Pouť do Santiaga de Compostela se stává v poslední době stále více populární. Stovky poutníků se vydávají v každou roční dobu ke hrobu svatého apoštola Jakuba. Poutní cesty vedou snad ze všech zemí Evropy a poutníci navazují na tradici starou více jak tisíc let.

K méně frekventovaným trasám, kde dosud může jít člověk delší dobu sám, vnímat krásu krajiny, promluvit s místními i obdivovat starobylé památky, patří tzv. Portugalská cesta. Absolvovala jsem ji společně s mým synem. Některé dny se vrývají natrvalo do paměti jako vzácné kameny, jiné splynou ve sled poutních kamínků, aby vytvořily kouzelný celek.

V Portu připíjíme portským

Ranní vyhlídku z balkonu na střechy města, které dalo jméno celé zemi (od Porta se odvozuje Portugalsko), stíní mlhavý opar. Je to zřejmě častý jev vzhledem k nedalekému pobřeží Atlantiku, kde se studený vzduch od moře mísí s teplem pevniny, zahřívané jižním sluncem. Nechali jsme si celý jeden den na prohlídku starého města, chráněného UNESCEM od konce 90. let minulého století. Jeho historie se začíná psát už Kelty a Římany, ale množství památek, které zde zbyly, připomíná především slavnou středověkou éru mořeplavců až po dobu bohatých obchodníků a bankéřů, kteří si na přelomu 19. a 20. století nechávali stavět své paláce v duchu secese. Budeme se procházet mezi starobylými domy a kostely, úzkými uličkami projdeme na nábřeží řeky Douro, necháme se osvěžit vodou kašen, objevíme krásy muzeí, než si uvědomíme, že je třeba šetřit nohy před dlouhou poutí.

Začátek dlouhé pouti

V katedrále Sé de Porto zahájíme symbolicky účastí na mši svaté naše zhruba dvoutýdenní putování z Porta do Santiaga de Compostela, během něhož bychom měli ujít zhruba 250 km po starých poutních cestách severního Portugalska a sousedního Španělska. Bohoslužba začíná pravidelně každý den dopoledne v 11 hodin. Pokorně poklekám a prosím svatého Jakuba o dostatek sil pro mne i pro syna Jaroslava, mého obětavého společníka. Obracím se i k našim českým patronům, které jsme našli ve výzdobě této katedrály. Svatý Jan Nepomucký stojí ve výklenku vnější fasády a Pražské Jezulátko trůní na jednom z oltářů. V zákristii si každý kupujeme Credencial, průkaz poutníka, a dostáváme první razítko jako stvrzení pobytu na tomto místě. Credencial nás bude provázet po celou naši cestu a bude nás opravňovat k noclehům v poutnických ubytovnách, nazývaných albergue.

Katedrála pochází z 12. století, základní kámen byl položen v roce 1111. Působí monumentálně i s patrným střídáním slohů při dostavbách i rekonstrukcích, od románského období přes gotiku až po baroko. Před touto mohutnou stavbou stojí svou stráž dva kamenní rytíři ve zbroji, jeden je bojovníkem na koni ve znamení kříže a druhý snad svatý Jiří s drakem neobvykle posazeným na helmici. Pod katedrálou se rozkládá stará čtvrt Ribeira. Je plná na pohled pozoruhodných domů, mnohde bohatě zdobených, a přesto bez stálých obyvatel. "Je to jako by vylítly včely z úlu," poznamenává Jaroslav. Jak nám vysvětlil později náš portugalský kamarád, lidé nakoupili domy a paláce v domnění, že je zhodnotí boomem cestovního ruchu, ale přišla krize a na úpravy nejsou peníze. Běžný život se odehrává v moderních domech na okraji města.

Gustav Eiffel v Portu

Snad pro každého návštěvníka Porta je zážitkem pohled na most, pojmenovaný po králi Don LUIS I. Je to železný most, postavený ve stylu Gustava Eifella v letech 1881až 1886. V současnosti má dvě patra, první je vyhrazeno autům, po druhém vede trasa nadzemní části metra a po obou stranách jsou chodníky pro chodce. To je výzva, které nemůžeme odolat. Vítr příjemně vane čtyřicet pět metrů nad řekou Dauro a pohled z jedné strany okouzleně směřuje zpět k vršku s katedrálou, na protější straně se pak rýsuje silueta kláštera Mosteiro de Serra do Pilar a pod ním podlouhlé budovy skladů, v nichž zraje slavné portské víno. Hluboko pod námi plují po řece starodávné lodě s dubovými sudy, určenými k převozu lahodného vína. V parku nad řekou usedáme na trávník, chceme vychutnat panorama, které nám tak trochu připomíná Prahu. V tom pod námi osamělý muž začne pískat známou melodii larga z Dvořákovy Novosvětské symfonie. Snad naše myšlenky ji přivolaly.

Při toulkách starými uličkami nás jedna z hospůdek přiláká výkladním oknem s láhví portského. Dáváme si smaženou rybu s oblohou, hranolky a k tomu jako aperitiv sklenku portského. Lahodný červený mok sladký po slunci a vonící po hroznech a dubu se pije v malých dávkách před jídlem či po něm. Po pravdě přiznávám, že tenhle přípitek jsme si slibovali už doma. Dlouhý sled pamětihodností Porta jsme ráno zahájili návštěvou kostela Igreja de Santo Ildefonso a tam nás také volají s přicházejícím večerem jeho zvony. Ještě jednou se chceme potěšit především jeho vnější výzdobou. Barokní stavba z poloviny 18. století je obložena modrobílými kachly, známými azulejos, které jsou sestaveny do obrazců s výjevy ze života Ježíše Krista, Panny Marie, andělů a světců. Je to pro nás neobvyklá krása. To ještě nevíme, že takto zpracované biblické výjevy na fasádách i v interiérech kostelů, domů a vesnických kapliček nás budou provázet po celé portugalské části naší pouti.

Když je pouť příjemná cesta

Je pod mrakem, 18° C. Ideální počasí pro putování. Navíc po většinu trasy opouštíme frekventovanou silnici, která nás včera trápila velkou část dne. Upravené polní cesty nás protentokrát vedou vesničkami, vinicemi a poli. Nedá se zabloudit. Značení žlutou šipkou je pečlivé. Často je spojeno s protisměrnou modrou šipkou, která vede poutníky opačným směrem do Fatimy, slavného portugalského poutního místa. Většina domů na venkově je postavena v nedávné době, ještě před současnou krizí, někdy koncem 20. století. Architektura navazuje na tradici této země, nic podobného americkému stylu na oko honosných skládaček tu nenajdete. Domy jsou postavené poctivě z kamene a mramoru, ploty zdobené uměleckým kováním. Začínám měnit své představy o Portugalsku jako o vyprahlé, ubohé zemi. Procházíme krásnou krajinou, plnou květů a malebnosti. Je ale pravdou, že hodně lidí dnes přichází o práci, jsou zadluženi a nemají na splátky, mnozí pak své domy prodávají.

Kolem poledne jsme v Barcelinhos, které je spojeno středověkým mostem ze 14. století s Barcelos. Oči poutníkovy okouzleně sledují ten pohled, jemuž vévodí farní kostel na kopci ve srázu nad řekou rio Cávado. Mohutná stavba nezapře svůj původ z roku 1325. Románský styl se mísí s gotikou a nad hlavním portálem je erb Dona Pedra, hraběte z Barcelos. Z hradeb, které město od 15. století chránily, zůstala do dnešní doby neporušená pouze věž, zvaná Porta Nova. Na nedaleké radnici vlaje dnes defilé vlajek. Připomíná se, že sloužila kdysi jako špitál, spojený s poutnickou ubytovnou na jedné z hlavních cest do Santiaga de Compostely.

Na náměstí Apoio osvěžuje vzduch renezanční fontána, obklopená starobylými paláci. Co pohled, to připomínka zašlé slávy. Žluté šipky nás přivedou až na velké náměstí s tržištěm a udržovanou barokní zahradou s bohatou květinovou výzdobou. Na severozápadním okraji tohoto velikého prostranství se nachází jedna z největších pamětihodností města, kostel Bom Jesus da Cruz. Jeho kopule se klene nad místem, kde se podle legendy v dubnu památného roku 1504 objevil uprostřed tržiště kříž, jehož barva měla nádech temné černi. Pod oltářem kostela se dnes uchovává vzácný kříž a v postranní kapli je uctívána socha černého Krista s křížem na ramenou. Slavná Festa das Cruzes se koná pravidelně v prvních květnových dnech, kdy přicházejí poutníci i kajícníci přihlížet či účastnit se všemi očekávané připomínky Kristova ukřižování.

Pro tuto noc máme ubytování v nedalekém Bercelinos, v těsném sousedství budovy požární stanice. Hasičům se v Portugalsku říká bombeiros a někde poskytují i bezplatný nocleh poutníkům. Naše albergue je součástí většího komplexu národopisného kulturního zařízení, jehož pracovnice jej také spravuje. Za jednu noc vybírá 5 Euro, je ochotná a v angličtině podá všechny dostupné informace. Otvírá se mezi 13. až 14. hodinou. Do té doby čekáme na lavičce na nábřeží rio Cávado spolu s netrpělivými francouzskými poutníky, kteří se vypravili do Santiaga de Compostela na kolech.

Máme dost času, abychom se vrátili po mostě ještě jednou do Barcelos. Vychutnáváme si teď každý krok i pohled zároveň. V ubytovně není kuchyňka, a tak máme v úmyslu občerstvit se v jedné z mnoha místních restaurací. Navíc vyzkoušíme příslovečnou ochotu Portugalců. U fotografa nám bezplatně a s úsměvem dobijí baterii Olympusu, když jsme nabíječku "jako z udělání" zapomněli doma. Večerní zvon svolává k bohoslužbě. Ve farním kostele je uklidňující příjemné přítmí. Myšlenky zalétají k domovu i k očekávaným dnům příštím. Co přinese naše poutní cesta, které se tady říká Caminho.

Braga – barokní klenot Portugalska

Pro tentokrát odbočíme z naší trasy Caminho central a vydáme se na půldenní výlet do slavného portugalského poutního místa a obdivuhodného historického města. Braga byla založena keltsko-iberským kmenem Barari ve 3. století př. Kristem. Významné bylo římské období, k jehož památkám patří římské lázně, objevené v nedávné době v blízkosti nádraží. Snadno se najdou, ale mnoho už k vidění není. Součástí středověkých hradeb byla brána Arco da Porta Nova, která i dnes uvádí mnohé návštěvníky do města.

Braga nese hrdý název "Řím Portugalska". Má sedm a - třicet kostelů a je sídlem arcibiskupa. Nejpozoruhodnější jsou právě barokní křesťanské památky. Už doma jsem si moc přála projít se schodištěm areálu Bom Jesus do Monte, který vystupuje ze zeleně lesa na kopci nad městem jako bělostný klenot. Pro přiblížení použijeme autobus městské dopravy č. 205, který jede těsně k začátku barokního schodiště. Odtud jdeme už pěšky, i když pro méně zdatné je tu zřízena lanovka na neobvyklý vodní pohon. Kopec totiž oplývá množstvím vody, jak dokumentuje soustava kašen a fontán. Voda teče pod zemí, nad zemí i shůry. Začíná drobně pršet a mraky se válejí nad krajem. Krása i tak zůstává.

Poutní komplex připomíná příběh umučení Ježíše Krista, počínaje Poslední večeří a konče Golgotou. S výstavbou monumentální Křížové cesty bylo započato v prvních letech 16. století. Na každém odpočívadle lichoběžníkového schodiště jsou umístěny po stranách kaple a uprostřed kašna s tekoucí vodou. Poutník vystupuje schodištěm, zastavuje se u kaplí s biblickými výjevy, které jsou zpodobněny sochami v životní velikosti, a rozjímá nad celým Ježíšovým příběhem. Znaven výstupem se může osvěžit tekoucí posvátnou vodou. Jednotlivé terasy poskytují přitom neopakovatelné pohledy na město v údolí. Je to úchvatná symbióza architektury a přírodní scenérie. Na samém vrcholu pak stojí neoklasický kostel Bom Jesus, dílo stavitele Carlose Amaranta, stavěné v letech 1784 až 1857. Na oltáři nacházíme tři ukřižované z Golgoty, Ježíše i dva lotry po pravici a levici, Pannu Marii i apoštola Jana pod křížem, v doprovodu římských vojáků. Všichni jako by právě zkameněli.

Ve městě projdeme ještě několik kostelů. Zvuky zvonkohry nás volají ke katedrále Sé Primacial. Je zasvěcena Panně Marii, jejíž úcta je v této zemi zvláště silná. Původně gotická stavba s výraznými barokními prvky má tři samostatné kaple. Využijeme příležitosti, zaplatíme a přidáme se k několika německým turistům, abychom vstoupili do kaple Královské, která není běžně otevřená. Naskýtá se nám tak možnost spatřit kamenné sarkofágy rodičů Alfonsa I., zakladatele portugalské státnosti. Je to pro Portugalce významné místo. Jsme rádi, že jsme tady mohli alespoň na chvíli spočinout.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2012.