Slovanští bůžkové
-
Vytvořenočtvrtek 5. červenec 2012 13:30
-
AutorMiloslava Melánie Rybárová
-
Oblíbené1776 Slovanští bůžkové /lektori-setkani/item/1776-slovansti-buzkove.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Dnešní převážně ateistická společnost si zřejmě ani neuvědomuje, že naši předkové si svůj život neuměli představit bez celé řady bohů, bůžků – neviditelných, pro někoho viditelných bytostí. Nejen, že jim nosili jídlo, nápoje, stavěli jim oltáříky a všemožně je uctívali, ale dokonce je i přemisťovali, pokud sami změnili své bydliště.
Jedním z přečetných důkazů jsou i verše z Dalimilovy kroniky, v nichž se hovoří, jak družina praotce Čecha stanula na hoře Říp, aby tu vykonala úlitbu penátům, kteří jim pomáhali nalézt novou vlast: "Ubra sie lesem do lesa, diedky své na pleczy nesa." Naši předkové zřejmě věřili, že s penáty nesou i požehnání svých zemřelých předků.
Tato víra byla vlastní i našim slovanským sousedům. Tak Poláci nazývali své dědečky krzak nebo pokuč, Bulhaři zase stopan, u Srbů to byl sjenovik a u Makedonců dokonce Cajczaduch.
Tito domácí bůžkové obvykle sídlili pod pecí. Tam jim přinášeli jídlo a hospodyně pečlivě sledovala, co se s obětinami děje. Jako např. v Bulharsku, jak jsme se dočetli, volala hospodyně nadšeně: "Stopan jedl, stopan pil!" Dnes bychom usoudili, že to byly nejspíš myši, kdo se zasloužil o úbytek obětiny, ale nechceme se posmívat. Ještě dnes, třeba v Thajsku, se skoro za každým rohem na prudkém slunci suší rýže, zelenina, ale i kuře a ovoce jako obětina duchům předků.
Odkud si naši předkové penáty přinesli, nemůžeme s jistotou určit, ale nejspíše odněkud z jihu. Slovo penatus je odvozeno z latinského penus, což jest zásobárna nebo-li spižírna. Víme také, že císař Augustus dal penátům vystavět ve čtvrti Velia zvláštní svatyni. Resortem penátů byla obvykle domácnost, ale to neznamená, že by lesy nebo zahrady a louky přišly zkrátka. Tam byl domov skřítků, trpaslíků, rusalek a babic, které měly i své jméno – Jaga. Tento název vznikl zřejmě z kořene "žhnout" nebo "pálit" a z toho pochází i název Jezinky. Baby Jagy bydlely zpravidla v chaloupce na kuřích nožkách a létaly na koštěti. Váže se k nim mnoho dodnes zachovaných místních názvů, jako Babice, v Praze Baba a Podbaba, v Tatrách Babia gora. Také léčivé rostliny nesou často ve svém názvu základ bab – např. babí hněv, babí ucho (jitrocel) nebo babí zub. Už ani nevíme, že Štědrý večer se kdysi nazýval Babí večer. Baby nebyly vždy staré a škaredé s bradavicí na bradě či nose. Někdy byly i mladé a svůdné jako baba Gorinika ze staré ruské balady. Podobala se řecké Kirké a mladý Dobryňa Nikitič s ní zápasil jako kdysi řecký Odyseus. "Tuť skočil jej Dobryňa na bílá ňadra, vytasil meč ocelový, chtěje rozpárat jí prsy bílé…" Není potom divu, že se na Lužicku říkalo bábě prespalnice.
Dědkové a šotkové brali na sebe často i podobu hada. Ten se nazýval had hospodáříček a přišel k nám zřejmě také od jihu. Při rekonstrukci Pompejí byl objeven obraz se třemi jinochy. Dvě postavy po straně majitele jsou lárové čili penáti a u jejich nohou se plazí had. Ten se ostatně vyskytoval i na jiných mozaikách a freskách starého Říma.
Lesní svůdkyně
Bible vypráví o úkolu hada – svůdce, ale jinak svádění bylo pracovní náplní víl a rusalek. Tyto lesní bytosti, vždy mladé a krásné a vždy připravené k tanci a hrám, lehce oblečené, s rozpuštěnými vlasy a ohnivýma očima, měly hlas tak svůdný, že kdo ho jednou slyšel, byl ztracen na věky. Svou oběť buď k smrti utancovaly, někdy rozsápaly a roztrhaly na kusy, nebo ho v nejlepším případě zavedly do bažin, kde utonul. Proč vlastně byly rusalky tak krvežíznivé? Jednou z možných odpovědí je, že víly byly vlastně duše zemřelých mladých dívek. Nedostalo se jim muže a lásky na tomto světě, a tak si to vynahrazovaly na onom. Jejich divoké reje a řádění daly zřejmě také původ názvu víla. Ač zní na pohled něžně a vábně, má společný jazykový kořen se slovem vila – to je ve staroslovanštině blázen. Jiný výklad poukazuje na kořen vel – hynouti. Proto duchům nebožtíků někde říkali velés. Slovo rusalka naproti tomu vzniklo později a je odvozeno od rusa – řeka, nebo rusle – řečiště. I zde je výkladů několik. Také se hovoří o antické slavnosti růží, rosalie, při nichž se konaly oslavy až bakchického charakteru. To by bylo další vysvětlení divokého chování rusalek. Podle nich dostaly své jméno i svatodušní svátky – risale a také měsíc máj – risalčik. Na slovenském východě se ještě dnes říká letnicím rusadla, zřejmě právě proto, že se při nich mládež koupala v řece, která se jmenovala rusa. Zůstalo nám až dodnes také slovo rousati se.
Zatímco u Jihoslovanů se oslavovaly při letnicích duše mrtvých, pohnutá byla oslava rusalií na Rusi, kde podle letopisu z 15. století "lid za zvuku hudby soptěl, skákal, zpíval a tleskal". Tak to aspoň popisuje svatý Nifont.
K polopohádkovým bytostem patřily čarodějnice a sudičky. Na východě jim říkali bujalnice, protože slovinsky bujat znamená čarovat, kouzlit. V Polsku zase lekovnice, protože léčily, a také čarovnice nebo čarodějnice, protože četly z čar v popelu. Těm, které věštily, se říkalo vědmy, protože mnoho věděly nebo zase věštice těm, co věštily. Ty byly velmi vážené, podobně jako sudičky, nazývané též urisnice nebo rodženice. Přinášely se jim oběti v podobě medu, sýra, kaše i obilí, ba dokonce i dětských vlásků. Jejich svátek připadal na dnešní Boží hod a byl ve středověku též svátkem Panny Marie Bohorodičky. Později lidé zvyklí světit svátek rodženic a nosit jim oběti se dali poměrně snadno převychovat pro křesťanství a stavěli oltář s obětními dary pro změnu Bohorodičce.
Výměna pohanských bohů za křesťanské svaté
O náhradě bohů starých Slovanů křesťanskými svatými svědčí celá řada příkladů, počínaje vládcem slovanského Olympu Perunem. Tento bůh si zažil radosti převýchovy bohů na vlastní kůži. Když kolem roku 980 křesťanští biskupové při šíření křesťanství nechali skácet v oblasti Kyjeva slovanské modly, odnesl to krutě i Perun. Byl přivázán za koňský ohon a odvlečen s vrchu, kde vévodil krajině, do řeky Dněpr. Modla byla později vyvržena na písčinu, která se od té doby nazývala Perunova. Na místě svržení dal pak kníže Vladimír vystavět chrám svatého Basileje.
Jinde křesťanská východní církev zase vystřídala Perunův kult prorokem Eliášem, který (podobně jako Perun) byl pánem živlů a poslouchaly ho vody, větry i blesky. Ruský i jihoslovanský folklor podává řadu dokladů víry ve svatého Eliáše čili Ilju hromovníka. Ilja jede na voze a hřmí, nepřátele zasahuje božím bleskem, hojí rány způsobené ohnivými zbraněmi a vládne rosou, deštěm, suchem i krupobitím. Kromě toho sedí i na Olympu jako Profitis Ilias, takže Slované mají i na Olympu svého zástupce. Gromovník Ilja čili hromovládný Eliáš není ostatně jediný, kdo disponuje hromem a bleskem. Vždyť už sám Jupiter byl zobrazován se svazkem blesků v ruce a Zeus se často objevoval za svitu blesku a burácení hromu. Prakticky byl Zeus nahražen slovanským Perunem pro přiblížení textu při překladu Alexandreidy do starobulharštiny.
Bůh slunce
Slovanští letopisci přímo hýřili příklady náhradních božstev. Jména se různila, ale lze je rozeznat podle oboru působnosti. Tak třeba bůh slunce Svarog. V Ipatěvském letopise z 12. století je nazýván původně Feosta – v tom slyšíme jméno řeckého Hefaista a Svarogem ho nejdříve nazývali Egypťané. Byl prý první, kdo koval zbraně, protože předtím se lidé bili jen holemi a kamením. Vydal také zákon, aby ženy měly jen jednoho muže a cizoložnice aby byly trestány. Dříve totiž mohly ženy obcovat s kým chtěly, a když některá porodila dítě, dala je tomu, který jí byl milý. Trestem za porušení tohoto zákona pak mělo být uvržení v ohnivé pece.
Svarog byl předmětem mnoha vědeckých sporů. Tak např. podle obrozeneckého slavisty Šafaříka stál v čele ostatních bohů, kteří se nazývali Svarožiči. Protivníci této teorie zase tvrdili, že Svarog bylo pouze jiné jméno pro boha Svarožice a že vládl celému vesmíru. V sanskrtu sva znamená nebe a i rumunsky svarog, převzaté ze slovanštiny, znamená suchý či žhavý a ukazuje na působnost slunečního boha ve východní Evropě.
K opravdovým zmatkům dochází při prezentaci boha slunce Dažďboga. V Ipatěvském rukopise byl jeho jménem nahražen bůh slunce Helios, a tak byl Dažďbog nazýván i carem slunce. Nedejme se zmást souvislostí s deštěm, ta je jen zdánlivá. Původ jeho jména je odvozen od slovesa dáti – dažď, tj. dej. Někde může být nazýván i Dabog, nebo dokonce Danec, Dinec nebo Dardan. Tomuto bohu prý také dodnes děkujeme za názvy řek jako Don, Donec, Dyje a také Dunaj. Slovanským bohem slunce však byl někde Chors, jako další uchazeč o titul boha slunce. Je ovšem možné, že tak byla označována modla Dažďboga, protože byla zlatá. Řecky totiž choros znamená zlatý. Chors může však souviset i se slovanským kořenem kres, což jest srbsky oheň, ale v mnoha řečích z tohoto kořene pochází slovo krasnyj, červený. Však také Jihoslované říkají měsíci červnu krasnik.
Slovanský Ikaros
Dalším uchazečem o slovanský Olymp byl bůh větru Stribog. Ve známé ruské kronice "Slovo o pluku Igorově" se větry nazývají Stribogovi vnuci.
V souvislosti s důležitostí větru možno zmínit i částečně zbožštělého římského císaře Trajana, který se ve 2. století dostal až k jižním svahům Karpat. V bulharských bájích se objevuje jako nápadník, který na voskových křídlech lítá za milenkou. Své návštěvy konal v noci, ale jednou se opozdil, slunce mu křídla roztavilo a Trajan se pádem zabil.
Bulharské národní písně zase opěvují Trajana jako vládce nad ohromnými poklady, jemuž prýštilo ze sedmdesáti vodotrysků zlato a stříbro. V srbských pohádkách se objevuje v podobné roli, ale tentokrát je celý voskový. A zase to s ním špatně dopadne. Milenčin manžel jednou Trajana zdrží, takže vyjíždí od milenky až při východu slunce. Místo, aby se ukryl do příhodné skrýše, vlezl do kupky sena, kterou brzy na to rozházely ovce, a co se stalo dál, je nasnadě. Tak vešel vojevůdce nejen do dějin, ale i do bájesloví.
Další střídání bohů
Katolická i byzantská církev měnily pohanský kult v křesťanský tu s větším, tu s menším úspěchem. Tak se v Evropě vesele míchalo křesťanství s pohanstvím. Třeba biskup Helmold vypráví, že v polovině 9. století křesťanští mnichové na Rujaně vystavěli chrám svatého Víta. Po jejich odchodu se zdejší Ránové vrátili ke svým kultům, ale svatého Víta si ponechali. Snad jako Svantovíta? Mnozí badatelé jsou ale jisti, že naopak nejprve existoval Svantovít a ten byl později zaměněn za křesťanského svatého, právě jako byl bůh stád Veles nahražen sv. Blažejem a Perun sv. Eliášem. Vždycky to ovšem nešlo právě mírumilovně.
Tak třeba Radegastovi, uctívanému hlavně v Retře, hlavním městě obodrického kmene, byla ještě v roce 1066 obětována hlava umučeného meklenburského biskupa Jana Marienburgu, zajatého v boji. A o dva roky později zase byl chrám v Retře vyvrácen a biskup Burchard se sem vrátil jako vítěz na posvátném koni boha Radegasta. Podle toho, na čí stranu se tamní věřící přikláněli, tomu pomáhali. Tak ve Štětíně při vyvrácení svatyně sami přispěli k rozsekání modly Triglava a tři stříbrné hlavy byly poslány papeži do Říma.
Radegast patřil zřejmě k bohům nejrozšířenějším, protože stopy po něm byly v názvosloví nalezeny v Polsku, Německu, Rakousku, na Slovensku i na Moravě. Někteří historikové však soudí, že tato jména nedostaly různé lokality podle boha Radegasta, ale že vznikla z významu názvu přeložitelného jako "vítaný host".
Bůžkové a modly jsou dnešku už zcela cizí. Zůstává jen touha člověka po naplnění jeho přání a potřeb někým nebo něčím hmatatelným, co je mu srozumitelné a snad i trochu podobné. A to je právě ten omyl …
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2012.