Když Ježíš procházel v Jerichu zástupy lidí, povšiml si Zachea, předního celníka, který ho pozoroval ukryt ve větvoví stromu. Ježíš Zachea oslovil jménem, povzbudil ho, aby sestoupil ze svého úkrytu. Zachea překvapilo, že si Ježíš právě jeho dům vybral tu noc pro přenocování. Vždyť on – Zacheus nebyl v první řadě těch, kteří Ježíše obklopili, ani těch, kteří ho jako jeho učedníci následovali. Ježíš ho prostě zaujal a Zacheus byl zvědavý, ale nechtěl být vpředu. Zpátky ho držela určitá plachost, zvláštní směsice tázání a očekávání a možná i pocit strachu z neznámého a jakési "nepatřičnosti". Není známo, že by se Zacheus následně zařadil mezi Ježíšovy učedníky, ale víme, že tento zážitek Zachea oslovil natolik, že se rozhodl změnit svůj život.

Tento příběh z knihy Tomáše Halíka Vzdáleným nablízku mi vytanul na mysli, když jsem se rozhodoval, o čem vám budu psát. Mám v sobě zcela čerstvou zkušenost ze snahy o prosazení změn v zákonu o mediaci, a tak trochu jsem si připadal jako ten zmíněný Zacheus. Každý den se můžeme setkat s něčím, co nás náhle osloví a do čeho se vyplatí věnovat energii, i když možná zprvu ani nevíme proč a zda se nám tento výdej energie "vyplatí". Jsme často váhaví jako Zacheus, nerozhodní, v pozadí, nehrneme se dopředu, i když tušíme, že to, co je před námi, za naši snahu a pozornost stojí.

Mé setkání s připravovaným zákonem o mediaci bylo právě tím impulzem, na který jsem čekal. Aniž bych byl kýmkoli vyzván k aktivitě, prostě jsem cítil osobní potřebu sám se na této věci podílet. Následně jsem se přesvědčil o tom, že když chceme a děláme správnou věc, můžeme ovlivnit mnohé. Ale abych začal popořádku. Devatenáct let jsem daňový poradce a minulý rok v červnu, při dokončování daňových přiznání, jsem na internetu zahlédl zprávu, že vláda schválila paragrafové znění nového zákona o media - ci v netrestních věcech. Protože mediace je velmi blízká koučinku, kterým se zabývám, okamžitě jsem zbystřil pozornost.

Co je vlastně mediace

Mediace je postup při řešení konfliktu mezi znesvářenými stranami s podporou kvalifikovaného profesionála – mediátora, který jim pomáhá dosáhnout smírného řešení jejich konfliktu uzavřením mediační dohody. Mediace je výborný prostředek k tomu, aby si lidé sami vyřešili své spory vzájemným pochopením a dohodou a nemuseli se skřípěním zubů přijímat rozhodnutí soudů.

Předem chci říci, že nemám známé v politice, nestýkám se s nikým vlivným a slavným. Jsem obyčejný (nebo "neobyčejný" – podle úhlu pohledu) člověk, který se ne náhodou ocitl v situaci, která se zdála z počátku předem daná. Jsem od přírody zvídavý, a tak jsem si stáhl paragrafové znění zákona o mediaci z internetu a začal ho studovat. Při jeho čtení a následně i z dotazů na ministerstvu spravedlnosti jsem zjistil, že zákon má jeden velký háček. Je tak trochu ušitý na míru především advokátům, obecně lidem s ukončeným vysokoškolským právním vzděláním magisterského stupně. Počáteční radost nad nově připravovaným a tolik potřebným zákonem o mediaci vystřídalo rozčarování. Urovnání sporu prostřednictvím mediace je totiž skvělá věc, má ale jednu zásadní potíž – jak dostat znesvářené strany k jednacímu stolu. Z mého pohledu zákon o mediaci tuto situaci řeší elegantně tím, že umožňuje předsedovi soudního senátu nařídit stranám, které jsou ve sporu, první tříhodinové setkání s mediátorem a nechá na nich, zda se pro mediaci rozhodnou. Ten háček, který mne zvedl ze židle, spočíval v tom, že v tomto původním vládním návrhu zákona o mediaci předseda soudu mohl nařídit setkání se zapsaným mediátorem, který neměl vysokoškolské právní vzdělání magisterského stupně, pouze v rodinných věcech. Ve všech ostatních případech soud musel zcela bezdůvodně nařizovat setkání se zapsanými mediátory pouze s vysokoškolským právním vzděláním magisterského stupně. Proč by měl mít mediátor právní vzdělání? Dle důvodové zprávy proto, aby písemná mediační dohoda jako výsledek úspěšné mediace byla uzavřena v souladu s právem. Přitom přímo z paragrafu vládního návrhu zákona za obsah mediační dohody jsou odpovědné pouze strany konfliktu, ne mediátor. Navíc, jak by mohl zajistit chudák mediátor soulad mediační dohody s právem, když podle jiného paragrafu zákona o mediaci během mediace mediátor nesmí poskytovat právní služby, maximálně může říct svůj názor.

Již od začátku jsem si uvědomoval, že moje šance prosadit odstranění této nespravedlnosti ze zákona o mediaci je nevelká, a to i díky vlivu advokátní komory, mající kolem dvanácti tisíc členů. Vnitřně jsem však cítil, že "není důvod stahovat kalhoty před brodem", jinak řečeno slovy filosofa Jana Konfršta, že je třeba pustit se do toho bez ohledu na výsledek. Protože jsem se už mezitím přihlásil na kurz mediace, ptal jsem se lektorů, jak se na tuto diskriminaci dívají, přičemž mi bylo řečeno, že oni s tím také nesouhlasí, ale ať počkám na Parlamentem ČR schválené znění zákona.

Mediátor musí být hlavně nestranný

Tato odpověď mne příliš neuspokojila a na Konferenci Mediace 2011, konané v Olomouci, jsem na plénu vystoupil s argumentací proti citovanému ustanovení. Pan profesor Šámal, autor většiny textů zákona o Probační a mediační službě upravujícím mediaci v trestních věcech, prohlásil omezování mediátorů bez právního vzdělání za neopodstatněné a potvrdil mi to, co jsem si dávno myslel, že právní vzdělání není pro výkon mediace žádnou výhodou, ba možná naopak, protože advokát zastupuje jednu ze stran, kdežto mediátor musí být nestranný. A o tom, že mediátor by měl být hlavně psycholog a člověk, který umí navodit tu správnou atmosféru pro setkání a jednání dvou stran, které se vzájemně zrovna nemusí, o tom snad ani není třeba mluvit. Můj příspěvek vyvolal další diskuzi, kdy můj názor podporovali mediá toři – neprávníci a nesouhlasili s ním mediátoři – advokáti. Profesor Šámal nám na závěr doporučil, abychom se nebáli, neměli předsudky, šli do Sněmovny a zkusili vysvětlit naše argumenty poslancům v ústavně právním výboru. Dodal, že tvorba zákonů je poměrně složitá záležitost a že zákony mnohdy schvalují lidé, kteří s tou konkrétní problematikou nepřišli nikdy do styku. Připodobnil to tak, že například zákon upravující energetickou politiku státu schvaluje dětský lékař. Takže pro prosazení nějaké změny zákona v Parlamentu ČR je nejdůležitější schopnost poslancům srozumitelně vysvětlit, proč by tato změna měla být provedena.

Na tomto místě je třeba říci, že jsem nikdy předtím ve Sněmovně nebyl a s žádným poslancem jsem nikdy nejednal. Přesto jsem si s mojí kolegyní mediátorkou – neprávničkou sjednal schůzku se zpravodajkou zákona o mediaci v ústavně právním výboru, který ve Sněmovně měl zákon o mediaci projednávat před druhým čtením. Mohli jsme se cítit tak trochu jako v jámě lvové, neboť ve výboru byli pouze právníci, z nichž většina byla i advokáty. Musím říci, že byli příjemní, vstřícní, milí, že nám dali prostor k vyjádření našich názorů, ale to bylo všechno. Veškerá tato jednání probíhala stylem – říkejte si, co chcete, my si, co chceme, schválíme.

Výsledkem veškeré naší několikaměsíční aktivity v ústavně právním výboru Sněmovny bylo, že v návrhu zákona nejen zůstalo ustanovení, jehož vypuštění jsme žádali a podle něhož by soud v naprosté většině případů nařizoval setkání s mediátorem, který má pouze právní vzdělání, ale navíc do návrhu zákona, na návrh advokátní komory, bylo zahrnuto ustanovení, podle něhož advokáti, kteří by se stali zapsanými mediátory, mohli schvalovat doložku vykonatelnosti u výsledku mediace – tzv. mediační dohody. To v praxi znamenalo další výhodu pro advokáty.

Důkaz, že se nikdy nesmíme vzdávat naděje

Přesně v tuto chvíli jsem byl před rozhodnutím – nechat to být, vždyť jsem přece udělal vše, co se dalo, a proti přesile jsem bezmocný, anebo zkusit něco víc. Obrátil jsem se o radu na předsedu ústavně právního výboru Marka Bendu, který jako jediný z celého ústavně právního výboru s provedenými změnami nesouhlasil. Marek Benda mi poradil, ať se s argumenty pro změnu zákona o mediaci obrátím přímo na ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, jako na předkladatele zákona a na místopředsedkyni vlády Karolínu Peake.

Oba emaily jsem odeslal s dobrým pocitem, že více momentálně udělat nemohu, a s mojí ženou jsme se vydali na oběd do nedaleké restaurace. "Dobrý den, tady Karolína Peake," ozvalo se po zazvonění mého mobilu dříve, než jsem si stihl objednat jídlo, "vidím to stejně jako vy a souhlasím s vaším návrhem na zrušení možnosti advokátů připojovat doložku vykonatelnosti k mediační dohodě." Na moji doplňující otázku, co říká na zrušení povinnosti soudů nařizovat setkání pouze se zapsaným mediátorem, který má právní vzdělání, řekla, že tato změna bude složitější, protože toto ustanovení už bylo ve vládním návrhu. "U nás je mnoho skutečně dobrých mediátorů – psychologů, sociologů, techniků, pedagogů a sociálních pracovníků, kteří právě toto ustanovení vnímají jako velkou nespravedlnost …", reagoval jsem. Na chvíli se odmlčela a potom prohlásila: "Musím to projednat s ministrem spravedlnosti, ale pokud nebude proti, načtu na schůzi sněmovny pozměňovací návrh, který umožní, aby soud mohl nařizovat setkání stran sporu se zapsaným mediátorem, bez ohledu na jeho vzdělání." Po skončení tohoto rozhovoru jsem se na svoji ženu obrátil se slovy: "Myslím, že si před nikým a ničím na prdel nesednu, ale teď nevím, jestli bdím či sním. Víš, kdo mi volal…?"

Přání se stalo realitou

Následující den Karolína Peake opravdu splnila, co slíbila a v rámci druhého čtení pozměňovací návrh skutečně načetla a Sněmovna i Senát ho poté schválily. Na schůzi ústavně právního výboru Senátu senátoři podpořili mnou prezentované pozměňovací návrhy k prováděcí vyhlášce o zkouškách a odměně mediátora. Cílem mých návrhů bylo zajistit stejné podmínky a kvalitu zkoušek mediátorů realizovaných jak na ministerstvu spravedlnosti pro mediátory – neadvokáty, tak i Českou advokátní komorou, která bude z mediace zkoušet advokáty. Současně jsem tyto pozměňovací návrhy zaslal i na ministerstvo spravedlnosti, které skutečně do vyhlášky promítlo můj pozměňovací návrh, aby zkušební otázky schvalovalo ministerstvo a byly stejné jak u zkoušek mediátorů rea lizovaných na ministerstvu spravedlnosti, tak i u České advokátní komory.

Zákon o mediaci, který byl takto schválen, je jen jedním ze zákonů, které Parlament ČR schvaluje. Jsem nesmírně rád, že mohu žít ve státě, kde je možné, aby vám zavolala místopředsedkyně vlády pouze z důvodu, že ji zaujal váš názor a že ho podpoří. A děkuji všem, kteří se v dobách minulých nebáli a přispěli k tomu, že dnes máme všichni možnost ovlivnit věci veřejné. Tento zákon se týká se jak mne, tak i mnoha dalších mediátorů - neadvokátů, kterým zajistil rovnoprávné podmínky pro jejich práci. Kolik jiných zákonů, které jsou schvalovány bez většího zájmu nás všech, bude ulehčovat či ztěžovat náš život?

Každý z nás má sílu něco zlepšit

Pokud si myslíme, že sami nic nezmůžeme a že se nás věci veřejné netýkají, nemůžeme si ani následně stěžovat na to, co se nám děje. Krásně to vyjadřuje Jan Konfršt v knize Vlastenectví: "Jde o to, abychom si mohli každý večer s čistým svědomím společně říci: " Život je fér – a já jsem také přispěl. Slovy pokračovatele rodu Sternbergů, hraběte Zdeňka Sternberga – stačí se chovat slušně." A je na každém z nás, abychom hledali, co v našem životě znamená "chovat se slušně".

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2012.