"Já si myslím, že lidé jsou ve své podstatě hrdinové, ale musejí dostat svou příležitost." James A. Autry

Lékárník mi podal můj recept, omluvil se, že jsem musela čekat, a vysvětlil mi, že tato přepážka už je uzavřená. Abych si prý laskavě přešla k přepážce v přední části lékárny.

Ujistila jsem ho, že se nic nestalo, a šla jsem dopředu, kde jsem si zase stoupla do fronty. Přede mnou bylo malé děvčátko, asi sedmileté. Na pultě před ním stála lahvička dětských pastilek. Holčička si pevně tiskla k hrudi malou zeleno bíle pruhovanou peněženku. Ta peněženka mi připomněla dny mého dětství, kdy jsem považovala za ohromnou zábavu oblékat se do všeho možného z babiččina šatníku. Procházela jsem se po domě v šatech, které mi byly příliš velké, ověšená bižuterií, na hlavě klobouky a všelijaké šály, a vedla jsem "dospělé řeči" s každým, kdo byl ochotný poslouchat. Dobře si vzpomínám, jak to bylo vzrušující, když jsem jednou někomu, jako dala neexistující dolar a on mi na něj vrátil nazpátek skutečné drobné, abych si je mohla dát do své oblíbené peněženky. "Drobné si nechte!" řekl mi a významně na mě mrkl.

A když teď lékárník namarkoval holčičce její medicínu, začala třesoucími se prstíky vytahovat předpis, jednu dolarovku a nějaké drobné. Pozorovala jsem, že celá zčervenala úsilím spočítat peníze, ale bylo mi hned jasné, že jí chybí skoro celý dolar. Mrkla jsem na pokladní, položila na pult bankovku a naznačila, aby ji odpočítala děvčátku od ceny. Holčička nacpala drobné do peněženky, ani je nepočítala, popadla svou medicínu a mazala ven.

Když jsem šla ke svému autu, někdo mě zatahal za blůzu. Byla to ta holčička a vzhlížela ke mně svýma velkýma hnědýma očima. Zazubila se na mě, objala mě kolem nohou a chvíli mě tak pevně držela. Pak ke mně vztáhla pěstičku plnou drobných. "Děkuju," zašeptala. "To je v pořádku," odpověděla jsem. Zářivě jsem se na ni usmála a pokynula jsem jí: "Drobné si nechte."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2012.