Jedenáctiletá Angela dostala nemoc nervového systému, která způsobuje postupné ochabování celého organismu. Nemohla chodit a mohla jen velmi omezeně pohybovat jednotlivými částmi těla. Lékaři nechovali veliké naděje v její uzdravení. Předpokládali, že zbytek života stráví na invalidním vozíku. Říkali, že jen málokomu se po této ne moci podaří vrátit se do normálního života, jestli kdy vůbec takový případ nastal. Ale pevnou vůlí děvčátka to ni jak neotřáslo. Na svém nemocničním lůžku přísahala všem, kdo ji byli ochotni vyslechnout, že jednou bude určitě zase chodit.

Angelu převezli do rehabilitačního ústavu v Sanfranciském zálivu. Lékaři vyzkoušeli všechny terapie, které by mohly její stav nějak zlepšit. Angela terapeutům učarovala svou nezlomností. Učili ji, aby si vytvářela představy – aby si představovala, jak chodí. Kdyby nic jiného, alespoň jí tyto představy mohly dodat naději a zpříjemnit dlouhé hodiny bdění na lůžku. Angela se při fyzické terapii, ve ví řivých koupelích a při cvičení snažila ze všech sil. A stej ně usilovně a důsledně si počínala také při svých představách, kdy si před očima přehrávala, jak se znovu pohybuje.

Jednoho dne, když se opět ze všech sil snažila pohnout nohama, zdálo se jí, jako by se stal zázrak: pohnula se s ní postel! Postel se s ní rozjela po místnosti! Angela zakřiče la: "Podívejte se, co jsem dokázala! Podívejte se! Já to do kázala! Já se hýbu! Já se můžu pohybovat!"

V témže okamžiku se v nemocnici rozkřičeli všichni – a hledali úkryt. Lidé křičeli, zařízení padalo a sklo se tříš tilo. Bylo to totiž zemětřesení v San Francisku. Ale Angele to neříkejte. Je přesvědčená, že to dokázala ona. A teď, jen o pár let později, už zase chodí do školy. Po svých. Bez berlí a bez vozíčku. Člověk, který dokáže otřást zemí mezi San Franciskem a Oaklandem, se přece nedá porazit nějakou nicotnou nemocí, ne?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2012.