Pocházím z malého města, kde se hodně hledělo na to, aby všechno bylo tak, jak má být. Oko veřejnosti dohlíželo, aby byl na Vánoce kapr a povinných dvanáct druhů cukroví, aby se ve druhém ročníku střední školy šlo do tanečních apod.

Vrchol prožil jeden z mých kamarádů, který si jako svobodný kluk namluvil naši kamarádku, která byla tehdy vdova se dvěma malými dětmi. Dotyčného si odchytila jedna z místních drben a natvrdo se ho zeptala, zda by s jeho rozhodnutím byla spokojená jeho, tehdy už mrtvá, maminka. To, že jí hned nezakroutil krkem, beru jako důkaz jeho obrovského sebeovládání. Později začal pracovat ve zdravotnictví a takový trénink se mu určitě hodil. Ohledně Dušiček měla hranická komunita taky jasno. V týdnu před svátkem se myly a napucovaly hroby, kam se o víkendu, Dušičkám nejbližším, vypravily celé rodiny. Obešly se hroby vlastní, příbuzných a přátel a tvrdě se posuzovalo, zda nejsou náhodou lepší než ty naše.

Modlitby za zemřelé a umírající

Během života jsem však nasbírala pár mrtvých, na které vzpomínám a za které se i modlím. Na hřbitov chodím ne proto, že se to musí, ale proto, že si chci v klidu popovídat s těmi, kdo tam leží a doříct si to, co jsme si během života říct nestačili. Posadím se na lavičku, kterou u našeho hrobu prozíravě postavila hřbitovní správa, a většinou se přichytím při tom, že mi myšlenky sklouzly někam naprosto jinam, než jsem měla původně v úmyslu. Nedávno mě během jednoho takového sezení napadlo, že pořád ještě nemáme k dispozici pořádné modlitby za zemřelé a umírající. Pořádně jsem si to uvědomila asi před deseti lety, kdy jedné z mých kamarádek umíral hodně blízký člověk. Jako lékařka si uvědomovala, že nemá smysl prosit, aby ještě vydržel, ale že je potřeba žádat o rychlý a pokud možno bezbolestný odchod. Zavolala, zda znám nějaké rozumné modlitby za umírající a zda jí je opíšu a pošlu. Má knihovna je sice bezbřehá, ale nějak jsem nic nenašla. Na internetu jsem sice našla pár úvah, dokonce i korunku k Božímu milosrdenství, ale nic takového, co by se dalo modlit ve chvíli, kdy se sedí u lůžka, nebo kdy se doma čeká na telefon z nemocnice. Nic nebylo ani v kancionálu. Naštěstí jsem se kdysi dávno dala do sbírání starých modlitebních knížek, které jsem začala dost zběsile prohrabávat. A v jedné z nich jsem našla text, který mě z několika různých důvodů hluboce zasáhl. Byl to kancionál, vydaný v roce 1868 v Olomúci pro nábožné pohlaví ženské. Byl sice tištěný ještě švabachem, ale ten jsem se, díky tatínkovi historikovi, naučila celkem slušně číst. A tam jsem na straně 377 našla "Odporučení umírajícího", které se mají modlit jeho blízcí ve chvíli, kdy je jasné, že cesta na druhý břeh už nastoupila. Začala jsem přepisovat, abych to kamarádce poslala – a byla jsem velice překvapená. Před několika mnoha lety jsem si totiž koupila Tibetskou knihu mrtvých – a pokyny, které duše na cestě do jiných časoprostorů dostávala, byly až podivuhodně podobné. Místo zástupů dhákyní sice fungovali archandělé a andělé, cherubíni a serafíni, ale jinak byly pokyny v podstatě shodné. Jdi a neboj se. Toho Zlého modlitba zažene a ty se ocitneš tam, kam odedávna patříš, i když o tom během pozemského života tak úplně nevíš, nebo o tom občas pochybuješ. Dále následuje prosba o odpuštění hříchů – nejenom pro umírajícího, ale i pro ty, kteří se modlí – prosba, aby duši přijaly zástupy andělů a Kristus, který je jediný schopen osvobodit od věčné smrti. Následuje doporučení, aby Velký Soudce nevzpomínal na chyby mládí, ale pamatoval spíše na dobré skutky, které se v každém životě přece jenom nasbírají. Text jsem opsala, poslala a sama jsem se ho pomodlila. A potom jsem (a od té doby nejednou) přemýšlela, proč v nových, tedy pokoncilních, modlitebních knihách podobné texty už nejsou. Vím, že každý teologicky vzdělaný člověk mi řekne, že v současné době je snaha, aby se každý naučil modlit svými vlastními slovy, aby s Bohem mluvil jako s Otcem a aby jenom nepapouškoval slova, která vymyslel nebo napsal někdo jiný. Opravdu se nechci hádat s duchovními autoritami, ale ze zkušeností vím, že jsou chvíle, kdy člověka žádné vhodné slovo nenapadá, kdy nepřemýšlí, protože mysl zalila jedna velká hrůza a kdy pro toho, který odchází, chce něco udělat, ale vůbec netuší, co by to asi tak mohlo být. Modlitba ve formě litanie, kdy se nahlas modlí ten, kterému se nejméně klepe hlas, a ostatní jen odpovídají. V dané knížce pak následují modlitby po skonání, při pohřbu a za duše v očistci. Text jsem opsala, nechala v počítači a v knížce jsem si ho založila účtenkou z Penny.

Modlitba dává umírání vyšší smysl

Když potom doma umírala moje skvělá panímáma (byla Střelec a chtěla umřít doma, rychle a bez doktora. Kromě toho doktora, kterého jsem zastupovala já, se jí to povedlo). A ve chvíli, kdy se pohotovost snažila, i když asi tušila, že to nedopadne, a kdy jsme s mužem seděli bezmocně v kuchyni, jsem si najednou vzpomněla a sáhla po té správné knize. Slova, která se modlily celé generace přede mnou, nám pomáhala překonat chvíli, která opravdu nepatřila k těm nejlehčím. Modlitba jim však dávala smysl a nějaký vyšší rozměr. Zbytek textu jsme se domodlívali při čekání na pohřební službu. Někteří mystikové a duchovně vyspělí lidé tvrdí, že prožitek smrti je povznášející. Nevím, sama s ní nemám takové zkušenosti, abych mohla pronášet podobná hodnocení. Mám však dojem, že jsme zkoušku, která přišla, díky textu z roku 1868 zvládli se ctí.

Komunikace skrze modlitbu je jediné, co můžeme svým blízkým na druhém břehu nabídnout. A bylo by moc fajn, kdybychom této šance dokázali využít.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2012.