Beátka vždy toužila bydlet v rodinném domku. Já jsem byl vždy více méně proti, ale nikdy jsem hlouběji nezkoumal proč. Je však zvláštní, že proces vrcholící stěhováním do nového domu začal daleko předtím, než jsem vědomě začal o stavbě uvažovat.

Nejdůležitější okolnost, která nás přiměla uvažovat o přestěhování se z paneláku do rodinného domu, byl náš soused, pan Kazmík. Byl to člověk asi kolem šedesátky, který měl mysl mírně vykolejenou. Říkalo se, že kdysi bral prášky na tlak i jiné a na to pil alkohol, což mu potom poškodilo mozek. V podstatě se choval jako bezdomovec ve vlastním bytě. Zápach, který se šířil z jeho bytu, byl nesnesitelný hlavně v létě. Někdy si v obýváku dělal i ohýnek. U vchodových dveří pravidelně každý týden obnovoval výstavku z exponátů, které natahal z popelnic. Cítili jsme, že je naší velkou zkouškou. Dokonce jsme ho začali považovat za převtěleného lámu odněkud z Tibetu, který nás takhle přišel "trénovat", zda vydržíme vůči němu zachovat pozitivní mysl a nezačneme ho nenávidět. Paní, která bydlela pod ním a produkty sousedových aktivit jí začaly prosakovat do bytu, se psychicky zhroutila, ale pana Kazmíka se z bytu vystěhovat nepodařilo.

K tomu se přidalo to, že sousedům v našem domě se nelíbilo, že za námi chodí cizí lidé. Začali proto zamykat vchodové dveře a my jsme potom museli s každým klientem ze sedmého patra dolů a nahoru. Situa - ce se stávala dosti nesnesitelnou. Když jsme už cítili, že nám nic jiného nezbývá než se přestěhovat, začali jsme intenzivně zpívat mantry. Každou mantru jsme zpívali čtyřicet dní stoosmkrát denně, tedy souvisle sto šedesát dní. Zpívali jsme večer, v posteli, kolem desáté hodiny. Na počítání manter jsme si vyrobili počítadlo (malu) ze žaludů.

Zpívali jsme následující mantry:

Om shanti om – navozuje vnitřní klid a mír.

Om shrím mahlakšmie namaha – přitahuje do života hojnost a bohatství.

Gate gate paragate parasamgate bodhi swaha – pomáhá v těžkých situacích a pomáhá povznést se nad bouřící řeku myšlenek.

Danyavad danyavad danyavad ananda – děkovací mantra, za všechno co nám život přináší.

Odezva přišla záhy

Pak se už začaly dít zajímavé věci, které spolu zdánlivě nesouvisely, a nic nás nesměrovalo k novému rodinnému domu. Až po čase se ukázalo, jak všechno do sebe krásně zapadalo. Jako by to napsal moudrý dramaturg a řídil šikovný režisér. Hloubkovou kontrolu z finančního úřadu by zcela určitě nikdo nepovažoval za důvod k oslavám. Když k nám ty dvě nesympatické paní přišly, snažil jsem se k tomu stavět pozitivně, jak ostatně učíme i naše žáky a klienty. I když mysl neustále atakovaly negativní emoce a myšlenky, přesto jsme si pořád opakovali: je to pro naše dobro. A když dotyčné úřednice neuznaly téměř celý leasing auta, pořád jsme si to ještě opakovali, ale moc jsme tomu už nevěřili. Následovalo dodanění plus jakési příslušenství daní. Nevěděli jsme, co to je – příslušenství daně. Plně jsme to pochopili, až když přišlo, že máme zaplatit 40 tisíc těsně před Vánocemi. Nějak jsme to nakonec zvládli. Toto vše se odehrálo rok před nastěhováním do nového domečku.

Na setkání přátel reflexní terapie jsem se těžce rozcházel se svojí manažerkou, se kterou jsme se tři roky ve všem dělili půl na půl. Velmi se tomu bránila, protože dobře věděla, že takový plat hned tak mít nebude. To bylo také asi rok před nastěhováním. Ještě dva týdny před tímto setkáním jsme se hodně zaobírali otázkou odpouštění. Meditovali jsme při ranním běhu u potůčku a ptali jsme se, komu bychom ještě tak mohli odpustit. To téma se probíralo i na setkání. U oběda mi jistý účastník semináře z ničeho nic říká: "Odpusť tátovi." "Ale vždyť já přece tátu měl rád." "Odpusť tátovi," zopakoval účastník. A pak mi říkal takovou modlitbičku, že si mám zapálit tři svíčky a odříkávat ji. To jsem už však ani nemusel dělat, protože již během jeho slov se mi hrnuly slzy z očí. Až potom mi všechno došlo. Když jsem šel do druhé třídy, táta s mámou se rozhodli, že začnou stavět dům, který pak stavěli osmnáct let, než táta ve svých padesáti devíti letech zemřel. Já jsem samozřejmě přišel o dětství, protože naši o ničem jiném, než o cementu, kvádrech a maltě nedokázali mluvit. Například, když jsem chtěl jít za dětmi na koupaliště, táta mi řekl: "Můžeš, ale nejprve musíš vykopat to, nebo udělat tamto." Pokaždé jsem cítil velkou zlost a nenávist, ale byl jsem rád, že jsem alespoň potom unikl ze stavby. A teď všechny ty nastřádané citové "jedy" vytekly ven.

Rychlý spád událostí

Delší dobu k nám jezdila na terapii paní doktorka, sympatická starší dáma, která se ale již dlouho medicíně nevěnovala. V tom čase ji hodně zajímali andělé a meditace s nimi. Jednou při své návštěvě nečekaně prohlásila, že budeme bydlet v Psárech. Brali jsme to tenkrát s blahosklonným úsměvem, a že jsou někde nějaké Psáry, jsme slyšeli poprvé. Pak jsme ale na jaře 2001 přes ně náhodou projížděli. Asi už skutečně ve mně nepůsobil blok ze stavby domu, protože myšlenky na něj byly stále častější, a kudy jsme projížděli, všude jsme se dívali, co se kde staví. Tak jsme se v Psárech zastavili u staveniště nových domků a zeptali se kolemjdoucího, zda neví, kdo a jak to tu staví. Dotyčný nám odpověděl, že je jedním ze dvou mistrů, který stavbu řídí. Všechno nám ukázal a podal základní informace. Poděkovali jsme se, a jak to bývá zvykem – s ujištěním, že se ještě budeme informovat apod., jak to probíhá mezi lidmi, kteří jsou si jistí, že se již nepotkají. Ale my jsme se potkali, protože majitel firmy v tom čase potřeboval nutně další klienty, a tak jsme začali vyřizovat úvěr. V době jeho vyřizování bylo potřeba rychle zařídit věci na katastrálním úřadě, který se v tom čase kompletně digitalizoval. Vypadalo to na strašně dlouho. Stačilo však poprosit andílky s potřebnou "kvalifikací" a do jednoho týdne bylo vše vyřízeno. Hypotéku jsme vzhledem k našim příjmům dostali bez problémů, ale jak se později ukázalo nebýt kontroly z finančního úřadu a zaplaceným vysokým daním, tak jsme ji nedostali.

V lokalitě, ve které se měl stavět i náš dům, jsme byli jedni z prvních, tak jsme si mohli vybrat pozemek. Ale právě když člověk tuto možnost dostane, zjistí, jak je naprosto bezradný. Znovu jsme tedy poprosili anděly a ti nám parcelu vybrali. Teď, po jedenácti letech, když stavební ruch úplně utichl, se ukázalo, že náš pozemek je nejlepší z dané lokality.

Nedoceněná síla manter a jin a jang v partnerské dvojici

Mantry otevírají úžasné lidské schopnosti. Ony sice tkví v každém člověku, ale pouze ten, kdo na sobě pracuje, je odhalí a může je využívat. Mantry jsou výhodné i tím, že nenarušují žádné náboženské přesvědčení. Zpívání manter lze přirovnat ke sportu. Sportovat může jak katolík, tak mohamedán. Dokonce s osvěženou myslí je možné lépe prožívat toho svého Boha. Jelikož jsme tvořeni z velkého procenta vodou (75 % i více) a vodou se rychle šíří rezonance od hlasivek, tak zpívání manter blahodárně působí i na uvolnění energetických blokád v těle. Výsledkem je pak zlepšení toku životní energie.

V dnešní době je málo využívána, nebo téměř vůbec neznámá síla, kterou disponuje partnerská dvojice, která spolu žije delší dobu. Když se jin a jang domluví na něčem, když se sjednotí protiklady, tak vznikne jednota Boha na Zemi. A ten je všemohoucí. Problém je pouze v domluvě, mnoho partnerských dvojic není schopno takto spolupracovat. Na druhé straně pravidelná společná rituální činnost, jako je například dlouhodobý společný zpěv manter, tanec, sex, sport apod., tak velmi účinně probouzí potenciál, který je možný prožít jen ve dvojici.

K andělovi jsme se modlili, když jsme byli malí. V dospělosti se člověk už jakoby stydí věřit na anděly a přestane s nimi jakkoli komunikovat. Ale oni jsou tady pořád s námi a čekají na to, aby nám mohli pomáhat. Nemohou však udělat nic, pokud je o to nepožádáme. Nemohou nám zasahovat do života bez našeho svolení. Jejich povaha by se dala přirovnat k povaze věrných psů, kteří jenom čekají na to, kdy jim začneme věnovat pozornost.

Mimochodem, asi dva měsíce po tom, co jsme se odstěhovali do nového domečku, vystěhovali i pana Kazmíka a už jsme ho nikdy více nepotkali. Děkujeme jemu, mantrám i andělům, že dnes můžeme bydlet a nerušeně provozovat reflexologickou praxi v našem domečku.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2012.