Bájná Atlantida (obyvatelé jí tehdy říkali Keftiu) zanikla poté, co v jejích obyvatelích zanikly ozvěny prvotního ráje lidstva a byly vystřídány destrukcí a temnou magií. Porušili a zneužili jemné struktury přírodního řádu a cosi se proto muselo zhroutit. Zhroutil se především jejich centrální energetický krystal, který napájel veškeré okolí. Pozdější lidstvo však začalo stavět i jiné krystaly, napájející okolí svou silou – chrámy a jiné posvátné stavby.

Střední Evropa je protkána jak chrámy, tak hrady, kde každý nese jinou paměťovou stopu o kusu dávného života. Nebo též chrámovými hrady, jakým byl původně Karlštejn. Náš novověk žijeme stále v síti jejich siločar i legend. Při stavbách hradů se na našem území zprvu kombinovaly prvky dřevěných slovanských hradišť a kamenných hradů západní Evropy, rozvíjejících dědictví antiky. Později se prosadily další prvky podle účelu hradu. V jejich ochranných strukturách se rozvíjí nový společenský řád i nové ideje.

Karlštejn

Berounka, řeka mezi Plzní a Prahou, vymlela ve skalním podloží desítky metrů hluboké, rozeklané kaňony. Obklopovaly je hluboké lesy, působící nepřístupně a romanticky. Nezapomeňme však, že to, co my dnes vnímáme jako úžasnou romantiku, bylo tehdy přirozené. Hrady jako samostatný architektonický fenomén se začaly na našem území prosazovat od počátku 12. století. V údolí této řeky rostly od 13. století rychlým tempem až ku Praze. Jen ve středověké Praze bylo tehdy deset hradů. S rostoucí prosperitou za vlády Lucemburků ve 14. století vznikaly hrady málem na dohled od sebe. V Čechách jich bylo na sedm set. Tehdy byly v oblibě převážně dvouvěžové hrady, kde obě věže byly přibližně na stejné úrovni (Trosky aj.). Karel IV. ale tomuto dobovému schématu nepodlehl. Jeho hrad, původně Karlův Týn (týn značilo chrámový hrad), je výjimečný v mnohém od počátku až do našich dnů. Už výběr místa jeho stavby: Za oněch dob bývala praxe, že panovník vyslal své hledače, kterým zadal své představy, a ti hledali a hledali, až mohli nabídnout staviteli k výběru z několika alternativ. Místo pro tento hrad si však vybral Karel sám, s citem pro krajinu i pro efekt co největšího prvního překvapení mezi strmými vrchy. Toto hledání místa pro uskutečnění velkolepého snu bylo vlastně první Karlovou karlštejnskou poutí. Takovou, která vyryla na řadu staletí brázdu do duchovního základu naší země.

Místo bylo volené nejen strategicky, ale i esteticky a spirituálně. Světcům, mystikům i přemýšlivcům středověku přicházely ještě spolehlivé inspirace, znamení či vize, napájené z vyšších zdrojů, pokud byla jejich nitra připravena. I do krajinného rámce byl proto hrad zasazen s citem a jeho silueta dostala hluboký duchovní rozměr. Karlštejn navíc můžeme vnímat v původních krajinných souvislostech, což je dnes stále vzácnější. Stavitelům hradu tehdy pomohlo, když za sebe mohli nechat částečně stavět přírodu: využili zejména skalní útvary a rokle mezi kopci. Výsledkem byl přirozený soulad s okolím, a tak vyrůstá sošný hrad ze skalního masivu a graduje až k dominantní Velké věži.

Karlovo soukromé pouti

Touhu po očistě a následné katarzi potřeboval Karel podpořit i poutěmi. Asi byly soustředěnější a opravdovější než ty naše, nechť nám poslouží alespoň jako inspirace, podobně jako celé Karlovo životní úsilí. Ke karlštejnským svatyním putoval v užším kruhu svých dvořanů jako prostý člověk. Aby přednesli své modlitby na patřičném místě, vystupovali společně příkrými schody k prostorám, stojícím na třístupňových terasách skalního masivu. Posvátná pouť karlštejnská sloužila jako alegorie pozemského putování, směřujícího za symboly věčného života a spásy. Inspiraci brala ze symboliky svaté hory jeruzalémské a jejího chrámu Jehovy. Za dob Karlových byl totiž v Jeruzalémě spatřován přesný střed světa a panovníci snili o svém korunování na Golgotě. I Karlovo Nové Město pražské má půdorys nebeského města, Jeruzaléma.

Poutě na hradě v době Karlově byly pojímány ryze soukromě, jen pro Karla a jeho blízké. Hrad měl své intimní určení. Nebyl určen k mnohatisícovým poutím velkého rozsahu, jaké známe z jiných míst, ani ke statisícům turistů v době nynější. Relikvie a klenoty byly tehdy každoročně z Karlštejna převáženy za účelem veřejného uctění do pražské Kaple Božího těla v místě dnešního Karlova náměstí. Směřovaly sem za nimi tehdy davy poutníků z celého království. Svědčí to o sjednoceném duchovním cítění celku, kterého se Karlovi podařilo docílit. Bylo to navozování a prohlubování národního uvědomování na jedinečném spirituálním podkladě. Zde je jeden z hlavních kořenů národního uctívání našeho krále Karla. Pro poutníky vznikl posléze i špitál a pro ty, kteří při pouti v Praze zemřeli, byl dokonce založen hřbitov s kaplí Všech svatých při nedalekém kostele svatého Štěpána.

Kaple svaté Kateřiny

Ubíral-li se Karel do Kaple svaté Kateřiny (nazvané tak až později Václavem Hájkem z Libočan), kterou sám nazýval "Kristovým hrobem" (její rozměry jsou pouhé 2 x 4 metry), musel projít nejprve mariánským kapitulním kostelem jako prostorem vnitřní přípravy. V "hrobě" samotném pak pobýval, většinou o Velikonocích, podobně jako se dálo v dávných mysteriích, i jako dlel Ježíš Kristus v hrobě, po dobu tří dnů a nocí. Vztah Karla k mysteriím Kristovým je výmluvně charakterizován oltářním obrazem, na kterém se Ježíšek, držen Pannou Marií, ručičkou dotýká klečícího Karla. Kaple svaté Kateřiny byla považována za srdce všech karlštejnských modliteben. Karel zde na sebe nechával patřit tváře sedmi zemských patronů: svaté Ludmily a svatých: Metoda, Cyrila, Václava, Víta, Prokopa a Vojtěcha. Proč si vybral právě tyto světce? Naskýtá se nám následující ezoterický výklad: přiřazení jednotlivých světců sedmi základním planetám, jejichž vliv Karel jakožto hermetik jistě znal a pracoval s nimi: svatý Václav rozšířil zvěst o slunečním bohu – Kristu. Václav zářil do české budoucnosti jako Slunce a byl proto v centru Karlovy pozornosti; věrozvěst je pod merkuriánským vlivem poslů slunečních zvěstí a osvěty; jediná žena-světec, Ludmila, laskala něžně své okolí vlivem jediné planety ženského rodu – Venuše; svatý Vít, trochu prchlivý a zrzavý, je člověk marsický… atd. Dominantou, vyvrcholením, konečným cílem cesty rituálního karlštejnského vzestupu byla Velká věž s Kaplí utrpení s deskovými obrazy alchymisty a malíře Mistra Theodorika. Nazývala se též Kaplí svatého Kříže. Nejen svou výbavou a promyšleným pojetím s řadou hermetických symbolů (například i v rozmístění obrazů), ale i účelem je kaple světovým unikátem na vnější i na duchovní úrovni. Přístup sem uzavíraly čtvery dveře. Troje z nich byly pobity železem a uzamykaly se na dvanáctero zámků. I člověk na duchovní cestě musí proměnit a očistit vlivy všech dvanácti zodiakálních oblastí, než předstoupí před tvář boží. Podobizny světců, trůnící důstojně nad pásmem drahokamů, zpodobňovaly a evokovaly nebeské vojsko Kristovo, střežící poklady srdce a duše. Zpřítomněný vliv svatých tak chránil nejen krále a jeho svatostánek, drahocennosti a hrad, ale i celou jeho říši. Sběratelství Karlovo tak bylo motivováno ve prospěch jemu svěřené říše.

Záhadné světlo v Kapli svatého Kříže

Kdysi jsme se připravovali na točení ezoterického seriálu, kde jeden z dílů měl pojednávat o Karlštejnu. Tam se nám udála magická příhoda, hodná hradního prostředí, jako vystřižená z tajemného romantického filmu. Sešli jsme se zde jednoho podzimního podvečera roku 2002. Naše malá skupinka seděla u kulatého stolu, byli jsme nyní jediní lidé na hradě. V místnosti správce hradu a kastelána, kde jsme si před natáčením povídali o osobnosti Karlově, běžely na obrazovce nepřetržitě záběry kamer střídavě z různých prostorů hradu. Při vniknutí nepovolané osoby by se v oné hradní místnosti automaticky rozsvítilo světlo, zároveň by se spustil alarm a byla by automaticky uvědoměna i policie. Tedy trojnásobně provázané jištění.

A hle: najednou se na obrazovce objevilo, které se v právě zabírané Kapli svatého Kříže – té prostorově i duchovně nejvyšší – samo od sebe rozsvítilo, ač v ní nikdo nebyl. Bylo to poprvé za řadu let, kdy bylo zařízení v provozu, a to bez jakékoliv viditelné příčiny (na myši, ptáky či podobné "drobnosti" zařízení nereaguje). A co bylo také podivné – světlo svítilo, ale alarm se nespustil a ani policie nebyla uvědoměna, což by se mělo dít automaticky společně. Vše zůstalo tiché, jen ono světlo svítilo. Mezi přítomnými nastalo společně s údivem rovněž posvátné ticho, někoho prý zamrazilo. Jeden z účastníků si pak uvědomil, že tento den – 29. listopad, byl úmrtním dnem Karla IV. Spoluautor zamýšleného cyklu, husitský farář Zdeněk Krušina, zabývající se mj. ezoterními dějinami světa, který zde byl též přítomen, se pak dopátral blíže, že Karlův pozemský život zhasl kolem 18.30. Světlo v jeho Kapli Kříže se tehdy samo rozsvítilo v 18.21 a samo od sebe zhaslo v 18.30.

I když nikdo z nás není jasnovidný, domnívám se, že aurický výron duchovního poznání, světlo milosti a všech sil, které zde Otec vlasti prožil a vyzářil a které zde doposud zbytkově působí, jaksi "zaregistrovalo" důstojný přístup naší skupinky k místům zasvěcení. Jím zdynamizované příslušné bytosti neviditelného světa daly z těchto sil skupince i toto znamení či povzbuzení. Roli tu mohlo hrát i neobvyklé množství drahých kamenů, které jsou zde umístěny. Jsou totiž jedinečným paměťovým médiem.

Projevy zdejší posvátnosti však nemusí být vždy jen takto smyslově zachytitelné. Bývají i zcela vnitřního rázu. Niterné pocity a prožitky citlivějších návštěvníků bývají na některých skutečně posvěcených místech obdobné, ať je to chrám v Chartres, Medžugorje nebo Karlštejn. I pro ně samotné bývají mnohdy překvapující.

Porozhlédněme se ještě malinko po hradu. I přes různé historické popisy není jeho původní podoba známa. Nejstarší veduty jsou až z konce 18. století a zobrazují hrad již po opravách ze 16. století, které financoval Rudolf II. Hradní expozice byla roku 1978 změněna prozíravým způsobem, který byl pojetím více v souladu s Karlovým duchem hradu: nebyly sem již umístěny, jak bývá jinde zvykem, kopie dokumentů, ale ukázky originálních předmětů. Tak byl například zakoupen za čtyřicet tisíc korun v jednom pražském starožitnictví královský trůn. Pocházel sice z devatenáctého století, ale byl věrnou kopií francouzských středověkých královských trůnů. K němu byl přikoupen i vhodný koberec.

Nebezpečí hrozící hradu

V nedávné době hrozilo hradu riziko, které veřejnost netušila. Památkáři a architekti pod vedením ing. arch. Zdeňka Chudárka, památkového architekta hradu, zatrnuli. Chybělo jen málo k propadnutí zejména chodby s návštěvníky o osm metrů. To by asi vyvolalo další propady. Tato závada ve statice schodiště si vyžádala okamžité uzavření návštěvnického okruhu a důkladné opravy, které trvaly od roku 1998 do roku 2006. Čím byla kritická situace způsobena? Architekti zjistili, že při opravách hradu v devatenáctém století neodvezli dělníci všechnu suť, ale ponechali její až čtvrtmetrovou vrstvu natrvalo mezi stropním dřevem (český šlendrián fungoval už tehdy). Touto vahou se stropy pronášely uprostřed oproti okrajům až o šestnáct centimetrů. Při prohlídkách hrozilo zborcení v důsledku efektu "pochodujícího vojska". Na rozdíl od padesátých let dvacátého století, kdy byla z jednoho stropu odvezena suť z doby gotiky, a nový strop byl pořízen z levných dálničních panelů, byly nynější opravy prováděny nanejvýše citlivě. Například mezery mezi trámy nebyly hledány obvyklou destrukční metodou – majzlíkem, nýbrž šetrně, proutkem. I takto lze pracovat, je-li úcta k sošné architektuře a dobrá vůle. Výzkum a nová zjištění z let 1997 až 2002 vyvrátily dosavadní všeobecný názor, že Karlštejn je zcela poznanou památkou. Jeho standardní stavebně historický průzkum nebyl dosud zpracován v plném rozsahu.

Přes hrad vedou obě Svatojakubské cesty

Přes hrad vedou shodou příznivých okolností obě větve Svatojakubské cesty: severní i jižní. Ta první začíná na Zbraslavi a pokračuje přes Karlštejn, Beroun, Nižbor a Horní Břízu ke kostelu svatého Jakuba Většího v Kladrubech a přes Park smíření v Železné u česko-německé hranice směřuje dál do Norimberka. Druhá vychází z Prahy, přes Karlštejn, Příbram, Rožmitál, Nepomuk, Klatovy, Kdyni až do Řezna a dále. Takovéto spojení Prahy a Řezna nám může připomenout rozsáhlé a těsné vazby Prahy a Řezna (Regensburg) již v počátcích křesťanství u nás. Misie západního křesťanstva se k nám dostala právě z Řezna. Řezenský biskup sv. Wolfgang dal i souhlas k založení samostatného biskupství pražského roku 973.

Karlštejn – součást našich kořenů

Karlštejn leží i na významné silové dráze, ley-linii, probíhající přes hrad Švihov, Valdek a od Karlštejna dále na Hradčany, zámek v Tróji, Kost a Trosky. Tato trasa by neměla být ničím výrazněji poničena, jinak se kumulace energie oslabí. Karlštejn by ze všech těchto důvodů neměl být cílem ukřičených turistických výletů, ale tichých soustředěných poutí. Máme svého krále-světce, ač nebyl církví takto označen. Rudolf Steiner napsal, že Karel IV. byl ve světě posledním zasvěcencem na panovnickém trůně. Važme si toho. I toto je součást našich kořenů.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2012.