Rabíndranáth Thákur (Tagore), velký indický básník a spisovat, nositel Nobelovy ceny za literaturu, se ve své knize Sádhaná věnuje záhadám lidského bytí, z nichž snad k nejvýznamnějším patří výskyt zla, bídy a bolesti v našem životě. Nehovoří se tu tolik o tom, jak zlu čelit, nebo je konkrétně omezovat, ale spíše jak mu porozumět, jak si ho vysvětlit.

Všechno zlé je pro něco dobré – toto lidové rčení by mohlo stát v záhlaví autorovy studie. Thákur nepřijímá zlo jako danou absolutní skutečnost, uvažuje o jeho proměnách a jeho působení. Pohlíží na ně často jako na překážku, která bývá užitečná. Tento mistr příměrů to vysvětluje na příkladu řeky: Řeka je omezována břehy a každé omezení je prvoplánově zlem. Břehy i jezy řeky jsou však užitečné, neboť tyto překážky propůjčují vodě pohyb apřispívají tak k jejímu vyústění do cíle, do moře. Jiný příměr je člun připoutaný k lodi vlečným lanem. Pouto je samozřejmě účelové, protože díky němu se člun sune za lodí kupředu. Tak je tomu i se samým během světa. Překážky a hranice tu nejsou, aby zdržovaly a otravovaly, nýbrž aby regulovaly posun, pohyb směřující k dokonalosti světa. Tak podle autora lze vidět v nedokonalosti "projevy dokonalého" a nedokonalost spatřovat ne jako opak dokonalosti, nýbrž její část. Někdy dokonce nutnou část.

Bolest, která nás sužuje v nejrůznějších podobách, nepokládá za trvalou, skutečnou průvodkyni našeho života, nýbrž za jakýsi prchavý, přechodný omyl. Vpříměru uvádí proces vědeckých výzkumů všeho druhu. Je vněm mnoho chyb, ale věda přece jen vede ke zjištění pravdy, a mnohý ze scestných údajů nakonec přispěl k nalezení správných výsledků.

R. T. soudí, že zlo, podobně jako omyl, postrádá prvek stálosti a trvání. Zlo je neustále v pohybu. Právě jeho proměnlivost a nejistota může být pro někoho atraktivní, jen jedna velká změna se nám nelíbí a zavíráme před ní oči – umírání a smrt. Lidská přirozenost odmítá uvažovat o smrti. Lidé se umějí radovat, tančit a milovat třeba uprostřed válečných útrap. "Život jako celek nikdy na smrt nedbá". V přirovnání hovoří autor o integritě života.

Teprve když se nám smrt přiblíží nadosah, třeba v podobě úmrtí milované osoby, jako bychom náhle viděli drobnohledem látku, která se nám dříve jevila nepropustná, a nyní vidíme síť s velkými oky. Naše vidění se na chvíli změní, ale je to jen okamžik. Jako když mrkáme víčky. Jsou na nepatrný mžik zavřena, ale to neznamená, že nevidíme. Autor tu opět má na mysli nestálost, prchavost a dočasnost negace jako takové. V další metafoře pak mluví o batoleti, které se staví na nejisté nožky, padá, zkouší to znovu a znovu a nedá se odradit. Navzdory počátečnímu neúspěchu pak jeho nezdary slouží konečnému úspěchu. "Ideál dokonalosti nás neustále unáší za dané meze".

Pomocí konečna k nekonečnosti

Podle R.T. žádná znašich neschopností není absolutní, a proto nemusí být trvalá. Naděje v nekonečno je v každém znás silně zakotvena. Proto jsou přání a touhy světa důležitější než všechny neúspěchy. Stále rostoucí chápání pravdy nenechá člověka trčet na poušti konečnosti a stagnace, ale žene ho dál a dál.

Pohyb směřující kupředu ovšem není samoúčelný. "Zlo musí jít dál, musí se přerodit v dobro". Jistěže je celá rada lidí, jejichž přístup k životu je ryze pesimistický. To však nic nezmění na tom, že život sám je optimistický. "Pesimismus je jakési duševní třeštění. Odmítá zdravý pokrm, libuje si v silném nápoji obžaloby, a působí umělou sklíčenost, která žízní po doušcích ještě silnějších". Člověku se může zdát, že život se musí stále snažit, prosazovat, prověřovat a zbavovat se nedokonalostí s ideálem dokonalosti před očima. Tak rozum poznává pravdu přes spoustu nepravd, a opakování omylů slouží k objevování a osvobozování pravdy. "Ve službách překonávání zla v nás i mimo nás je zapojen náš charakter i naše vůle, a především naše dobrota a mravní přirozenost.

Žít život dobra

Tak jak osoba roste, obohacuje se a rozšiřuje se její názor na vlastní osobnost, tak zraje i mravní přirozenost člověka. Mění se perspektiva našeho života, roste odpovědnost a na místo přání a tužeb nastupuje vůle. Myslíme méně na to, co právě teď chceme a více na to, co je dobré nejen pro nás. Stáváme se ochotni obětovat přítomné ideálu budoucnosti. Tak to také učil Budha svého synka Ráhulu v jedné ze svých suter. R. T. to nazývá "být mravným" a vrací se opět k představě vnímání života jako celku, nikoli jen jeho útržků a zlomků. Jen tak totiž lze vidět skutečnost, zatímco egocentrické postoje vedou ke zkresleným pohledům, které se pravdě vzdalují.

R.T. tvrdí, že každý člověk "má cit pro své větší já". Tato vnitřní jiskra krotí náš egocentrismus a spojuje nás s druhými. Skrze ni poznáváme, že nejsme oddělenou bytostí a že jsme schopni konat dobro navzdory svým horším sklonům. Právě tím se člověk liší od zvířete, které žije mimo mravní zákon. Naproti tomu člověk je do té míry ovlivněn mravním zákonem v sobě, že používá jeho zbraně dokonce i tenkrát, když chce vykonat cosi nemravného. Jeho nemravnost není cosi daného, je to jen nedokonalá mravnost. To je velký rozdíl. Přirovnejme to k vidění. Kdo vůbec nevidí, je slepý, avšak kdo vidí špatně, přece jen vidí, i když nedokonale. Sobecký člověk často paradoxně škodí sám sobě, ale učí se chybami a počíná chápat, že malá nesnáz může někdy přinést velký užitek, zatímco krátkodobé potěšení je někdy draze zaplaceno. Tak to, co je nevědomému ztrátou, pro vědomého se stává ziskem a naopak.

Člověk žijící pro velkou myšlenku, třeba pro vlast, pro dobro lidstva, spojuje se s veškerenstvem. Radost může být záležitostí jednoho či dvou lidí, ale kdo chce žít z vyššího hlediska, nabývá nový pohled na radost i žal. Takový člověk směřuje k nekonečnu a roste souběžně s růstem svých mravních sil. Aplikuje-li mravní zákon, nejen že se zbavuje pout, jež nám klade radost i žal, ale připraví tím místo nové, nevýslovné radosti, která "tryská z vesmírné lásky". Toto spojení s nekonečností jako výsledek přijetí nesobeckého života se nazývá v indické Bhagavadgítě Karma joga. Při své snaze osvobodit lidstvo z bídy a trampot objevil také Budha pravdu, že obětuje-li člověk prospěchu celku to, co souvisí jen s ním samým, zbaví se pout bolesti. "Individualita je samou svou podstatou vedena hledat všeobecno." Velikost člověka není v samé jeho osobnosti, ale v tom, co je schopna pojmout, v její kapacitě rozšířit se a realizovat se do hloubky.

Naše přirozenost touží po Skutečnosti

Přejeme si, aby našim snahám nestály vcestě překážky, a hněváme se, když se skutečnost často naší vůli příčí. Tady je opět uváděn příklad batolete, které často padá na tvrdou zem. Hněvá se na tvrdost země, ale ta mu jednou umožní pružnou chůzi. Právě tak se pro nás zdánlivé překážky mohou stát opěrnými body. Přijímejme věci, jaké jsou, a učme se s nimi zacházet tím, že se seznamujeme se zákony, jimiž jsou řízeny. Tyto zákony se zřídka řídí naším přáním a je to tak dobře. Jejich poznávání rozšiřuje hranice naší osobnosti a současně nás přivádí blíže k realizaci pravé Skutečnosti. Při svých snahách nesmíme ovšem zapomínat na své okolí. Snažíme se o individuální realizaci, avšak naše individualita není pro nás pravdou nejvyšší. Je třeba mít stále na paměti, že jen těsnějším spojením s veškerenstvem se člověk stává lepším a větším a naopak tam, kde naše přání a touhy jsou v rozporu s obecným zákonem, cítíme svou malost a zažíváme utrpení.

V minulosti člověk vkládal své naděje do nějaké vyšší bytosti a modlil se za vyplnění svých přání bez ohledu na to, jak dalece souzněly s přírodními zákony. Nyní jsme trochu moudřejší a alespoň někdy chápeme, že stavíme-li se proti proudu, proti přírodnímu chodu věcí, překážkám se nevyhneme. A naopak tam, kde ladíme s veškerenstvem, přírodní zákony nás budou podporovat, dávat nám rostoucí moc a povedou nás "k dosažení vesmírného těla".

Dobrodiní bolesti

Usilujeme o překonání bolesti, nemoci a bídy. Zjišťujeme však, že tyto trampoty světa nejsou absolutní, ale spíše vznikají ztoho, že naše individuální osobnost není schopna přizpůsobit se "osobnosti vesmíru". Žijeme jakoby za hradbami, odděleni od ostatního světa. S tímto přístupem se však mohou i naše úspěchy proměnit v nezdar a splněná přání nám nepřinesou zisk, ale ztrátu. Vlastní egocentrická osobnost nám stojí v cestě a náš individuální duch neumí přijmout vše, "co nám nabízí duch vesmírný". Když se nám ale zdaří přizpůsobit svou konečnost nekonečnému, i naše bolest se "stane měřítkem hodnoty radosti". R.T. doporučuje, abychom se učili proměňovat bolest v radost.

Víme, že ve své lidské svobodě nejsme ušetřeni bolesti a trápení, ale v tom je právě naše svoboda, že můžeme učinit bolest částí své radosti. V tomto pohledu není individuální osobnost smyslem našeho bytí. Víme, že musíme platit za vše, co má v životě nějakou cenu, za moudrost, za lásku. V bolesti je skryta možnost věčného rozvíjení radosti, je v ní obsažena možnost služby nesmrtelnému zdokonalování. V této službě zaujímá bolest své pravé místo před oltářem nekonečna a právě tenkrát "odvrhne svůj temný závoj a odhalí pozorovateli svoji tvář jako zjevení nejvyšší radosti".

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2012.