Raymond Moody je slavný americký lékař, proslulý především díky své knize "Život po životě", která se před třiceti lety přes noc stala bestsellerem. Navštívil také Prahu, a PHOENIX o tom také referoval, napsal několik dalších úspěšných knih, včetně "Doteků věčnosti", a ve všech se zabývá zážitky souvisejícími s odchodem z tohoto světa. V té poslední se pak věnuje líčení osob, které byly úmrtí přítomny a měly přitom paranormální zážitky.

Valnou část vybraných příběhů zažili sami lékaři, což jim dává zvlášť objektivní hodnotu. Jednak lékař nebo sestra jsou k takovým zážitkům skeptičtější, a tedy kritičtější a dále mohou lépe posoudit, jak dalece vjemy souvisí s mozkovými pochody při odchodu.

Nový pohled na umírání

Na jedné lékařské konferenci vyprávěl kanadský lékař (nepřál si být jmenován), co zažil před 30 lety. Měl tehdy pacienta jménem Parker, upoutaného na lůžko. Jednou lékař nastupoval na noční službu a náhle spatřil Parkera na chodbě. Dříve, než mu mohl vyčinit, všiml si, že Parker upřeně pozoruje mrtvé tělo na lehátku přikryté prostěradlem. Když lékař zvedl prostěradlo na lehátku, domníval se, že se mu to snad zdá. Ten mrtvý byl totiž pan Parker, a když pohlédl na prvního Parkera, viděl už jen zlatou jakoby vodní tříšť a slyšel v duchu hlas zesnulého, který ho přesvědčoval, že ten na márách není on. Lékař řekl Moodymu, že je jedním z mála, komu se se svým neobyčejným zážitkem svěřil, protože nechtěl sklidit posměch. Tento zážitek však změnil záhadným způsobem jeho výbušnou povahu. Byl od té chvíle klidnější a snášenlivější do té míry, že si toho všimli i ostatní. Zmizel také jeho strach ze smrti, vlastní i ostatních.

Jinou zkušenost měl lékař, který vyprávěl svůj příběh na lékařské konferenci v Kentucky. Celý svůj život pokládal úvahy o posmrtném životě za nesmysly a líčení těch, kdo zažili klinickou smrt, považoval za pocity odumírajícího mozku. Nicméně když stál u smrtelného lože své matky, zažil neuvěřitelnou zkušenost. Pokoj se začal náhle prosvětlovat a jako by měnil svůj tvar. Zprvu se domníval, že má záchvat mrtvice, nebo nějaký neurologický problém, ale necítil žádné potíže. Světlo bylo stále silnější a také matka začala na ně reagovat. Jakoby vnitřním vzpřímením. Světlo pak vytvořilo jakýsi balon, pak se zdvihlo a zmizelo. Tom, tak se lékař jmenoval, okamžitě pochopil, že jeho matka právě zemřela "a její duše opouští fyzické tělo". Šok, k jeho vlastnímu údivu, který v něm vyvolala její smrt, se změnil v pocit radosti. Bylo mu naprosto jasné, že to není konec, nýbrž odchod někam jinam, kde jí bude dobře.

Zážitek přítomnosti zářivého dobrého světla se vyskytuje u většiny příběhů. Ošetřovatelka Millie Daviesová líčí, jak byla celý den přítomna s matkou a sestrou u umírajícího otce v agonii. Byly již unavené a vyčerpané, a tak se rozhodly prospat se trochu na rozkládacích křeslech v pokoji. Millie se ve dvě v noci vzbudila a viděla v nohách umírajícího dva světelné sloupce. Sálalo z nich cosi uklidňujícího a ona věděla, že jsou to strážní andělé. Přistoupila blíž a spatřila obláček mlhy, který se po chvíli rozplynul. Krátce potom se stala ošetřovatelkou v hospicu a podobný obláček mlhy viděla ještě u několika umírajících. Také její kolegyně měly podobnou zkušenost, a dokonce některá viděla i více. Třeba jak se umírající zvedá ze svého lože a odchází.

Pierre de Chardin: "Nejsme lidské bytosti s duchovními zážitky, nýbrž duchovní bytosti s lidskými zážitky."

Četné příběhy z Moodyho knih jsou jen zlomkem mnoha vyprávěných zážitků, ale způsobily mnoha lidem radost a útěchu a probudily v pozůstalých naději. Na druhé straně je stále mnoho oponentů, kteří zážitky pokládají za jev vznikající biochemií a elektrickou poruchou odumírajícího mozku. Vyprávění o sdílené smrti ovšem tyto hypotézy vyvrací. Vždyť osoba s podobnými zkušenostmi při loži umírajícího je živá a svou zkušeností při nejmenším překvapená. Jestliže by se tu pak hovořilo o sugesci, kdo je ten, který něco podobného sugeruje?

Mezi ty, kdo podobná líčení rozhodně nezlehčují, se řadil i světoznámý psychiatr Carl Gustav Jung, zakladatel analytické psychologie a současník Sigmunda Freu da. Sám popisuje zážitek blízké smrti, který zažil v roce 1944. Ležel v nemocnici s infarktem a měl pocit, jako by byl vynesen do prostoru a poté opět vrácen na zem, ale bez své zátěže. "Celá ta fantasmagorie pozemské existence ze mne spadla, nebo byla stržena," to mu však nikterak nevadilo, "měl jsem to, čím jsem byl, a to bylo vše". Jen nerad se pak vracel do své pozemské existence. Jung tvrdil, že přemýšlet o smrti a být v kontaktu s Bohem je normální a že neurotici jsou ti, kdo se podobné myšlenky snaží zapudit.

Vlastní zkušenost Moodyho

Raymond Moody, jak sám potvrzuje, neshromáždil své příběhy jen jako senzační historky, ale jako materiál vhodný k dalšímu studiu fenoménu smrti, který je dosud tak málo studován a zkoumán, ač tento zážitek čeká každého z nás. Uznává však, že ač jsou vylíčené zkušenosti zajímavé, dojemné a vykazují celou řadu shodných momentů, neodehrávají se v laboratorním prostředí, kde by je mohli sledovat lékaři, zabývající se výzkumem. Nedají se pozorovat jako třeba srdeční nebo mozková mrtvice.

Autor sám se věnoval celá léta studiu zážitků spojených se smrtí, ale netušil, že mu bude dáno, aby zakusil něco podobného sám. V květnu roku 1994 se dověděl, že jeho matka onemocněla rakovinou a zbývá jí již jen14 dní života. Rozjel se i s manželkou za ní a u úmrtního lože se sešel se svými sestrami a jejich manželi. Poslední hodiny byla matka v komatu, ale ještě se krátce probrala a řekla všem, jak je má ráda. V této dojemné chvíli se všichni drželi za ruce a modlili se. Najednou měl Moody pocit, jako by se celá místnost prosvětlila, změnila tvar a on byl tažen vzhůru. Později zjistil, že podobné pocity měli čtyři ze šesti přítomných. Pozdvižení bylo provázeno pocitem uklidnění a radosti. Moody to vyjádřil "jako by se látka vesmíru roztrhla a my na chvíli pocítili energii nebe". Jeho švagr, reverend metodistické církve, Lanford zase řekl: "Cítil jsem, že jsem opustil své fyzické tělo a vstoupil jsem s ní do jiné dimenze." Všichni se shodli na pocitu, jako by matku doprovodili na cestě k nebi.

Ještě nepřišel čas

Při zážitcích sdílené smrti je velmi častým jevem světlo, kterému různí lidé dávají různá adjektiva – laskavé, pronikavé, dobré, někdy vše zaplavující a jindy zase v podobě koule nebo sloupu. Další společný vjem je proměna geometrie místnosti, zatímco jindy se zase zvedne postava ze svého úmrtního lože. Shodný je též pocit radosti a bezpečí, silný zejména u těch, kdo odcházejícího milovali. Jako by je někdo uklidnil, že tomu, kdo odchází, je dobře. Někdy je tu i společné sdílení panoramatických záběrů z minulého života. Tak jedna žena ze San Diega, která prošla krutou zkušeností odchodu patnáctiletého syna, hovoří o jakémsi promítání, v němž se odehrávalo vše, co syn za svůj krátký život dělal, jak si v dětství hrál se stavebnicí a později už jako teenager telefonoval s přáteli. Navzdory svému žalu cítila žena lásku, která nás naplňuje, ať o tom víme, či nikoli. Chtěla syna provázet na této cestě, ale bylo jí dáno na vědomí (jak, to nevěděla), že ještě nepřišel její čas. V jednom z dalších případů to bylo řečeno jasně. Vyprávěl ho seržant na přednášce určené lékařům na vojenské základně v New Jersey. Ležel se srdečními potížemi v nemocnici, kde se shodou okolností ocitla i jeho sestra, která se nacházela v diabetickém komatu na jiném oddělení. "Byl jsem na pokraji smrti a cítil jsem, jak vystupuji ze svého těla, a z horního rohu místnosti jsem pozoroval lékaře, jak se pokoušejí mne zachránit. Najednou byla u mne i sestra a začali jsme si povídat, ale po chvíli se začala vzdalovat. Chtěl jsem za ní, ale ona mi jasně řekla: ‚Nemůžeš jít se mnou, ještě nenastal tvůj čas‘."

Z jedné studie vyplynulo, že na 30 % zkoumaných osob vypovědělo, že během svého zážitku ze sdílené smrti dosáhli určitého okamžiku, kdy jim bylo sděleno, že se musí vrátit do života.

Co věděli Egypťané

Egypt je pokládán za první zemi, která praktikovala náboženství s vírou v posmrtný život. Významný egyptolog Cyril Aldred dospěl dokonce k názoru, že ke sjednocení starověkého Egypta došlo nejen na základě nových zemědělských metod, ale i proto, že různé kmeny se spirituálně sjednotily, když si lidé vyprávěli o svých zážitcích ze smrtelně nebezpečných situací, kdy se ocitli na hranici onoho světa. To vedlo k založení náboženství se složitými rituály spojenými se smrtí. Kult boha Osirida a jeho vzkříšení svědčí též o bizarních pokusech zjistit, co se děje po smrti.

Otroci nebo dobrovolníci byli zavřeni do rakví, kde téměř zahynuli nedostatkem kyslíku. Na poslední chvíli byli osvobozeni, aby mohli vypovídat kněžím o tom, co se s nimi dělo, když byli napůl mrtví. To vše je znázorněno v hieroglyfech na stěnách egyptských hrobek. Hovoří o tom též Egyptská kniha mrtvých, v níž najdeme řadu příběhů, zážitků sdílené smrti. Konec konců i pyramidy jsou plné tajemství souvisejících s životem po smrti. Můžeme tu objevit mnoho paralel se zážitky současníků včetně zvláštního světla. Však také název Egyptské knihy mrtvých v originále zněl "Pertem hru", což lze přeložit jako "Vstup do světla".

Je tu řada příkladů, snad ze všech dostupných kultur, a všude nalezneme líčení zážitků blízké i sdílené smrti. Proto je možno bez nadsázky říci, že "tyto zážitky se vyskytovaly od samého úsvitu historie".

Transformace

Důsledkem zážitku sdílené smrti bývá dost často diametrální změna pohledu na žití i umírání. Mizí úzkost a strach ze smrti, ale překvapivě někdy odcházejí i některé negativní rysy v povaze toho, kdo prošel podobnou zkušeností. Někdy se osoby s materialistickým smýšlením stanou obhájci existence duchovního rozměru.

Tak psycholog jednoho hospice v severní Karolíně soudí, že některý ze zážitků sdílené smrti musí mít každý, kdo nějakou dobu pracuje s umírajícími. "Prostor kolem úmrtního lože otevírá pohled do věčnosti." Sám často viděl světlo a dvakrát cosi jako mlžný obláček, který měl jakousi strukturu. V mlžném oparu zmizela postava umírajícího a odešla s ním. "Měl jsem dojem, že v tom hraje roli nějaký typ elektřiny, něco jako elektrická porucha." Tento psycholog přiznává, že jeho práce s umírajícími ho velmi poznamenala a že ač není zbožný, probudila ho "k duchovnímu rozměru života".

Lékař z Georgie hovoří také o "energetickém vlnění" v mlžném obláčku, který se objevil ve chvíli smrti jednoho pacienta. "Přirovnal bych to k čemusi jemnému, jako je vodní proud pod hladinou." Připouští, že jeho paranormální zkušenosti změnily jeho světový názor.

Chybějící odpověď

Navzdory četným studiím a nesčetným výpovědím neexistuje dosud spolehlivá odpověď na to, co se děje po smrti. Raymond Moody se však domnívá, že jsme odpovědi na tuto otázku stále blíže. Přiznává dále, že když vidí radost na tváři těch, kdo se s ním dělí o své zkušenosti, raduje se s nimi a přestává se tázat po vysvětlení. Ač je každý zážitek jedinečný, jsou tu nepochybně stejné, nebo podobné vjemy a prvky. Autor soudí, že ač se zatím nedaří zcela odstranit překážky stojící v cestě vědeckého poznání posmrtného života, je tu cosi, co nutno brát za bernou minci. Každý, kdo prošel podobnou zkušeností, je přesvědčen, že naše tělo je jen smrtelná schránka a že duch je věčný. Pravda se nachází na cestě k věčnosti a umírání či smrt je začátkem cesty.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2012.