V knize s podtitulem "Stárnutí ve světle tibetského buddhismu" líčí nizozemský spisovatel Arnaut Maitland poslední léta milované matky, která byla postižena Alzheimerovou chorobou, a současně seznamuje čtenáře s buddhistickým učením tak, jak je poznal od svého učitele, buddhistického lamy, za svého pobytu v USA i v Tibetu. Zdůrazňuje zejména momenty, kdy podle jeho názoru duchovní poznání působí jako neselhávající lék na nejrůznější stresy i potíže, jak psychické, tak fyzické.

Čtyři složky pravé lásky

Autor vzpomíná, ne bez pocitu viny, na pokračující destruktivní vliv choroby. Fyzickou péči o matku převzal trpělivý otec, ale postupem času i on, stejně jako všichni blízcí, "ztrácel kontakt s její lidskostí". Všichni podlehli jakési vyčerpanosti a neuvědomovali si, že (jak se autor domnívá) tomuto vyhasnutí bylo možno zabránit. "Učení tibetského buddhismu o čtyřech nezměrných kvalitách lásky, soucitu a duševní vyrovnanosti mohlo pomoci uvést všechny do většího souladu."

Už Buddha učil věrného následovníka, bratrance Anandu, aby své žáky seznamoval s těmito čtyřmi nezměrnými facetami lásky. Je to láskyplná laskavost, soucítění, radost a vnitřní vyrovnanost. Mettá, karuná, mudittá, upekká – tyto čtyři "nezměrnosti" vznikají, jsou-li naše mysl a srdce uvolněné a otevřené, a lze z nich čerpat jako z trvalé složky lidského potenciálu.

Vědomí jejich blahodárné a stálé přítomnosti připomíná ono biblické "při každém soužení pomoc vždy hotová". Působí jako hojivý balzám na choroby nenávisti, hněvu, žalu i bídy.

Rytmus radosti

Každá ze čtyř těchto kvalit poskytuje mnoho příležitostí k posílení mysli a otevření srdce. Autor zvolil jako první ze čtyř radost. "Nechť žádná bytost není zbavena radosti." Tak zní jedno z mnohých přání, která žák buddhismu vysílá do světa s upřímným procítěním. Radost je spojena s během života tak úzce jako rytmus s hudbou. Pravá radost se neuzavírá do sebe, ale chce se dělit o vše se všemi. Nese s sebou pocit vděčnosti a, jak o tom svědčí i vědecké výzkumy, aktivní oceňování a vděčnost stimulují optimální fungování mozku. Někomu se zdá, že radost k nám musí přijít zvenku, že se do ní nemůžeme nutit. Není to tak. I za nejtíživějších okolností je možné slovo ocenění, úsměv nebo laskavé gesto, jaké mívá za následek uvolnění, či dokonce osvobození od tíživých emocí.

Veselost dokáže zázračným způsobem aktivizovat poznání, a to zase umí odbourávat emocionalitu a paralyzovat revoltující ego. Když nám ego, utopené ve vlastních starostech, brání v tom, abychom se připojili k melodii života, radost nás učí těšit se z úspěchu druhých. Jsme-li sladěni se vším kolem nás, včetně třeba počasí, vynoří se radost zcela spontánně. Jdeme volně za vlastním štěstím a těšíme se z úspěchu i radosti druhých.

Láska a soucítění

Není zde míněn cit lásky tak, jak se konvenčně chápe. Ten je omezující a posesivní, zatímco pravá láska je bezpodmínečná. Nezahrnuje právo manipulovat ani řídit. Nespoléhá na okolnosti, nečeká, co učiní "ten druhý". Cvičit lásku a soucítění bychom měli denně. Zvláště příhodné je to ve vztazích, ať již je to rodič – dítě, partner – partnerka, nebo přátelé navzájem. Měli bychom se snažit vcítit se do druhého a uvědomovat si, že jsme si všichni rovni. Všichni totiž chceme totéž, šťastný život. Naše ego ovšem dokáže obraz šťastného života pořádně pokroutit. Právě zde pomáhá soucítění vedoucí k pravé lásce. Existuje rčení, že kdo nemá rád sám sebe, neumí mít rád ani druhé. Pozor však na to, "jak" mít rád sám sebe. Láska vylučuje egocentrizmus a lpění, nedává nám právo komandovat bližního, i když to třeba myslíme dobře a jsme si jisti, že situaci rozumíme lépe než ten, komu chceme pomáhat. Nikdy se nedomnívejme, že láska nám dává větší práva, než nám patří.

Rovnoměrnost a spravedlnost

Poslední ze zázračné čtveřice je duševní vyrovnanost. Nastává tehdy, když dokážeme ve své mysli zachovat zásadní odstup od přátel i nepřátel. Přání vysílané do světa zní takto: "Nechť všechny cítící bytosti žijí ve vyrovnanosti bez lpění nebo averze a nechť věří v rovnost všech živých tvorů." Taková neutralita dokáže měnit pocit vlastní důležitosti a aroganci v pokoru a moudrost. Zde je třeba stálé ostražitosti. Tak třeba stane-li se, že si přikládáme zásluhy za zdárný průběh jakékoli situace a pocítíme domýšlivou pýchu moci, je třeba hned zapracovat s vědomím rovnocennosti s druhými. Naopak, jestliže však nedostatek sebevědomí podporuje naši lhostejnost či pocity méněcennosti, je třeba potvrdit správnou láskou k sobě, že nejsme o nic méně než úspěšný vítěz v závodě světa.

V žádném případě si nesmíme připadat polapeni v bezvýchodné a neřešitelné situaci. Správně použité čtyři nezměrné kvality nás ochrání před pocity bezvýchodnosti a bezmoci. Z jejich moudrosti můžeme čerpat energii k vybřednutí z tíživých zkoušek a nacházet nové možnosti ke splnění úkolů a harmonizování každé situace.

Co se narodilo, zemře

V Maitlandově románu se matčin stav zhoršoval, jak se ostatně předpokládalo, a jednoho dne došlo k okamžiku, kdy otec o ni již nedokázal pečovat 24 hodin denně. Bylo rozhodnuto dát ji do sanatoria nepříliš vzdáleného od bytu, takže za ní mohl denně docházet. Přijala to sklíčeně, ale klidně. Někdy se zdálo, že jeho přítomnost při návštěvách ani nevnímá, ale občas se tázala s usouženým pohledem: "Přijdeš zase? Chtěla bych domů." Nejmladší syn s ní trávil většinu své dovolené, když přijel jednou za rok na dva týdny domů.

Alzheimerova choroba zanechala stopy nejen na matce, ale na celé rodině. Docházelo k rozpadu. Jednotliví členové se vlastně postupně loučili s nemocnou ještě daleko dříve, než odešla z tohoto světa, protože už nebyla tou, kterou znali a milovali. Komunikace s ní byla stále obtížnější, a tak byli bezradní a jen doufali, že její odchod bude smírný.

Jednoho dne otci v sanatoriu doporučili, aby ji přestal navštěvovat. Pro něj to byla úleva, ale pro ni zřejmě urychlení odchodu. Když za ní po pár dnech opět přišel, hleděla na něj takřka s nenávistí. Když přišel domů, přesvědčoval sám sebe, že takto je vše nejlepší. Následující noc volali ze sanatoria, že matka je v agonii. Z té se již neprobudila, ale než vydechla naposledy, zazněl překvapivě náhle a silně její hlas: "Nenechávej mne samotnou!"

Tu noc, co matka zemřela, byl autor tisíce mil daleko. Byl připraven na její odchod, ale domníval se, že se s ní bude moci rozloučit, a nyní těžce nesl, že v jejich posledních chvílích nebyl s ní. Tázal se sám sebe, co mohlo být jinak, co mohl učinit pro trpící matku, ale v jádru věděl, že dáváme sbohem jen fyzické schránce. Osoba, kterou jsme milovali, se neztratí, i když se nám bude připomínat stále méně často. Autor doporučuje neoddávat se trudnomyslnosti, nýbrž "aktivizovat city". S tím totiž přichází pochopení pomíjivosti, a to je samo o sobě hojivé.

Co se narodilo, zemře. Co vzniklo, pomine. Co je spojeno, rozpojí se. To jsou pravdy života. Kdo by bojoval proti těmto pravdám? A jak by asi náš boj mohl pomoci zesnulému?

Smrt není zemětřesení a naříkání nad odchodem je k ničemu

Smrtí matky skončilo i její utrpení. Podle buddhistického učení však smrtí utrpení nekončí. Tibetská kniha mrtvých popisuje, jak i poté je smrtelná mysl hnána dál a dál, od jednoho zrození ke druhému. Teprve až se naše karma vyčerpá, skončí všechny strasti.

Naříkání nad odchodem není dobré k ničemu. Svědčí totiž o lpění na odcházejícím, a to pro něj rozhodně není prospěšné. Jeden tibetský lama řekl lkajícímu pozůstalému: " Nevyváděj tolik. Smrt není žádné zemětřesení." Tibetská kniha mrtvých doporučuje předčítat zemřelému ze svatých knih. To mu pomůže procházet hladce posmrtnými fázemi zvanými "bardó" a nedat se rušit proudy nedořešených skutků ani emotivními šablonami minulosti. Protože ideálem je nemuset se znovu zapojit do koloběhu reinkarnace, doporučuje kniha uvědomovat si, že všechno jsou jen projekce mysli. Předčítání je vlastně vedením, které má napomoci odolat svodům karmy a zamířit ke světlu, k osvobození. Pokud se to v žádném z bard nezdaří, měl by si zesnulý alespoň vybrat šťastné znovuzrození.

Co je to paramita?

Podle rady se autor nepoddával po smrti matky svému žalu a myslel na ni, jako by podnikala dalekou cestu bez mapy a bez kompasu. V duchu ji povzbuzoval, aby pevně kráčela ke světlu a nedala se zdržovat lpěním ani averzí. Později uvolnil toto své vedení a měl pocit, že se matka už ubírá jinam. Když bez trpkosti a sentimentu vzpomínal s láskou na společné chvíle, v duchu procítil, že jeho vztah s ní se nyní odehrává v jiné dimenzi. Není již nejistá a zmatená, netouží po minulosti a je připravena na vše, co ji čeká na druhém břehu.

Se všemi těmito úvahami rostla v autorovi myšlenka, že druzí mohou mít prospěch z toho, co myslíme a konáme, a to v nadčasovém významu. Děje se to tenkrát, jestliže realizujeme cestu k osvícení. Když byl Buddha jednou tázán, jak nejlépe provádět tuto realizaci v běžném denním životě, odpověděl, že podstatou má být paramita.

Paramity jsou vlastnosti nebo činnosti, které nám pomáhají přejít ze světa strasti k osvícení. Z břehu emocionality a negace na druhý břeh. Paramit je nesčíslné množství, ale šest je základních: štědrost, kázeň, trpělivost, snaha, soustředěnost, a konečně vrcholná šestá – moudrost.

Nácvikem paramit se vytváří kladná karma a hromadí se zásluhy. Jsou lékem na strasti i trampoty, na lítost, výčitky i zmatky. Budou-li naše mysl, srdce i energie oddány paramitám, budeme žít bez lítosti.

První paramita: štědrost

Svět funguje na principu dávání a přijímání. Příkladem pravé štědrosti je slunce. Jak praví bible: svítí na spravedlivé i nespravedlivé. Štědrost má své kořeny v péči o druhé. Základnou štědrosti pak je pozornost, starostlivost, všímavost. Dávání a přijímání by měly být v rovnováze. Správně nastavená rovnováha zajišťuje duchovní pohodu, zatímco nerovnováha nás poznamená v oblasti fyzické, citové i duševní. Podle buddhismu byli prý lidé kdysi bytosti světla a živili se nektarem, kterého bylo pro všechny dost. Když se lidé změnili, nektar zmizel a začala růst rýže. Jenže při její sklizni vznikly hádky a křečkování. Tak se objevila lakota, chtivost a závist. Štědrost nabízí radost dárci i příjemci, protože "dávat je jako přijímat dary".

Druhá paramita: kázeň

Kázní dobrovolně formujeme vlastní život, protože morální jednání ochraňuje naši mysl i tělo před autodestruktivními návyky. Nejednáme ukázněně proto, že se to patří nebo že nás někdo přinutil, ale proto, že jsme si to zvolili pro vlastní prospěch, blaho i svobodu. Pomocí kázně poznáváme výhody střední cesty. Nestačí si jen opakovat, co bychom měli a neměli, kázeň vedoucí ke změně vyžaduje trvalou snahu a trpělivost. Kázeň je proces, nikoli jednorázové rozhodnutí. Pokud vytrváme, stane se nám přítelem a klíčem k úspěchu.

Třetí paramita: trpělivost

Tato vlastnost nám účinně pomáhá přejít na břeh dokonalého souladu a smíření. V procesu zrání zůstáváme klidní, je-li nám křivděno, a nereptáme, setkámeli se s bolestí. Staré špatné návyky doznívají s vědomím, že strast je důsledkem karmy. "Netrpělivost je důsledkem malého, bázlivého srdce." Víme, jaké má důsledky. Tak se třeba může klidný, dobromyslný člověk změnit ve vzteklouna. Cítíme-li, že v nás roste netrpělivost, buďme k sobě laskavější, dopřejme si čas k uklidnění, spěch je špatný rádce. Trpělivost nám také nejlépe ukáže správný čas. Jak často překážka, nutící nás k trpělivosti, prospěje dosažení cíle ve vhodném čase.

Čtvrtá paramita: snaha

Tak jako není větru bez pohybu, není osvícení bez úsilí. Snahou a úsilím se bráníme lenosti a jiným špatným návykům. Lenost je prohnaná a lstivá, našeptává nám nejrůznější výmluvy: "je dost času, zítra je taky den, každý má vlastní tempo". Někdy dokonce tvrdíme, že jdeme cestou "wu wei" a prostě jen necháme, aby se věci vyvíjely vlastním spádem. Jak se mýlíme! Zatímco lenošíme, čas běží a stres narůstá. Neužívejme času k hromadění zábavy. Běh času je pro lenost Damoklovým mečem, ale pro toho, kdo ji zvládá, je klíčem k nalezení pravého rytmu snažení.

Pátá paramita: soustředěnost

Soustředěnost nám pomáhá zbavit se koloběhu smrtelného myšlení a dosáhnout druhého břehu dokonalého klidu. Tibetský buddhismus nabízí řadu meditačních systémů, doporučuje se pokoušet se o koncentraci na předmět a koncentraci bez předmětu. V každém cvičení třeba setrvat nejméně pět minut. Tato paramita je vhodná pro každého, ale ne každý ji dokáže aplikovat v běžném denním životě.

Šestá paramita: moudrost

Když se otevře naše mysl a srdce, přirozeně se objeví dynamická moudrost. Byla a je tu stále, ale nelze ji vlastnit, jen stále znovu objevovat. Každé zklamání, strach či pochybnosti signalizují, že za nimi je "špatně fungující moudrost", omezená inteligence. Závoj kladený takovou inteligencí, která je silně omezena ve své působnosti, však možno nadzvednout a probudit vyšší poznání.

Cvičení v kterékoli z prvních pěti paramit probouzí moudrost. Plně probuzená moudrost je "nepředstavitelná, nepopsatelná a neuchopitelná".

Sbohem svému já

V závěru autor konstatuje, že vzpomínka na matku není již bolestná, nýbrž tiše znějící jako vzdálený tón. Cituje buddhistické texty, které říkají, že vše, co vidíme a prožíváme, je jako sen, mrak na obloze, odraz měsíce ve vodě. "Neztotožňujeme se se svými myšlenkami, jsou to jen vlny energie. Vše je otevřené a my máme svobodu měnit," je to věc pohledu a jednání. Nic není hotové a dané, každá situace je tvárná a lze ji zlepšit.

Chceme-li vydolovat to, co je v nás nejvzácnější, dosáhneme toho spojením inteligence a moudrosti se soucitem. Utrpení nás pak bude tížit méně, protože se oddáme pravdě a blahu jiných. A toto jsou přání, jimiž se autor loučí se čtenářem:

"Ať moje matka odpočívá v pokoji. Ať moje pokračující cesta vnitřní proměny pomáhá druhým, kteří se chtějí vydat stejnou cestou. …ať naše práce a přítomnost, péče a oddanost, poznání a soucit vzkvétají a přinášejí prospěch všem cítícím bytostem. To je cesta hrdinů."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2012.