel do mrazivé vody a utopil se. S jídlem, vařičem, kompasem. A začala vánice. Nevěděl, kterým směrem zpátky. V nesmírné bělostné tmě…V baťohu měl i hodinky. Nevěděl, jak měřit čas. Jak dlouho bloudí? Hodinu? Dvě? Čtyři? V bílé tmě chybí čas. Sněžilo hustěji, jako by se na všech stranách stále spouštěly bílé opony. Přišla noc. V baťohu měl i stan, a tak musel spát "jako lední medvěd". Zachumlat se do kožichu a do sněhu. Probudil se a měl hrozný hlad a žízeň. Mráz sílil. Konec. Věděl, že ho přátelé budou hledat, ale jak by ho mohli nalézt uprostřed bílé nicoty? Konec… "A víte, že jsem se začal modlit? Poprvé po třiceti letech od smrti babičky, která mě to naučila. Šílel jsem. Nevěděl jsem, ke komu se modlím. Když je ateistovi zle, modlil by se i k nočnímu stolečku. A pak jsem uslyšel hlas: ‚No co tady, co vyvádíte, co vy tady?‘ Proti mně stál Eskymák. Malý, mladý, skoro dítě. Byl na lovu a v bělostné temnotě mě kupodivu zahlédl. Ani bych neuměl vypočítat pravděpodobnost, s jakou se dva lidé na takové pláni potkají. Ukázal mi cestu a pro jistotu mě doprovodil."

"Ty se nikdy nebojíš, že zabloudíš?" řekl jsem mu. Usmál se.

"Ne. Podívej na vločky. Že jich ale je. Všude vločky, vločky, když natáhnu ruku před sebe, nevidím dlaň. A o každé vločce Pán ví. Každou zná. Cestu každé zná. A nás má radši než vločky, nemyslíš? Čeho bychom se měli bát?"

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2013.