Rád se s vámi podělím o příběh, který se mi před lety stal. Pamatuji si ho naprosto přesně, jako by se stal včera – možná pro jeho význam, který má v mém životě.

Bylo to v roce 1996, kdy jsme si koupili ojetého formana a rozhodli se, že společně s našimi přáteli vyrazíme na dovolenou do Chorvatska. Byla to naše první delší cesta s tenkrát ještě malými dětmi (klukům bylo 5 a 7 let), a tak jsme vyjížděli přece jen s jistou dávkou nejistoty, jestli všechno zvládneme. Moře bylo nádherné, počasí nám přálo a týden uběhl jako voda. Cesta zpět probíhala bez problémů, k našim hranicím nám zbývalo nějakých 60 km – no, to už byl jenom kousíček, a tak jsem přestal být nervózní a jenom se zuby nehty držel koncových světel auta mého přítele. Měl přece jen vůz jiného kalibru a já mu sotva stačil. Najednou ale dal levý blinkr, předjel ohromný kamión a já už jen bezmocně sledoval, jak se mi vzdaluje. Byla tma, předjet bylo hodně riskantní, a tak jsem pokračoval za kamiónem v naději, že přece taky musí jet na hranici! Jeli jsme asi půl hodiny, bylo mi divné, že po silnici kromě nás už nikdo nejede a hlavně žádné dopravní značení. Kamión dal najednou blinkr, zajel do blízkého dvora a mně bylo jasné, že držet se ho nebyl dobrý nápad – pravděpodobně jsem minul nějaká značení, která mi kamión svými rozměry zakryl.

Jel jsem ještě kus cesty, abych se zorientoval podle nějaké cedule, ale nikde nic nebylo, ani číslo silnice, a tak jsem bezmocně zastavil u polní cesty a vypnul motor. Byla asi jedna v noci, někde mezi polem a lesem, moc benzínu jsem už neměl – měl jsem spočítáno, že mi to na hranici vyjde, a tak jsem v Rakousku už netankoval. A přítel s rodinou? Ti už byli určitě v Česku a jistě měli o nás obavy. Mobil jsem tehdy neměl, a tak jsem se jen bezmocně díval do autoatlasu – neměl jsem vůbec tušení, kde můžeme být. Uvědomil jsem si, že vlastně vůbec nevím, co mám dělat, kam mám jet a jestli když někam pojedu, nebude to ještě horší – alespoň že kluci vzadu klidně spali. Mozek zpočátku pracoval na plné obrátky, po chvíli ale vypnul. Byl jsem v koncích.

Najednou někdo zaklepal na okno – dost jsem se polekal, nikoho jsem totiž neviděl přicházet ani přijíždět. Otevřel jsem dveře, venku byl nějaký člověk ve světlém obleku, do obličeje jsem mu neviděl. Česky (!) se mě zeptal, jestli nepotřebujeme pomoct. Vysypal jsem na něj svůj problém s úvahou, že si myslím, že jsme tady (ukázal jsem na mapě) a měli bychom jet támhle… On se usmál a řekl, že tak bychom bloudili až do rána a ukázal opačným směrem se stručným popisem cesty a příslibem, že za hodinu jsme na hranicích. Vykoktal jsem díky, on se znovu usmál a zavřel dveře. Chvíli jsem nehnutě seděl a moje žena se mě zeptala: "Připadá ti to normální?"

No a přesně za hodinu jsme byli na hranicích. Tam nás čekali naši přátelé a jejich radost opravdu nebyla hraná a já prostě od té doby vím, že si stačí "jenom" vzpomenout.

příspěvek čtenáře

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2013.