Procházím se pražskými ulicemi, je jednadvacátého června. Na rohu ulice hraje a zpívá kytarista, o kus dál pod podloubím historického domu se od trojice houslí spolu s violončelem hladivě line klasika. Na Můstku zase obdivuje dav velkých i malých nadšenců kuriózní akrobatku – hadí ženu. Kromě Slunovratu je totiž i Svátek hudby, který zatím u nás, na rozdíl od většiny evropských metropolí, v plném rozsahu ještě nezdomácněl.

Má probíhat volně na ulici i v jiných veřejných prostorech, institucích. Umělcům všeho druhu, kteří se doslova takto rozdávají lidem, se říká buskeři a jsou mezi ně zahrnuti společně jak profesionální, tak i kvalitní amatérští umělci, kteří svou obživu zajišťují v jiném oboru a na ulici prezentují pro radost sobě a druhým své další schopnosti. Klobouk, který před sebou mají, není o žebrání, ale o možnosti, jak jim poděkovat a odměnit za pěkné vystoupení s oživením prostoru.

Mohlo by vás zajímat: Pouliční umění na pražských ulicích

Jaký je smysl buskerství – pouličního umění?

Nejen chlebem živ je člověk, ba dnes víme, díky bretariánům, kteří nepřijímají žádnou potravu, že ten voňavý bochánek není jako zdroj kalorií pro tělo některých jedinců potřebný. Energii k životu dokážou získat i jinak, duchovní cestou. Duši však obejít nelze. K jejímu rozvoji je nezbytné, aby byla stále přiživována. Třeba uměním. A právě hudba je pro ni jedním z chlebů. Hudba nemusí být šířena a přijímána jen formálně v koncertních sálech nebo z médií. I na ulici může oslovit svými tóny a vřelým, bezprostředním projevem. A možná je tato forma ještě účinnější – je totiž mnohem více dostupná nejen finančně, ale i možností každodenní nabídky a osobnějším oslovením. Na straně buskerů je cítit při pouličním spontánním projevu více nevázané a neřízené radosti a hodně improvizace. Busker se tak může stát se svým uměním spontánním harmonizátorem prostředí. Oživí místa klidná i frekventovaná, památková, ale i sídlištní, neveselá a krabicově nevzhledná příměstská zákoutí. Busker velmi často zaujme děti, pro které jeho vystoupení může být prvním impulzem na cestě k touze zpívat i ovládnout hudební nástroj.

Dáme buskerům zelenou?

Kdo však přivykl ve své osobní i společenské minulosti šedi velkoměsta, kdo sklouzl do úrovně – cesta do práce, z práce, na nákup, na úřad a zase domů, pohroužen do vlastních přízemních myšlenek a starostí a míjejíc přitom na ulicích i v dopravě armádu anonymních tváří, bratra a souseda nepoznávaje, pro toho je někdy těžké nechat se probudit, vysunout z ulity odděleného osamění a vnímat v té pouliční šedi a neforemném akustickém smogu něco jemně odlišného – tóny, co rozbíjí kulisy všední reality, rozjasní tvář i celý den. Někdy jsou proto patrné rozpaky na tvářích kolemjdoucích, když v té neradostné šedi mají přijmout něco nového, pro ně nezvyklého. Neví, jaký mají vlastně zaujmout postoj – je to umění? Nebo snad ne...? Takto asi přemýšlí běžní, trochu rozmazlení, často i citově vyhaslí konzumenti, mezi které budou jistě patřit i komerčně a tržně zaměření majitelé obchodů v centrech našich měst, nejen v Praze. Na rozdíl od evropských metropolí, kde již mají dávno jasno a dokázali nenásilně včlenit pouliční umění mezi netržní potřeby obyvatel, Praha zatím nemá tuto otázku vyřešenu, letošní rok je zkušební. Také jsem si všimla, že mezi těmi oceňujícími diváky na pražských ulicích bylo více cizích návštěvníků než rodilých Pražanů.

Čím se busking odlišuje od jiných směrů umění?

"Umělci musí být otevření a musí zaplnit prostor," říká Vladimír Merta, známý hudebník, bývalý busker, který ani dnes neváhá vzít nástroj a na ulici zahrát. Pokud tedy umělec svým uměním neupoutá, nepodaří se mu rozbít tu výše jmenovanou ulitu, ten vnitřní stav osamění, ve kterém se běžný obyvatel města nachází. Umělec, busker, je vždy donátorem energie, výzvou pro kolemjdoucí. Jeho naplněním je se rozdávat (alespoň by to tak mělo být) a takto motivován by měl přistupovat ke svému vystoupení. Umělec na plánované akci v koncertní síni je v centru pozornosti tisíců párů očí v sále a ty oči mu věnují svou pozornost čili energii. Tak zde automaticky dochází k energetické výměně. Na ulici je tomu však trochu jinak – umělci se musí více snažit, více dávat, aby kolemjdoucí zaujali. Výsledný energetický koloběh se souhlasem publika je nejistý a dle Merty "jde i o jistý druh hudebního dobrodružství", protože umělci nemusí být nevypočitatelným a nenaplánovaným publikem vždy cele přijati. Ale radost, spontánně z nich tryskající, má vždy velkou moc, a tedy i šanci. Pokud by se buskerství chtěl někdo věnovat jen za účelem výdělku, bez jisté radostné extroverze, tak nemá šanci. Kontakt s lidmi nenaváže a úspěch mít nebude. Buskerství zkrátka má své vnitřní zákonitosti. Především však není žebrotou, což tvrdí někteří odpůrci. "Na rozdíl od žebráků busker nevynucuje soucit lidí pod záminkou duševní či fyzické újmy, ale prodává radost ze života," říká Vladimír Merta. A já dodávám svou definici radosti, že jde o tvořivou lásku.

Od flašinetů k dnešnímu pouličnímu umění

Když se jen letmo zadívám do minulosti, tak si vybavím z filmů a knih dobu flašinetářů za první republiky i dříve, dále kočovná divadla jako snad jedinou kulturu chudých, která se sice také hrála na ulici, ale byla plně závislá na výdělku, což bylo znát. Za totality tento druh umění byl zcela mimo hru. Existovala pouze organizovaná zábava navíc s nepostradatelnou cenzurou. Sametová revoluce uvolnila podobné umělecké žánry k rozkvětu na přechodnou dobu, na což s láskou vzpomíná zvláště pražský hudební pouliční bard, pan Wehle, který je dosud v ulicích činný. Poměrně brzy se však začala situace opět utahovat – jednak z finančních důvodů (povolení k hraní) a také z nepochopení smyslu této činnosti. Busking byl z pohledu úřadů, konzervativní veřejnosti, ale i z pohledu prodejců kýčovitého umění ve středu Prahy považován spíše za žebrotu, zdroj nezdaněné obživy, pochybné umění, rušivý element odrazující zákazníky a hudebníci byli házeni, dle vyhlášek, do jednoho pytle spolu s podivnou pouliční směsí bubnujících alkoholiků. Pravidla k udělování povolení ke hraní neměla logiku, potřebný papír nebyl každému přiznáván, a pokud byl přiznán, tak jen na krátkou dobu a po nesmyslně dlouhé čekací lhůtě. Byli mobilizováni městští strážníci, aby hlídali na svých obchůzkách všechna případná nepovolená stanoviště hudebníků. Pokud byli hudebníci přistiženi bez povolení, byli pokutováni nemalými finančními částkami, případně trestáni odebráním nástroje. Občas se v ulicích Prahy objevili i hráči ze zahraničí, kteří, když se zorientovali, tak se nestačili divit. Takový zahraniční umělec vlastně neměl šanci legálně vystupovat, protože časové období potřebné k získání povolení převyšovalo jeho délku pobytu v Praze.

Historie Svátku hudby ve světě a v Čechách

Svátek hudby, oficiálně vyhlášený francouzským ministerstvem kultury v roce 1982, připadl na letní Slunovrat 21.6. V roce 1985 byl již rozšířen po celé Evropě. Tento svátek má však svá pravidla – hrají na něm hudebníci všech žánrů, profesionálové i amatéři, koncerty jsou zdarma, organizátoři pořádají akce bez nároků na zisk, a to hlavní je, že svátek hudby musí v největší možné míře probíhat na veřejných prostranstvích – na ulicích, náměstích, v parcích, rovněž v nemocnicích, muzeích i jiných veřejných prostorách. Organizátoři, kteří se chtějí ke Svátku hudby připojit, se zavazují dodržovat a ctít ducha, myšlenku a pravidla této akce. V roce 1990 se symbolicky připojili ke Svátku hudby i Češi, nikoliv však za takových podmínek jako ve Francii a jinde v Evropě, ale jen částečně v organizované, převážně klubové formě, nikoliv na volných prostranstvích (jinak to tehdy nebylo při naší legislativě možné). Dá se tedy říci, že umění ve formě buskingu u nás nebylo jednoduché provozovat (a to ani na Svátek hudby), snad jen s výjimkou krátkého období po sametové revoluci.

V roce 2010 začali na tyto neutěšené a nepřirozené poměry poukazovat mladí hudebníci v čele s hudebníkem a rozhlasovým redaktorem Daliborem Zítou. Hudebníci založili sdružení BuskerVille a vytáhli na dlouhou trať. Měli však logické a pádné argumenty. Jejich cílem byli úředníci magistrátu na Praze 1. Ještě v tomtéž roce uspořádali na vlastní pěst první Svátek hudby po vzoru ostatních evropských metropolí, ovšem za jiných podmínek – pod hlavičkou veřejného shromáždění a jako petiční akci za uvolnění poměrů v buskingu. Předloni již získali záštitu radního z magistrátu, ale přesto byly během akce udělovány pokuty městskou policií a ve večerních hodinách byla akce násilně ukončena. Teprve koncem loňského roku se začaly hýbat ledy a začátkem tohoto roku, doslova ze dne na den, přišlo totální uvolnění na zkušební rok. Žádná povolení ani poplatky nejsou nyní potřeba. Zůstala jen některá omezení, s těmi jsou však umělci svolní. Strážníci však mají nadále právo vykazovat evidentní žebráky, což někdy může být při rozlišování sporné. Na konci roku se vyhodnotí, jakou formou se dále bude postupovat, jaký přesnější legislativní rámec a omezení busking dostane.

První Svátek hudby v Praze

Letošní Svátek hudby se tak konal již ve zcela jiné atmosféře, beze strachu z postihu. Na ulicích se předvedli reprezentanti celé škály buskerského umění, aby využili vybojovaného uvolnění poměrů. Ukázali vše, co umí, a přitáhli opět pozornost kolemjdoucích. Dokázali mysl a city diváků sjednotit v nadšeném okouzlení. I okolní domy, jindy strnulé a mlčenlivé, jako by začaly vyzařovat veselejší atmosféru. Strážníci stanuli spíše mezi obdivovateli, nemuseli zasahovat za stranu odpůrců a vytahovat blokové pokuty. Za mnoho let poprvé. A navždy?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2012.