Změny klepšímu musí někdo nastartovat. Kdo to asi udělá? Že by soused, se kterým bydlíme na patře, tetička či jiný náš příbuzný, známý, kamarád? Nebo se do nich pustí "nepřítel", člověk, kterého vlastně ani nemáme rádi, ale třeba v něm dřímá neprojevený potenciál – a tak nás mile překvapí a udělá něco s tím, co nám nevyhovuje? A proč to neudělají politici? Mají všechno, jak se říká, z první ruky – sedí u vesel. Za správu státu si je prostřednictvím našich daní platíme. Říkáme, že žijeme v demokracii, máme svobodu, tak proč tolik let po svržení vlády jedné strany se stále nemůžeme dobrat něčeho lepšího?

Chybí nám duchovní základ

Dům má základ. To nikdo nezpochybňuje a ani ten největší blázen by si nepostavil domek jen tak na zelené louce – bez fortelného základu. Stavitel vykope pod domem jámu, vyloží ji velkými kameny, vše prolije betonem. Ví, že dům musí být umístěn na pevné desce, jinak by se propadl, uhnul stranou a později i rozlámal na kusy. Bez pořádných základů by nedržel pohromadě, ani kdyby ho stavěl sebelepší zedník. Jestli si stavbu domu převedeme do dnešních podmínek fungování státu, pak stavíme bez základů už dlouhou dobu. A všechno se nám pod rukama rozpadá. Proč unás neplatí jednoduchá všem srozumitelná pravidla? Proč máme 70 000 zákonů, kterým běžný občan nemá vůbec šanci porozumět? Vždyť o správnost výkladu se mezi sebou dohadují i právníci. Na všechna tato proč je velice jednoduchá odpověď: Kdo tvořil a tvoří pravidla pro fungování dnešní společnosti, tomu to právě takto vyhovovalo a vyhovuje. Když teď nic nefunguje, jak by mělo, nemáme se čemu divit – jsme rozpadající se dům na rozbahněné louce a základy jsme udělali z vaty. Nemůžeme to nikam dovést, když vyměníme trouchnivějící okna za plastová, nebo zateplíme stěny. Stejně to k ničemu nebude – dům padá a spadne. Neexistuje síla, která by udržela náš podmáčený dům pohromadě.

Stávky ani násilí nám teď nepomohou

Kdo chce hnát lidi do ulic do stávek, vymoci si zlepšení násilím, je v roli člověka, který vztekle obíhá rozpadající se dům a křičí, že vidí ve stěnách praskliny. Jenže obíhání ani křik věc neřeší. O prasklinách víme všichni – a dlouho. Víme i to, že je třeba s nimi něco dělat. Jen lidé u moci dělají mrtvé brouky, protože prasklinami dlouhodobě vytahují z domu tu záclony, jinde šatstvo z prádelníku, hrnec i s pokličkou, téměř prošlou konzervu nebo miliónek penízků, nebo raději hned dva či pět. Dům, ve kterém teď bydlíme, je pro mocné dojnou krávou. My ostatní chodíme smutně okolo a říkáme, že nevíme, co s tím.

Nic jiného nám nezbude, nežli si postavit nový dům

Kde začít a od čeho? Ským jej máme stavět? A nespadne nám znovu na hlavu? Posledních dvacet let za mnou chodí víc a víc lidí se stejnou otázkou: "Co je mým životním posláním?" A k tomu dodávají: "Já vím, že bych měl(a) něco dělat – pro lidi. Vím to úplně jasně. Jen přesně nevím, co by to mělo být…" Všichni, kdo někdy přečetli knížku, které jsme si zvykli říkat duchovní, prošli nějakým kurzem sebepoznání, léčitelství, vzájemné pomoci…, byli na nějaké terapii nebo si třeba přečetli tento časopis – už nejsou stejnými lidmi, jako byli před tím. Něco se snimi stalo a mnohdy to ani neumí pojmenovat. Pootevřeli si další úroveň sebe, chtějí už něco jiného než dřív, bytostně cosi potřebují, jsou k tomu hnáni vnitřními nápovědami, pocity, svými představami… Potřebují žít ve vlídnějším prostředí, s pravdivějšími záležitostmi, s poctivějšími lidmi. Proto tolik lidí odchází ze vztahů, v nichž partner ustrnul a změny (práci na sobě s cílem měnit se k lepšímu) odmítl.

Jak se staví nový dům?

Ze společnosti ale není kam odejít. Jsme tu doma, patříme na toto místo, narodili jsme se právě sem a právě do této doby – a věřte, že ne náhodou. Jako jednotlivci i jako celý národ tu máme své specifické úkoly – proto jsme tady a ne např. na druhém konci zeměkoule. Každý z nás tam kde jsme – v určité rodině, v rodě, v národě, zaujímáme oprávněné místo. A co se s námi děje, to nám nesmí být lhostejné. Že se dům staví od základů, to už všichni víme a chováme se podle toho. Ale se společností je to stejné! Aby fungovala, potřebuje pořádný základ. Ne sice z betonu a kamení, ale podobně pevný, odolný, skýtající záštitu dobrým věcem, dávající záruku serióznosti. A tím základem je pro nás – obyčejné lidi, Ústava České republiky. Ta nynější je bohužel děravá, a proto umožňuje iděravé zákony. Nestojí vůbec na mravnosti. Je nemravná, stejně jako chování většiny lidí u moci. Proto nám dům padá na hlavu. Protože všechno, co není postaveno na principech slušnosti, respektu, zodpovědnosti časem padá… Otázky typu: "Co je tady pro mě? Co mohu urvat pro sebe na úkor druhých? Jaké výhody pro sebe a pro svou rodinu získám, když se postavím do čela státu na nějaký vyšší post?" lidem u moci nevymluvíme. Chtějí to tak, neexistuje síla, která by jejich myšlení pozměnila.

Je jediná možnost, jak tuto situaci změnit – vytvořit Ústavu novou. Paralelně, vedle padajícího nedobře pojatého domu budovat dům stabilní. Vedle Ústavy stávající položit na stůl Ústavu novou, vystavěnou na mravnosti a slušnosti, a tudíž i mravnost a slušnost podporující a umožňující. Musíme si dát možnost nemravnost nepěstovat.

Občanská ústava

Na takovémto dokumentu pracují lidé, kteří svůj život vnímají opačně, nežli současní lidé u moci. Nevidí potřebu rvát si do kapsy miliony a myslet si, že tím pádem mají vyhráno. Dívají se na svůj pobyt na Zemi jinak – jako na službu, službu dobré věci. Jako na příležitost k růstu, ze které plynou určité závazky i povinnosti. Cítí, že je třeba pro dobro udělat všechno, co je vnašich silách. Dávají si otázky, vůči lidem na vysokých postech opačné: "Čím mohu posloužit dobré věci? Kde mohu přiložit ruku k dílu, aby se kolo dějin pootočilo smysluplnějším směrem, abychom se mohli nejenom svým dětem, ale i vnoučatům bez uzardění podívat do očí, nemuseli jsme se stydět za to, že jsme se nepostavili aroganci a svévoli, že jsme na světlo nepomohli dobré věci?"

Takovéto lidi – novodobé rytíře – jsem poznala v České konferenci (www.ceska-konference.cz) a v Občanském sněmu (www.obcanskysnem.cz). Nemají práci, tzv. byznys, ze kterého plynou statisíce. Mají svá běžná civilní zaměstnání, z nichž živí sebe a své rodiny. A po práci, ve volných chvílích, o víkendech, i ve dnech pracovních, kdy jejich zaměstnání musí jít stranou, zadarmo, bez odměny, pracují na záležitostech, které nedobře udělali ti "nahoře", z našich daní tučně placení, ale duchovní principy přehlížející. Tvoří pro nás všechny Občanskou ústavu.

A čím můžeme přispět my ostatní?

Abychom si všimli, že se něco děje. Abychom se snažili pochopit, o co jde. Abychom nestáli stranou dění a nečekali, že se nějaké změny prosadí bez našeho přičinění, že to za nás udělají druzí. Pozor, žádní druzí kromě vás neexistují! Jsou lidé toužící po smysluplných duchovních principech a pak ti, co sedí nahoře a vládnou. A ti sedí na tučné větvi. Nebuďme naivní a nečekejme, že si sami větev pod sebou podříznou. Aby se nové smysluplné věci ujaly, budou muset mít naši občanskou podporu.

Vedle Občanské ústavy, která vzniká, jsou na stránkách Občanského sněmu popsané tři projekty, tzv. "pilíře". Jsou to návrhy přemostění od současných nesmyslů k životu postavenému na smysluplných základech. Je to pilíř všeobecné správy, pilíř kultury a pilíř hospodářství. Až se do nich začtete, možná se vám stane to, co mně: zhloubi duše se zaradujete. Budete totiž číst to, po čem dávno celou svou bytostí toužíte! A nezůstanete jenom u přečtení, budete mít chuť se do projektů zapojit. A i jinak, např. finančně tvůrce – novodobé rytíře, podpořit. Čekat, že se za dobrou věc vezme soused, tetička či další příbuzný, kamarád nebo někdo další, to sice můžeme, ale spolehlivá, pomocná ruka kouká z vašeho rukávu. Zodpovědnost nepřehodíme na nikoho dalšího – a stavět je třeba, dům se nám všem nepříjemně drolí do vlasů a brzy nás může zavalit i celá padající stěna.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2012.