"Proč nás lékaři mylně informují o chronických onemocněních". Byl začátek prosince a já jsem za sebou měla měsíční pobyt v nemocnici. A nebylo to poprvé. Už se to zopakovalo celkem třikrát. Vždycky v listopadu jsem dostala zánět ženských orgánů – první rok jako následek samovolného potratu, druhý rok po nachlazení.

Další rok jsem si hlídala každý krůček jako ostříž a skutečně se mi podařilo zvládnout nejenom jaro a léto, ale i podzim na jedničku: neměla jsem ani rýmu, ani chřipku, po celý rok jsem vůbec nezakašlala. Jenže mi to nebylo nic platné: přišel začátek listopadu a situace z předchozích dvou let se zopakovala – zánět ženských orgánů tu byl zase.

Moje dokola se opakující nemoc

Byla jsem zoufalá. Jednak jsem si uvědomovala, že jestli budu takto dál pokračovat – jíst opakovaně velké množství prášků – nemůže to můj organismus dlouho vydržet. V té době otec onemocněl rakovinou a já jsem dostala strach, že se k ní přes opakující se záněty taky dopracuji. A pak jsem měla dvě děti školou povinné a potřebovala jsem normálně fungovat jako máma a ne ležet v nemocnici, koukat do stropu a nevědět, co bude.

Dva předchozí roky jsem pobyty v nemocnici jakž takž zvládala, ale třetí rok to nešlo vydržet. Něco se dělo. Bez ustání se mi na mysl vkrádala otázka: Proč? Proč jsem zase onemocněla, i když k tomu nebyl jediný rozumný důvod? A kde se vůbec nemoc ve mně vzala? Z čeho se přihodí, že člověk je jeden den zdravý a druhý den leží v nemocnici, nesmí vstát a polyká vysoké dávky léků? Bylo to na zbláznění. Žádné rozumné vysvětlení mě nenapadalo a lékaři se tím nezabývali. Měli dost práce s tím, aby se můj zánět nerozlezl po celé dutině břišní. Hlídali si, co bylo z medicínského hlediska potřeba a skutečně mě vyléčili, po měsíci jsem mohla jít domů.

Jenže moje "proč?" trvalo. Při propouštění z nemocnice jsem poprosila lékaře, aby mi na mou otázku odpověděl. "Vaše nemoc se pravděpodobně stává chronickou. A tak je možné, že se v budoucnosti zase objeví. Asi máte v těle zánětlivé tělísko, a to může zánět tu a tam aktivovat…", to byla slova, která mi lékař k mé nemoci sdělil.

Jak se duše postavila na zadní

Nějaké tělísko si jen tak – bez mé účasti, za mými zády – rozhoduje, jestli budu zdravá nebo další měsíc připoutaná na nemocniční lůžko a odkázaná na lékaře a léky? Mám pasivně čekat, jak to příště dopadne? Bylo to tak absurdní a přímo odpudivé, že jsem se proti tomu vzepřela celou svojí osobností a nitro jako by v tu chvíli explodovalo. Duše vystartovala do prudkého nesouhlasu a zahrnula mě sprškou informací: že se uzdravím, že se uzdravím natolik, že už do nemocnice v příštích letech nebudu muset jít (a skutečně jsem tam už přes čtvrtstoletí nebyla). A navíc pojem "chronická nemoc" – neboli nepochopitelně se opakující onemocnění – v tom okamžiku bylo navždy vymazáno z mého slovníku. Na milion procent jsem věděla, že je všechno úplně jinak! Že nemoc není od nějakého záhadně fungujícího tělíska, že je holý nesmysl takto o nemoci uvažovat. Že jediný, kdo rozhoduje o nemoci a zdraví, jsem já sama a abych byla zdravá, musím pro to něco udělat. Odhodlání jsem měla tolik, že bych ho byla mohla rozdávat… A v tomto stavu jsem opouštěla nemocnici. Pro úplnost musím doplnit, že jsem v tu chvíli kromě odhodlání, víry a jakési vnitřní jistoty, že to samozřejmě zvládnu, neměla v ruce vůbec nic. Všechno viselo mezi nebem a zemí jako příslib krásných věcí příštích – ale konkrétní podobu to zatím nemělo. Byla jsem jako žáček prvňáček, kterému došlo, že nemůže pořád dokola opakovat první třídu. Že v ní byl už mnohokrát, a teď přišla chvíle postoupit dál.

Proč nám o příčinách našich nemocí něco neřeknou lékaři?

Tuto otázku dostávám od lidí stále. A víte, co dělám? Já lékaře bráním. To, co nám druhý člověk řekne či nikoliv, to sice vychází z jeho úst, ale my jsme těmi, kteří o všem, co se nám děje, rozhodujeme. O vteřinu, o minutu, o hodinu či den dříve nežli ta či ona situace nastane, se my osobně nějak rozhodujeme. A našimi rozhodnutími stanovujeme, co bude: co si zasloužíme prožít, jaká situace přijde.

Ano, lékař mi při propouštění z nemocnice něco říkal, ale já jsem přece byla tou, která si právě k takovému člověku došla! Nerozumíte mi, co říkám? Běžně to nevíme, ale všichni – samozřejmě i všichni lékaři a všichni pacienti – žijeme na neviditelném energetickém pozadí. Klidně si můžeme svůj život představit jako chůzi po světelné cestě, která se vine kolem pyramidy. Když byste se na tu pyramidu podívali z dálky, viděli byste, že je dole zahalená v husté mlze a lidé dole stojící jsou stejní jako cesta: hodně temní. A o každý metr výš je větší a větší světlo. Na pyramidě jsou všichni lidé světa – někdo je níž a dosud moc nesvítí, druhý člověk je o stupínek výš a nachází se v silnějším světle a tím pádem i sám víc svítí. Cesta po pyramidě je pro všechny bez rozdílu stejná: jsme tak světlí, do jakého světla jsme vlastními kroky došli. Žádný schod nejde přeskočit, obejít, minout, vynechat, na všechny – pěkně na jeden po druhém musíme vlastní nohou šlápnout. Navíc u každého schodu visí ceduličky s učební látkou příslušnou pro ten určitý stupeň a my jako děti ve škole se probíráme těmi jednotlivými úkoly. A o krok výš můžeme postoupit, až když se nám všechno z naší stávající úrovně podaří dočista zvládnout.

Při rozhovoru s lékařem jsem právě zvládala učivo ze svého lístečku… A co v něm bylo? Standardní pokyny: "Přebírej zodpovědnost za svůj život o trochu víc nežli včera, víc si věř, víc pro uzdravení dělej, víc se snaž. Probuď v sobě víc touhy, pokory, odhodlaní, ukaž zase o trochu víc pracovitosti, vytrvalosti, síly i odvahy. Vše dosud nepoznané se snaž rozpoznat, udělej další krok dál."

V této mé právě probíhající učební látce lékař zafungoval jako geniální vyučovací prvek: řekl mi přesně to, co jsem slyšet potřebovala, co mi v té chvíli nejvíc pomohlo.

Lékař mi podal absolutně geniální zprávu

Je sice pravda, že jsem mu nevěřila a během pár vteřin mi bylo úplně jedno, co o mé nemoci povídá. On byl vykonavatel, "sluha", pomocník na mé cestě, anděl z nebes, prvek Boží… Vůbec neví, jak moc mi pomohl. K čemu? No přece k tomu, abych víc uvěřila sobě! On víc z pravdy v tu chvíli říci nemohl, nebyla jsem na ni připravená... A tak je to s námi se všemi – od lidí slyšíme: 1) co nám nejvíc pomáhá, 2) co uneseme, aniž by nás to poškodilo. Lékař nemohl říci: "Pani Truhlářová, z Vaší nemoci je evidentní, že se týká Vašeho nedobrého života. A protože opakovaně máte záněty ženských orgánů – a nejenom že se nemoc nelepší – ona se dokola ve stejné intenzitě opakuje, tak z tohoto pro Vás jasně vyplývá, že se pořád dokola nedobře chováte v základních otázkách, které se týkají Vás jako ženy. Copak nedobrého žijete ve vztazích? Někomu ubližujete anebo necháváte ubližovat sobě? Ale nad tím byste se měla zamyslet, protože jinak se tady za nějaký čas setkáme zase. A navíc, pokud prošvihnete dobu, během níž jste měla začít dávat věci do pořádku, tak z Vašich současných zánětů bude nemoc o mnoho horší."

Na nic z tohoto jsem ve chvíli propouštění z nemocnice nebyla připravená. Kdyby to takto na mě býval byl lékař vychrlil, zhroutila bych se z toho, studem bych zalezla pod stůl a nechtělo by se mi žít. Posel Boží v bílém plášti řekl v té chvíli přesně to, co říci měl: přednesl mi slova, na která jsem připravená byla a která mi v té chvíli nejvíc pomohla.

Karmická cesta ke zdraví

Poznání, že: 1) jdeme po pyramidě schůdek za schůdkem nahoru, 2) že na každém schodě máme balík úkolů, které máme povinnost splnit a 3) když místo zvládání "učební látky" jen marníme čas, že přicházejí nemoci a že 4) nemoci nejsou nepřátelé nýbrž pomocníci, díky nimž máme šanci si něčeho řádnějšího všimnout… Toto poznání nemáme právo vymáhat na nikom jiném. Chcete lékaře špinit za to, že jsou, kde jsou? Chcete na druhém požadovat, aby koukal mít v sobě méně temna a víc vám pomáhal? Vždyť lékaři mi v době mých zánětů opakovaně zachránili život! Nebýt jich – jejich odborných znalostí, jejich péče – pravděpodobně bych už nežila. Obraťme úplně naruby svá uvažování, jako se obrací rukavice z nevzhledné rubové strany na líc. Lékařů a všeho, co nám poskytuje lékařská věda, si hluboce a z celého srdce važme. Děkujme za možnost se léčit. Jediné co udělejme navíc – přidejme k tomu svůj osobní díl zodpovědnosti a ze všech sil pomáhejme sami sobě. Neberme působení lékařů, léčitelů jako konečnou metu, jako vrchol všeho.

Vždyť to, že dnes nemoci více nežli před lety rozumím, to nemá nic společného s lékaři, ale s tím, že jsem se pohnula po pyramidě z temna do trochu většího světla, já osobně za sebe jsem udělala – i vlivem nemocí – krok dál.

Proto mohu napsat větu: Lékaři nás mylně informují o chronických onemocněních. A nejen to, já k tomu mohu i přidat vysvětlení, proč to dělají. Dělají to proto, že jsou teď na takovém stupni na světelné cestě po pyramidě, že právě tomuto věří: učí se to tak ve školách pro lékaře, přesně k tomuto si teď došli, vypozorovali to i z praxe. A protože cesta po světelné pyramidě – viděno skrze současný život – jde velmi pomalu, lékaři vytvořili statistiky, jak nemoci probíhají – a závěrů z nich se drží. Hovoří o tom, co vidí: o probíhajícím životě, což je jeden vytržený schod z celé světelné pyramidy.

Že léčení je posun ze stávajícího schodu o další stupínek výš, to nevíme, protože to vědět nechceme. Běžně nejsme žáci připraveni na postup do vyšší třídy. A co děláme? Ztěžujeme si. A nemáme na co, ani na koho. Lékaři za nás nebudou hledat naši osobní cestu vývoje, nebudou nám zprostředkovávat cestu ke zdraví, když nás ke zdraví jít nebaví. Nesplní za nás podmínky potřebné k vyvázání se z nemocí. Neznají přesně, co nám k upevnění zdraví schází – a většinou to nebývá jen jedna věc, je to celý komplex záležitostí, kterými jsme nuceni z nemoci ke zdraví projít. Něco však stojí na úplném začátku. Třeba u mě to byla slova lékaře. V okamžik propouštění z nemocnice mě lékař (nevědomky) postrčil k přebírání zodpovědnosti za svůj život do svých rukou. Nevysvětlil mi, co jsem potřebovala, prostě mě v tom nechal. A já tím, že jsem mu neuvěřila, jsem musela najít řešení v sobě. Stala jsem se žákem připraveným postoupit o kousek dál.

Když je žák připraven, učitel se najde

"Učitelem" byl léčitel, který mi jako první člověk na světě vysvětlil, že moje nemoc přímo souvisí s tím, co žiji (spojil nemoc se vztahy, s mým životním příběhem). Pod nos mi přistrčil informaci: co žijete ve vztazích, to se odráží na vašem těle. Řekl: "Vy, stejně jako Vaše dcera, rozdáváte energii, jste ochotná pomáhat i tam, kde to není na místě. Váš partner kouří a nezdravě jí a místo toho, aby se změnil a začal pečovat o své zdraví, vy dvě mu energii dobrovolně odevzdáváte a pak vám schází. Jeho držíte nad vodou, sama jste na pokraji zhroucení, stejně tak jako Vaše dcera." Věděla jsem, že to tak je. Věděla jsem to už dávno, ale nechtěla jsem to vidět, abych to nemusela řešit. Ale teď – díky nemoci – jsem to řešit musela.

Pozitivní význam nemoci

Skrze strach z nemoci jsem došla k nutnosti nedobré věci ze svého života odstranit. Nemocí jsem se dovedla k příčině, která ale nebyla ukryta v nemoci samé, nýbrž v mém (nedobrém – neřádném) životním příběhu: v tom, jak (nedobře – neřádně) jsem žila, co (nedobrého – neřádného) jsem si myslela, jak (nedobře – neřádně) jsem se chovala. Nechtějme příčinu na lékařích, chtějme ji na sobě. Až budeme ochotni nedobré věci ve svých životech řešit, začnou nám i lékaři ukazovat příčiny našich onemocnění. Když ale budeme stále "prvňáčky", stávající představa např. o chronických chorobách bude i nadále přetrvávat.

Nezvládáním své učební látky, která zněla: "jak si nenechat ubližovat", jsem se dostala až na pokraj propasti. Ještě krok a byl by to býval můj krůček poslední. Léčitel mi pomáhal se stavem, který nazval: těsně před vypuknutím rakoviny. Vysvětlil mi, jak mám tělo "zašpiněné" i z nesprávné stravy. Tři měsíce jsem držela dietu bez cukru, bez masa a alkoholu. A k tomu jsem začala řešit vztah nejenom s partnerem, ale i s ostatními lidmi. Pustila jsem se do cvičení jógy, pila jsem bylinné očišťující čaje, skončila jsem s alkoholem, s bílým cukrem i s masem. Přebírání zodpovědnosti za svůj život do svých rukou způsobilo v mém životě nesmírné změny.

Vděčnost…

Záhy jsem pak absolvovala kurz sebepoznání, kde jsem se během meditace dozvěděla, že mám psát knihy lidem ku pomoci. Bylo to absurdní, šílené a zároveň krásné. Vůbec jsem nevěděla, co s tím, ale udělala jsem to samé, co při nemoci: převzala jsem za sebe zodpovědnost. Řekla jsem si: tak já ten úkol přijímám. A prosím, co mám psát? V tom okamžiku nejenom že se rozhrnula opona poznání a já jsem byla po několik měsíců zasypávána informacemi o bezproblémovém fungování nás lidí tady na zemi, o poslání lidí i o léčení nemocí. Otevřela se mi i možnost vstupovat do myšlenek lidí, do minulých životů, automaticky psát a kreslit…

Jestli pak se ještě někdy setkám s lékařem, který mě před čtvrtstoletím z nemocnice propouštěl. Stál u mého přerodu z chudinky v člověka odhodlaného život na Zemi co nejlépe zvládnout. Ani neví, jak často na něho vzpomínám.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2013.