Paní Kristýnka (38 let, rozvedená, matka osmiletého syna) je na pokraji svých sil. Prodělala několik operací, při nichž jí lékaři odebírají části tenkého střeva, které je natolik zanícené, že je nesmí v těle ponechat. Zánět však po čase zachvátí další část střeva a na operaci musí znovu. Teď je ale ve stavu, kdy už lékaři mohou operaci opakovat pouze jednou, střevo se nedá zkracovat do nekonečna. Děsí se toho, jestli se i po této operaci zánět ve střevě opět rozšíří.

Jsme utýraní z toho, co se s našimi těly děje. Lékaři dělají, co mohou – a pořád si neumíme vysvětlit, z čeho všechno to trápení pochází a jak se ho zbavit. Nevíme, že zdraví nebo nemoci začínají v naší hlavě. Že myšlenky, které jsou našim životním krédem, jimž věříme a podle nichž žijeme, buď naše zdraví podporují, nebo si jimi způsobujeme nemoci. Protože to ale nevíme, tak své nemoci vnímáme jako něco příšerného, co se v nás z ničeho nic usadilo a nechce se nás to pustit.

Aby se Kristýnka zbavila zánětů, aby se jí "pustily", musí se nejprve ona sama pustit některých zásad, které si pevně usadila ve své hlavě. Nejsem krutá, když toto říkám? Což nevidím, jak na tom je a že je jí skutečně hrozně? Jenže "hrozně", které se demonstruje navenek viditelně v podobě nemoci na jejím těle, má ohnisko v "hrozně", které má uvnitř sebe ve svých myšlenkách. A s tím potřebuje pohnout, aby se mohla vyléčit.

Hrozné je, že má milion a půl dluhu. Manžel potřeboval velkou půjčku na své podnikání, tak si polovinu půjčky vzala na sebe, ale hned jak to udělala, tak se s ní rozvedl. Hrozné je, že v exekuci přišla o byt i o zařízení, nemá kam s dítětem jít. Hrozné je, že jí manžel neplatí alimenty, jen se jí vysmívá a ona díky nemoci nemůže pracovat. Hrozné je, že podporu nemá ani u svých rodičů – ti se od ní odvrátili už v okamžiku, kdy si manžela před deseti lety brala – on se k ní totiž agresivně choval už před svatbou.

Život ani nemoci se nedějí za našimi zády: "Byli jsme při tom"

Když jsem se v dětství rozčilovala, co se mi to děje, otec používal větu: "A byla jsi při tom?" Nerozuměla jsem, co mi tím chce říci. Přece mu vysvětluji, jak mi druzí ubližují, jak se ke mně hrozně chovají, tak proč se mě takto nesmyslně ptá, myslela jsem si. Až po letech mi došlo, co mi tím sděloval: pokud se nám něco děje, jsme spolutvůrci, účastníci děje. Ne někdo, kdo za nic nemůže a hrozné věci se mu dějí bez jeho přičinění. Paní Kristýnka udělala při hledání manžela svůj osobní výběr: tak to chtěla, pro toto se rozhodla, tak ji to bavilo. Teď žije následky svých minulých rozhodnutí. A co jí pomůže, aby zachránila, co se dá? Potřebuje zvládnout základní kroky vedoucí k uzdravení těla i celého jejího příběhu. Nutně musí v hlavě přehodit výhybku z koleje "já oběť, já chudák bez perspektivy" na záležitosti možná na první pohled nepochopitelné, leč opačné a s nemocí se neslučující: musí praktikovat respekt a zodpovědnost. Čím rychleji toto udělá, tím dřív dá tělu impulzy pro uzdravování – a plánované poslední operaci se třeba i vyhne.

Proč respekt a proč zodpovědnost?

Na světě moc možností nemáme, jsou tu v podstatě jen dvě základní: dobro a zlo. Když neuplatňujeme dobro, máme zlo. A ze zla jsme nemocní. Ale začnemeli žít v duchu rčení: Komu Bůh, tomu všichni svatí – začneme-li sekat dobrotu, tak se nám povede lépe a máme vyhráno. Potom nám nebude zatěžko začít s respektem a s jeho pomocí si dojít k zodpovědnosti a upevnit si své zdraví.

Respekt je nejdůležitější záležitost na cestě ke zdraví. Běžně totiž žijeme v mylných představách, že za nic nemůžeme a všechno nám způsobily věci vnější: hrozní lidé, hrozné nemoci, hrozné okolnosti. Teprve, až když jsme ochotni toto mylné přesvědčení odložit stranou (ze své pýchy uděláme krok zpátky a tím si v sobě uvolníme prostor pro věci nové), můžeme uvidět, jak to ve skutečnosti je: že viníkem situací svého života jsme my sami, nemoci nevyjímaje. Příčinou nemocí Kristýnky je Kristýnka svými mnohaletými myšlenkami, kdy se trápila a trápila a nechávala si ubližovat a nic smysluplného s tím nedělala. Facky a další násilnosti od manžela vyvrcholily bodem, kdy mu podepsala ohromnou půjčku, kterou bude po mnoho let splácet.

Z povahy se nevyvlékneme, ale musíme se ji naučit zvládat

Nikdo na tom není hůř ani lépe. Když se začtete do typologie Enneagramu, zjistíte, že všichni jsme pod nadvládou svého ega: Kristýnka se učí, jak si nenechat ubližovat, bývalý manžel má učební látku opačnou: jak neubližovat. Ale ze své podstaty jsou oba dva stejní: mají se během života něco naučit. Rozdílnost je pouze v tom, že se každý z nich narodil s jinou povahou. A aby on mohl uplatňovat své mocenské choutky, musel si k tomu najít někoho, kdo si to nechal líbit. Tak se běžně tvoří dvojice: ego se setkává s egem. Málokdo hned v mládí pochopí, že život není jen trpným sledem událostí, že si vše, co nás potkává, postupně tvoříme. Že na svět přicházíme s nehotovou povahou a tu zde máme během žití vybrušovat k záležitostem lepším a lepším. A když to neděláme, končíme jako Kristýnka – v beznaději a v bolestech. Ale ještě není všem dnům konec: pokud žijeme, vždy je co vylepšovat. Jak? Bodem číslo jedna je respekt. A hned v závěsu za ním jde zodpovědnost.

Aby se Kristýnka vyléčila, musí se naučit respektovat sebe osobně i každou lidskou bytost jako jedince obdařeného rozumem s plným právem mít svůj vlastní názor. Teprve až uvidí manžela jako člověka, jemuž není možné vlézt do myšlenek a přehodit tam výhybku z koleje zlé na dobrou, velice se jí uleví. Musí respektovat, že nejenom manžel, ale jakýkoliv další člověk může mít názory diametrálně odlišné od jejích. Odlišnost názorů ale automaticky neznamená boj. Narozením každý z nás dostal svou svobodnou vůli neboli možnost se rozhodovat se, jak chce. Tak proč by muž měl být stejný jako ona? Nechce se domluvit, chce škodit, dělá mu dobře jí ubližovat, chce ji vidět na dně? Je to prostě tak. Ale to neznamená, že je to pro ni konec světa. Z jeho tlaků se musí uvolnit! Jak? Odpouštěním, smiřováním se, přijetím. To všechno je třeba provádět stále dokola, až se z klubka ostnatého drátu, kterým se k muži připoutala a dosud v tomto bolavém sevření vězí, uvolní.

Odpuštěním, přijetím, nechá muže na pokoji – začne ho respektovat. A současně s tím, jak bude respektovat jeho, dá plný respekt i svému životu. Přestane naříkat i nadávat. Co bylo, bylo, s tím už nic neudělá – odpustí si, co se nepovedlo a bez výčitek se rozhodne, co udělá dál. Uklidní se, získá nadhled a dojde jí, že odpuštění a přijetí není v žádném případě souhlas s nepravostmi. Naopak. Přijetím v sobě objeví sílu, kterou nasměruje ke svému vyléčení i k nápravě svých nerozumných kroků minulých. Přestane se vidět jako bezbranná oběť a za svůj život začne přebírat zodpovědnost.

Ne v mužově, ale ve své hlavě přehodí výhybku z koleje nemocné na zdravou – a ke zdraví má šanci skutečně dojít. Začne vyzařovat klid a klid se objeví i materializovaný na jejím těle, v jejích orgánech. Dokud tuto změnu neudělá, dokud nepotáhne s lékaři za jeden provaz a o své uzdravení se nepřičiní, lékaři jsou bezmocní, protože všechny jejich snahy uvést tělo do pořádku bude vetovat.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2012.